Lidi mají různý představy.

Jednou z těch nejrozšířenějších je to, že se musí vždycky všechno povést, a když se to nepovede, je to špatně a oni jsou špatní a neschopní.

I proto vzniknul tento článek.  Protože povést se nemusí vůbec nic a přesto to špatně není.

Prostě to bylo přesně tak, jak to mělo být.

Pátek 4.8.- sobota 5.8.2023

Kdybychom neměli domluvené setkáni s příbuznými, tak bychom tenhle víkend určitě nikam nejeli. Předpověď počasí totiž byla nelítostná. Bude pršet, pršet a nic než pršet. Poslední den, kdy se dá být venku, je leda pátek. Jenže pátek je pracovní den, a tak do Teplic nad Metují, konkrétně k Zámku Skály, kde parkujeme, dojedeme až navečer.

Je to tu blízko k rozhledně U Čápa a je jasné, že když na ni nevylezeme ještě dnes v podvečer, nevylezeme na ni díky dešti už vůbec.

Rozhledna je vzdálená přibližně 1,5 km a značka vede přes Paslerův statek, kde jsou ubytováni i naši příbuzní a kde to vypadá opravdu malebně, je tu ticho a klid, příroda na dosah. Překvapivě je tu pro pěší i pěkná cesta, která se právě kousek za statkem stává cestou kamenitou mírně se táhnoucí vzhůru. Odměnou za výstup je teď večer perfektní světlo a díky němu  nádherně vybarvený výhled do okolních lesů i na Teplické skály.

Je až s podivem, že i když jsem v Teplicích nad Metují byla několikrát a také zdejší skály, jak Teplické, Broumovské či  Ostaš, mám už prochozené, tady na tomto místě jsem nikdy nebyla, nejen na rozhledně, ale ani u jezírka, které bezprostředně sousedí se zámkem Skály. Přitom je tu tak krásně a vlastně se jen ukazuje, že všude, kolikrát i v bezprostřední blízkosti domova, najdeš místa, o nichž jsi nevěděl, ať už jsou jen malá, zapomenutá, nebo jako tady by si zasloužila klidně samostatný výlet, jehož se stanou cílem.

Když se dostatečně pokocháme výhledy, je už opravdový večer a přesuneme se na Paslerův statek, kde prožijeme pohodový „potlach“ ve čtyřech do pozdních hodin.

Už za tmy se přesuneme do auta a ráno v sedm si ještě stihneme zaběhnout k Černému jezírku sousedícímu s Hotelem Skály. Takhle brzy tu krom kachen není ani noha, což je fajn, protože jsem ještě v pyžamu.

O půl hodiny později už pyžamo sice na sobě nemám, ale zase prší. Nejdřív drobně, s přibývajícími minutami až hodinami však déšť nabírá na síle.

Naštěstí máme na dnešek strategicky naplánovaný tzv. mokrý program.

To znamená, že nepojedeme do Broumovských skal, jak jsme chtěli původně a mně neprošel ani Broumovský klášter, kde jsem zatím nikdy nebyla.

Honza nám všem totiž vymyslel návštěvu polského městečka Walbrzych (Valbřich) vzdáleného od Teplic cca 35 km, konkrétně pak si máme prohlédnout zdejší překrásný kostel a potom hrad Ksiaz (česky „kníže“), jehož historie sahá do 13. století a je to třetí největší hrad v Polsku.

Tento způsob trávení deště zdá se nám poněkud zajímavý a Honza za přípravu dostane velkou pochvalu.

Bohužel předčasně, řekla bych.

Protože od chvíle, kdy vjedeme do Polska, už se nedaří nic.

Ve Walbrzychu lije a i když se nám podaří zaparkovat kousek od kostela, než k němu dojdeme, jsme provlhlí.

Všichni.

Já s deštníkem, který jsem zvolila, abych byla za dámu, když jednou nejsem na kole. Ostatním zvlhnou nepromokavé bundy a tím se ukáže, že jsou víc nebo míň promokavé.

Kostel je obehnán lešením, a tak se ani nedá zvenčí prohlédnout, natož pěkně vyfotit, kdyby se jednomu chtělo. Dveře dovnitř jsou ale otevřené, tak tam vklouzneme. Chystá se tu nějaká svatba, hádám. A je tu neuvěřitelná kosa. Jako všude.

Jsme rádi, když dosedneme do auta a zamíříme k hradu Ksiaz.

Třeba tam bude líp, třeba nebude pršet, třeba….

Leje tam jako z konve a už před parkovištěm se štosují auta. Spousta aut. Obsluha v pláštěnkách vybírá jen za zastavení 30 zlotých a chce je cash. V hotovosti nemáme ani jeden zlotý, krčíme rameny a bezradně ukazujeme Revolutku a vynucujeme si platbu kartou.

Proboha, jeďte! mávne rukou paní a tak vjíždíme bez placení.

Koutkem oka zahlédnu parkovací automat. Zakrytý. Asi nefunguje a tak přešli na lidskou sílu. To by se mi tak chtělo v tomhle počasí.

Ono už jen vylézt z auta a šlápnout do té čvachtanice stojí za to.

Urputně držím v rukou deštník.

Stejně vlhnu a procházka parkem to nevylepšuje.

Leda, že se mi ze vší té vody začne chtít čurat.

„Hele, tamhle jsou tři TOIky,“ ukazuje švagrová a tak tam v tom dešti jdeme.

Před nimi stojí dvě ženy s dítětem a vesele rozkládají. Vlhké jsou obě, i když se honosí jednorázovými pláštěnkami.

Na prostřední TOITOIce se zase honosí připnutý papír s nápisem 3 zloté. Podíváme se se švagrovou znechuceně na sebe, že sic nechápeme, jak by to tu vybírali, ale hotovost nemáme, tak půjdeme pryč.

Jedna z těch žen nás ale volá zpátky, ať se vrátíme a ukazuje na tu nepopsanou TOIku, že je volná a ať klidně jdeme. Tak do ní vlezu, pak vylezu a 5 minut pokojně čekám, až vyleze švagrová.

Tak jo, dobrý, jsme obě venku a otočíme se k odchodu.

Vtom se ta z žen, co nás tak ochotně posílala na toaletu, vzpamatuje a chce po nás 6 zlotých.

Připadáme si jak blbky, protože ani jedna z nás, a to má švagrová na rozdíl ode mě i vysokou školu, takže má doloženo, že je docela chytrá, jsme nepoznala, že ta bába je hajzlbába.

Šest zlotých nemáme a navrhujeme platbu kartou.

Bába, která je pravděpodobně hajzlbába, je úplně v křeči a dává nám najevo, že jsme ji podvedly a těch 6 zlotých musíme přece mít, protože ona terminál pochopitelně nemá. My zase máme pocit, že nás podvedla ona, když si hrála na dobrotivou stařenu a nenechala nás od kadibudek normálně odejít po tom, co jsme si přečetly, že se za jejích použití platí.

Každopádně hotovost opravdu nemáme, a tak se po chvíli rozloučíme bez placení.

Přes zahradu jdeme k zámku a nechápeme to množství lidí a hlavně dětí, které jde s námi stejným směrem. Copak ti rodiče a prarodiče nemají rozum, že s nimi nezůstanou doma a nehrajou radši v teple a suchu člobrdo?

Zámek zvenčí vypadá velkolepě, jen je zakrytý mnoha stánky s cetkami a nesmyslně předraženým fastfoodem, který nikdo nekupuje.

Tak tady to musí být pro ty trhovce vejvar, říkáme si při pohledu na prázdné mokré stolky a židličky, až konečně se před deštěm schováme do pokladny, že si teda míníme koupit to vstupné.

Tam konečně pochopíme to množství lidí tu. Na zámku se totiž zrovna konají Slavnosti tajemna a to sem stáhlo všechny ty šílené babičky a matky s jejich ratolestmi, aby zažili něco netradičního. Vstupenky jsou dražší než obvykle (59 zl) a hlavně jsou vyprodané na 2 hodiny dopředu.

Nemáme zájem ani o tajemno, ani o procházku v lijáku a ani nechceme stát dvě hodiny schlíple někde pod stříškou, takže se otočíme a jdeme zase k autu.

Na zpáteční cestě si dáme aspoň hodně pozdní oběd, vysadíme příbuzné na Paslerově statku a jedeme domů.

Dnešní den se opravdu nepovedl.
Ale tak se to prostě někdy stává.

Tentokrát se nám výlet nepovedl, ale to se tak někdy stává a pokud mě budete sledovat dál, brzy zjistíte, že další cesta bude zase patřit k těm povedeným. Zkuste si objednat můj mailový zpravodaj anebo si mě přidejte na fb.