6.5.2023

Už jsme zase na suchu.

Tedy ne my, ale naše auto.

Koupit ve Francii LPG není nic zas tak jednoduchého, zvlášť když je víkend a ještě k tomu ráno. Před Remeší už s poloprázdnou nádrží zoufale vyhlížíme každou pumpu a i když se Honza snaží hledat benzinku, kde prodávají plyn, i přes navigaci a tvrdí, že tady to zaručeně bude, stejně je to 50:50, že to naopak zaručeně nepůjde.

Když se zadaří, zase tu není obsluha a platit za GPL kartou jaksi nejde. Ach jo, položí si Honza hlavu rezignovaně na volant. Když ji zase zvedne, spatří rozjařenou tetu cupitající směrem k nám. Je to čerpadlářka. Dorůžova vyspaná a po snídani. Zvesela mává košíčkem a když zjišťuje, co tak brzy po ránu chceme (je půl deváté), volá, že hned to bude.

Než všechno poodmyká, je devět, ale voala. Kdo ví, za kolik stovek kilometrů na plyn zase narazíme. A my už doopravdy, ale opravdu doopravdy spěcháme domů. Na jeden zátah to ale odjet nejde.

I proto máme v Remeši naplánovanou přestávku a dopřejeme si tady 2,5 hodinovou procházku.

Zdálo by se, že naším hlavním cílem je tady světoznámá katedrála s obvyklým názvem Notre Dame.

Asi i je, ale ne hned, Honzo, vynucuji si zacházku. Mým cílem číslo jedna je totiž toaleta a to docela urgentně.  A tak táhnu Honzu za ruku po směru šipky s dvěma písmeny WC a ten se jen směje a koulí očima.

No, jen aby ho ten smích brzy nepřešel, vrčím a za chvilku objevím dvě docela moderně vyhlížející kadibudky. Před jednou z nich je celkem živo. Shluk lidí. Postrkují se, skáčou dovnitř a zase ven. Kadibudka se otvírá a zase zavírá a tak pořád dokola.

To jsou teda blbý hry, pomyslím si a vlezu do té druhé.

A už jsem taky ve hře.

Najdu čudlík, snažím se zavřít, což se povede.

Uf.

Ale než stihnu rozepnout zip u kraťasů, dveře se samovolně rozjedou na šířku vrat od stodoly.

Koukám jako tydýt. Naproti mně v druhé budce nějaký Francouz má podobný výraz.

Zamáváme si.

Před oběma záchodky už se tvoří fronta, lidé se smějí a přitom kříží nohy. Společně studujeme francouzsky psaný návod a posléze ti, kdo jsou schopni ho pochopit, volají vítězně „Washing“ a „Five minuts“. A potom nakonec oni i já, všichni společně, pochopíme jejich automatizovaný systém.

Pokorně vylezu ven a pět minut čekám, než se toaleta vymyje, vysuší a pak hupky, dupky za povzbuzování davu rychle do ní. Žádný čudlík, tím se automat přeruší a začne si vynucovat opětovný mycí program. Naopak, zůstanu stát jako tvrdé Y, v žádném případě se nepokoušet o zavření, mrkáme na sebe se stále stejným Francouzem naproti a čekáme, až se dveře svým pomalým tempem zasunou samy.

A pak konečně hurá! Vyklopit to, co je potřeba, pokud to tedy už dávno není v kalhotech, a tentokrát už samostatně zmáčknout utíkajícího panáčka a dveře se rozevřou.

Teď  hlavně nenechat za sebou vklouznout dalšího čekajícího, protože když mi proklouzne,  systém se opět zbázní a nedovolí se uzavřít, to už dobře znám. Zpovykané automatické dveře se pak neuklidní, dokud neproběhne další umývací cyklus nebo taky dva. Prostě systém, z něhož .jsou zblbli i sami místní.

Zas ale pozitivní je, že tenhle cirkus máte celý úplně zadarmo, za WC se tu neplatí. 😊

Za co se ale v Remeši platí, to je za parkování.

Nejprve jsem si myslela, že dělá problém jen nám, že jsme trochu tupší, neumíme francouzsky a tak. Ale dneska, když jsme chtěli odstavit auto, okupovala před námi parkovací automat rodilá Francouzka a platila taky minimálně čtvrt hodiny. Nějak jí to nešlo, občas do parkomatu bouchla, v mezičase volala nějakému kamarádovi, ten jí radil, zase bouchání.

Aha, EASY parking, mrkneme na sebe, když se konečně dostaneme k automatu. Ten už známe a rozhodně nám moc EASY nepřipadá. Co ale chápeme, je, že hodina tu stojí 1 EUR, akorát nám  nejde platit kartou.

Po čtvrt hodince se pán sedící naproti na zahrádce kavárny už na nás nemůže dívat a jde nám pomoci.

Následuje další čtvrthodina snahy a evidentně i sami Francouzi nepovažují easy parking za příliš easy.

Nakonec automat neporažen a platíme cash.

Konečně se můžeme vypravit k nedaleké katedrále, kvůli které jsme tu vlastně zastavili. Notre Dame vypadá velkolepě,  je  ohromná, skvělá, impozantní, volně přístupná, akorát nahoru se nedostaneme, protože tam se může jen s průvodcem a to je v sobotu jen do čtyř odpoledne a ještě musíte mít online zakoupené vstupenky za 8 Eur.

Lístky nemáme, je šest, a tak si musíme nechat zajít chuť.

Co se tady dá ještě dále vidět, je hned vedle katedrály socha Johanky z Arku jedoucí na koni. A kousek odtud i Bibliotéka a dům Palaos du Tau. Ten byl kompletně ukryt v lešení, takže o jeho případné kráse vám toho mnoho nepovím.

Po procházce míříme opět k autu a kolem kadibudek a Honza jeví potřebu jednu z nich navštívit, tak mu dávám školení, co dělat a co ne. Hrozně se řehtá, dokud tedy nedojde na místo samé.

Před jednou z toalet stojí rodinka, evidentně již taky pár minut, takže vyškolená. Hned Honzu stahují od druhé kadiboudy a nechtějí ho pustit do dveří.

Proboha, jen nepřerušit cyklus, čtu jim v očích. Vždyť stačí drobná chybka a ten poběží znovu a znovu. Uklidňuju je, že jsem tu již byla a tedy systém znám. Honzu držíme za rukáv společně, dokud není čas vykročit do „neznáma“.

Mezitím se první budka otevře a vleze do ní jejich syn Naposled zamává rodičům a dveře se zavřou.

Inu, Francouzi jsou vážně dost modernizovaní. Ale občas si se všemi svými zjednodušeními a vynálezy nevědí rady ani sami.

To už je ale skutečně poslední příhoda, kterou jsme letos ve Francii zažili.

Jedeme domů a jedeme s tím zvláštním pocitem, že tohle byla naše úpně první zahraniční dovolená, kde jsme za celou dobu neslyšeli ani jedno slovo v češtině.

Dnešním článkem Francii opustíme. Příště se podíváme zase jinam. A já doufám, že se sem zase vrátíte. Upozornit na další článek vás může můj mailový zpravodaj, pokud se k němu přihlásíte, nebo třeba fb, když mě začnete sledovat.