Pátek 5.5.

V noci začalo vydatně pršet a pršelo až do 8 ráno. Tak jsme si pospali. Brána našeho parkingu se otevřela stejně až ve třičtvrti na deset.

Potom už frr na Chateau Usse. Tohle je zámek přímo pohádkový, protože tu bydlí princezny. Tyčí se  přímo nad hlavní silnicí (vstup 14 Eur) a uvnitř najdete načančané figuríny princezen v dobových šatech. Jsou tak malinkaté a štíhlounké, až si mezi nimi připadám jako obryně a úkradkem pozoruju Honzu, jestli se do některé z nich nezakouká. Ten je ale naštěstí zahleděný do svého foťáku a holky se mu líbí spíš z masa a kůže než z umělé hmoty.

Komnat na zámku zase až tolik není, ale vypadají půvabně tím, jak je každá z nich obohacena o přítomnost jedné či několika princezniček a po vstupu do věže nás takto dokonce provedou celou pohádkou O šípkové Auroře, kdy sledujeme jednotlivé výjevy z princeznina života až po závěrečný princův osvobozující polibek.

Je pravda, že právě z toho jsme měli nejdřív strach. Po zajíčcích v Cheverny nás mohl také čekat stejný kýč alá pohádka. Ale tady se to povedlo a do pohádky se zakoukaly nejenom děti, nýbrž i my dospělí.

Následuje prohlídka kaple, vinných sklepů a taky vězení,před kterým se skví velký nápis Attention.

Ale jakoby tam nebyl.

Ve vězení se totiž Honzovi moc nelíbilo, zvlášť, když jsem mu vyhrožovala, že ho tam nechám.

Vyjádřil se tedy hlasitě, že on by tady zavřený být nechtěl. A pak už následovalo jen hlasité „Jauvajs!” a můj dobrodruh má vytřeštěné oči a drží si hlavu. Není radno pokoušet Boha ani štěstí. 😊

Naštěstí se ale karambol obejde bez krve, takže ještě proběhneme zahrady a rychle za dalšími cíli.

Míříme do městečka Chinon, kde nás čeká zřícenina hradu (vstup 10,5 eur). Honzu nejdřív zaujaly zdejší vinice a jal se mi se slzou v oku vysvětlovat, jak známé jsou. Mě, která považuje za nejlepší víno hroznové, tato informace nechala lhostejnou. Slzu v oku jsem si pak vysvětlovala tím, že jak neřídím, musel si Honza nechat zajít chuť a francouzské víno ochutnat až zase večer před spaním.

Vstup na hrad jsme si tentokrát už nekupovali, shodli jsme se, že hradních a zámeckých interiérů jsme za tento týden viděli mraky a tento i další dnešní Chateau, které budou následovat, byly jako stavby dobře viditelné i ze silnice. Celou zříceninu jsme si tedy jen oběhli a dostali se tak do nesmírně půvabného městečka.

Staré domky, starobylá brána, spousta schůdků a schodů prošlapaných mnoha generacemi nahoru a dolů, přitom tu ale k vyhlídce mají postavený i výtah, kterým se běžný občan nekochající se popínavými růžemi či odkvétajícími tulipány rychle a efektivně dostane nahoru či dolů.

Courání se po centru je neskutečně příjemné a osvobozující, dýchá tu historie na každém kroku, a taky romantika a pocit pohody. Po všech těch hradech a zámcích, a že jsme jich viděli, nás opravdu okouzlilo a nadchlo.

Méně nás tedy nadchla poctivě pracující dopravní policie rozdávající trpělivě pokuty autům stojícím na parkovišti pod výtahem. Dosud jsme měli pocit, že se ve Francii za parkování téměř nikde neplatí a pak přijedete do takhle malého městečka a bum bác, je to tady i s pokutami tak, jak jsme zvyklí u nás.                                                                                 

Další zastávkou je impozantní stavba Chateau de Montsomerau. I tenhle hrad je velmi dobře viditelný z ulice, takže jsme se opět neobtěžovali s placením vstupu a jen si ho oběhli. Ono nám vlastně ani nic jiného nezbylo. Dnes je náš poslední zámecký den, co nestihneme, to už neuvidíme, a tak spěcháme.

Posledním místem, kam se dneska plánujeme podívat, je městečko Saumur. I tady mají svůj zámek, nebojte, jako všude v okolí. Nedoporučuji se ale zaměřit jen na něj, naopak, už cestou tam koukejte zvědavě kolem sebe.

Podél silnice jsou totiž byty/domy v pískovcových skalách a vypadají opravdu impozantně. Bohužel na silnici moc nejde zastavit, aniž by člověk riskoval, že do něj zezadu někdo ťukne. V další obci už to ale jde a dají se tu omrknout i další, tentokrát volně nepřístupné, spíše sloužící k bydlení. Chateau jsou prostě všude. Velká, malá, impozantní nebo obyčejná, sloužící k bydlení či čekající na rekonstrukci.

Když jsme dojeli do Saumuru, nejdřív jsme  zastavili dole v městečku.

Je v něm totiž nádherná katedrála Notre Dame des Ardilliers, bohužel celá zakrytá lešením.

Tak to tedy máme smůlu,. řekli jsme si, protože v Česku by nás kroužit mezi dělníky nenechali.

Jenže tady jo.

Proběhli jsme mezi lešením a pytli s cementem a už jsme byli uvnitř.

A wau teda.

Notre Dame des Ardilliers je nádherná kupolovitá katedrála, ze které jsme si málem sedli na zadek. Vedle ní lze nahlédnout do dívčího lycea, které je ovšem poněkud zašlé a za zmínku stoji i Ecole Jean de la Fontaine, což je jenom taková průchozí brána, ale je moc pěkná.

Potom jsme z důvodu úspory času popojeli pod samotný hrad. Vypadalo to, že jen vyběhneme vysoké schody, vedoucí přímo k němu a jsme tam.

Ale to jsme se tedy hodně spletli. Cesta nejprve vede obloukem pres Panoramu, kde najdete opravdu dechberoucí výhled na řeku Loiru s nádhernými žlutými naplaveninami písku a písečnými plážemi a na městečko. Abychom se dostali k hradu samotnému, musíme potom projít přes vysoký visutý most, což má taky svoje kouzlo.

Začíná lehce mžít a zatahuje se obloha. Připadám si jako rebelující princezna, která se narychlo vrací z procházky a běží se ukrýt pod nejbližší přístřešek. Je to ale nakonec jenom mžení.

Bohužel je půl šesté večer a hrad má otevřeno jen do šesti. Vstupné je lidové, jen 8,5 Eur. Zrovna tady bychom si ho rádi zaplatili, ale bohužel, než bychom si koupili vstupenky, hrad by nám asi zavřeli před nosem. Nádvoří a vyhlídky jsou tu ale volně přístupné a ty si projít během té půlhodinky stihneme.

Zpátky se vracíme městem, hrad má totiž dva vchody.

Tady je to bez obcházení a rychlé. Možná až příliš. Saumur byl totiž naším  posledním hradem v údolí řeky Loiry. Jím naše putování v této oblasti uzavřeme.

Čím jsme si ale jisti, pokud se sem někdy vrátíme, hrad Saumur bude prvním, do kterého si koupíme vstupné.

Další článek, který nás čeká, bude z francouzské série poslední.
Podíváme se do Remeše. Tak se sem nezapomeňte opět vrátit. Připomenout vám to může můj mailový zpravodaj, pokud se k němu přihlásíte. Anebo třeba FB či IG, kde mě také můžete sledovat.