V Jáchymově jsem ještě nikdy v životě nebyla. Že jsou tu radonové  lázně sice vím, ale mnohem víc ho mám spojený s uranem a nechvalně známými 50. léty. A i když jsou to léta neveselá, až truchlivá, je to jedno z období, která mě na české historii opravdu hodně zajímají.

Není tedy divu, že místo, kam jsem se tady chtěla podívat úplně nejvíc, byla štola č. 1, která je zpřístupněna veřejnosti k hromadným prohlídkám. Jenže to, že jsem se chtěla někam podívat, nezajímalo vůbec nikoho, tím méně pak přírodu. Ta se mi, jen jsme dojeli ke štole, zachechtala přímo do očí.

Nejde elektřina, utrousil rozšafně pán, co tam prodával lístky. My jsme měli s sebou karlovarskou kartou, takže jsme měli vstupné předplacené, ale lístky se prodávaly stejně dál.

A když už se prodaly, tak musí být i ta prohlídka přece.

Takže vemte si mobily a rozsviťte si baterky! zahalekala rázně slečna průvodkyně a vůbec si nepřipouštěla, že někdo může mít telefon vybitý anebo ho dokonce nemusí mít vůbec. To se nás s Honzou ale netýkalo, a tak jsme s poblikávajícími bludičkami o chvíli později už opatrně postupovali do nitra chodby a snažili se vyhnout úzkým kolejnicím, na nichž tehdejší vězni vozili vykutaný materiál. Fakt se divím, že se do nich nikdo nechytil jako liška do oka a nezmrzačil se.

Já celou prohlídku koukala hlavně pod nohy, abych si nevymkla kotník, což by teda hrozilo i při osvětlení, natož při hře na slepou bábu.

Naštěstí se ale nikomu nic nestalo. Vyslechli jsme si výklad, který bohužel postrádal příběhy politických vězňů, což je oblast, která zrovna mě zajímá nejvíc. K vidění (pokud teda vidíte) toho ve štole taky moc není, je to štola, ne zámek. Ale k utvoření představy, jak se tam muselo nuceně nasazeným žít, to naprosto stačí a při současných idylických vzpomínkách na minulost, které kolem sebe zhusta slýchám, by se tam měl podívat každý, aby získal o tehdejším životě  jinou a reálnější představu a dokázal si líp představit, čím byly ty výdobytky typu práce pro všechny a státní byty pro někoho zaplaceny.

Když už jsme byli v Jáchymově, podívali jsme se i do zdejšího  kostela, který se zrovna chystal na mši, takže tu měli otevřeno. Jestli je volně přístupný i normálně, netuším. Kousek od něj je ale muzeum, kam jsme zamířili následně. Mě nepřekvapivě nejvíc zaujala expozice věnovaná padesátým letům. Ta byla hodně implicitní. A pak tu ještě mají nádherné sklepení. Každý jsme ale jiný, sbírky jsou tu rozsáhlé, a tak si dozajista najdete každý to své sám podle sebe.

Mezi Jáchymovem a Karlovým Vary najdete ještě půvabné městečko Ostrov nad Ohří, což je místo, o němž jsem dosud netušila zhola nic . Dnes už je to jinak, strávili jsme v něm několik velmi výživných hodin.

Jako první  jsme navštívili tři kaple naproti zámeckému parku. Za vstup do nich musíte zaplatit, ale byl to vcelku zanedbatelný peníz, jestli si dobře pamatuji, před dvěma lety šlo asi o padesát korun a v ceně byl i vstup do kostela. Tam nezapomeňte navštívit sakristie za oltářem s nejstarším exponáty. I když na ni paní uvaděčka speciálně každého upozorňovala, na vlastní oči jsem viděla, ze lidi buď neposlouchají, anebo se bojí vzít za kliku, takže jsme v ní byli navzdory asi 12. dalším návštěvníkům úplně sami. A když jsme ji opustili, zjistili jsme, že ti lidé tam už tak nějak nejsou. 😊

Potom je ještě zajímavé první patro tohoto kostela, kde mají soupis kostelů, které po 2. světové válce buď zanikly anebo byly obyvatelé vysídleni a tak už tam neměl kdo chodit a zůstaly z nich ruiny. Jen některé z nich se podaří nebo podařilo zachránit. Působí  to tam hrozně depresivně a vypovídá to i o kultuře národa.

Dále jsme se šli podívat na Letohrádek, který má zajímavou přízemní halu ( prý tam stáli koně, povídala paní uvaděčka, což mi připomíná nechvalné využití vily Tugendhat našimi osvoboditeli po druhé světové válce) a nahoře se pořádají výstavy. Je tam také sbírka starého porcelánu.

My jsme zrovna chytli výstavu mladé české umělkyně Aleny Kupčíkové, která je hodně kontroverzní a některé její obrazy, které tvoří na smalt, jsou vytvářeny pubickými chloupky. Paní uvaděčka nám k tomu ještě dávala výklad a bylo to celkově velmi výživné. Takže proč ne? Každopádně, pokud si někdo z vás potřebuje zajistit nesmrtelnost, umělkyně geneticky materiál stále přijímá a bude určitě ráda i za ten váš. 

Potom jsme se prošli zahradou a nakoukli  do Paláce princů .

Tady je veřejná knihovna a herna, ale pokud se zeptáte, do obou vás ochotně pustí, abyste si prohlédli zdejší prostory. Dole uvidíte zbytek fresky, byly tu rozsáhlé lázně, nahoře bývají výstavy.

Na náměstí je pak ještě stará radnice, ta byla na prohlídku asi nejslabší, a to i přesto, že nahoře měli výstavu fotografií.

A čím zakončit návštěvu Ostrova nad Ohří? Věděli jste, ze je tu pěkně obehnaná a střežená věznice? My na ni narazili náhodou, když jsme hledali neblaze proslulou Rudou věž smrti. Tu jsme tedy nenašli, stejně prý bývá přístupná jen někdy a dneska tedy rozhodně ne, ale zase jsme si díky jejímu hledání mohli pod bedlivým sledováním strážných obkroužit tu věznici. Trošku jsem se přitom cítila, jako bych dělala něco nekalého, ale naštěstí zůstalo ze strany strážných jen u podezřívavých pohledů a nechali nás odjet do dalších cest a cílů.


Příště se podíváme zase do zahraničí a tentokrát to bude do Lotyšska. Tak se sem zase vraťte. Na další článek Vás může upozornit třeba můj mailový zpravodaj anebo příspěvek na FB.