Pondělí 12.6.

Když se chtějí Lotyši zrelaxovat, vypraví se často k moři a moře poblíž Rigy; to je nejčastěji JURMALA.

Na nás ta potřeba relaxu přišla v pondělí. Koupily jsme si tedy za 2,93 Euro jízdenku do Majory, i když plán byl vystoupit o zastávku dřív v Dzintari a ten cca kilák a půl jít pěšky kolem moře.

A tak jsme vystoupily s vstoupily zase do jiného světa. Barevnějšího; vzdušnějšího a pohodovějšího. Přes park a hřiště jsme za chvilku docupitaly k moři, sundaly si sandály a ponořily nohy do písku.

Byl krásně vyhřátý a stejně tak i voda u břehu. Sahala nám akorát ke kotníkům a byla tak osvěžující. Kolem létali racci a kdo jim byl ochoten hodit něco k jídlu, měl jich rázem kolem sebe mraky . Sluníčko hřálo, vítr od moře měl ale studený podtón. I tak jsme se cítily báječně.

Brodily jsme se částečně pískem, částečně vodou a postupně se tak přibližovaly k Majori. Občas jsme usedly na lavičku a vyhřívaly si hřbet a hlavně si užívaly  toho luxusu, že nemusíme nic.

Na ujití cca 1,5 km do cílové destinace máme v podstatě celý den, takže si to užíváme a zevlujeme po okolí. Nahlížíme do plážových restaurací, které v mnoha případech zejí prázdnotou. Koukáme na lidi, co se tu opalují nebo krmí všudypřítomné racky. Na pána, který tvoří sochu z písku.

I toalet tu mají dost, veskrze bezplatných, i když i tady se našel vykuk, který za svůj záchůdek vybíral poplatek 1 Eur a když mu dáte dvě, budete mu na něj moci chodit celý den.

13.6. úterý

Ráno vstáváme brzy, protože cesta do Cesis trvá bezmála 2 hodiny, a vlak nám jede v 6.46.

Obchodní dům otvírá až v 7.00, a tak tentokrát nemůžeme použít zkratku přes podzemní parkoviště s výtahem přímo do obchodního domu a na nádraží. Ani při obcházce to ale není daleko a za chvíli už sedíme ve vlaku.

Vlaky v Lotyšsku připomínají spíš vlaky mého dětství. Bez WC, bez automatické vzduchotechniky. Sedačky jsou ale nové, všechny v top stavu a když se podíváte; téměř v každém vagonu jsou sedadla uspořádaná za sebou po dvou na jedné straně a za sebou po dvou na druhé straně; ta jsou ale v protisměru.

Za celou dobu, ani jednou jsme tu taky nepotkaly rychlík, což je možná důvod, proč jsou cesty vlakem takové ospalé a zpomalené.

V Cesis jsme těsně před tři čtvrti na devět. Vyrazíme na obhlídku městečka, parků, zahrad, hradu. A taky do Íčka samozřejmě. Tam nás obdaří spoustou mapiček, což se nám později bude a nebude hodit.

Po procházce městečkem se totiž chystáme na prohlídku národního parku u řeky Gauja. Začít bychom měly v Cirulisi a domluvíme se, že tam dojdeme pešky. Však to nemůže být nic těžkého, člověk mrkne na mapu, nabere směr a je to, dumáme.

Jenže když přijdeme k ulici Berzalnes iela a chystáme se odbočit vpravo dolů, zjistíme; že celá ulice je rozkopaná. A když píšu celá, tak myslím celá, od kraje ke kraji, s žádnou možností, jak staveniště obejít. Pracují tu stroje, bagry, a tomu všemu vévodí velká značka zákaz vstupu chodců.

Nevadí; tak to obejdeme, rozhodujeme se rázně a tím nám začíná nesplnitelný úkol. Člověk by řekl, že to přece nemůže být nic těžkého, žena v nás ale už tuší, že tady jsme narazily. Ať se snažíme podle mapy nebo si pomůžeme navigací, pokaždé nás to znovu táhne na Berzalnes a ta je rozkopaná. Ta je sakra rozkopaná, ječíme vzteky a pohybujeme se jako kuře na obrtlíku.

Po nějaké době už tak nějak začínáme chápat, že dostat se do Cirilusi a k řece GAUJA je nad naše síly. Nakonec se tedy velmi schlíple vrátíme na autobusové nádraží a tam se dozvíme, že do cíle nám to jede ze stanoviště číslo 6 asi tak za hodinu.

V tuhle chvíli už je jasné, že naše procházka panenskou lotyšskou přírodou bude notně zkrácená. I tak si ale v Cesis vylezeme na rozhlednu, ze které není nic vidět a uděláme si tu malý důchodcovský okruh, na kterém jsme téměř samy.

14.6.2023 Středa

Ve středu si přispíme a zůstaneme už jen v Rize. Zbývá nám najít hrad s sídlo prezidenta (a ne, kdyby před ním nestála stráž, vážně bychom si nevšimly, že kolem něj jdeme, tak obyčejné je). To samé se nám stane i s bývalým sídlem KGB (dnes je zde muzeum), které jsme na první pokus přešly, aniž bychom ho vůbec zaznamenaly a dostaly se tak až k nevzhlednému zdejšímu divadlu.  Dovnitř muzea jsme se ale stejně nedostaly, protože tu zrovna natáčela televize.

Co pro zdejší obyvatelstvo znamenala sovětská okupace, je pak nejvíc vidět na pomnících, připomínajících lidi odvleklé na Sibiř, rozesetých po městě. Jsou plné květin a vzpomínek.

Tím už se s Lotyšskem rozloučíme, protože zítra brzy ráno nám odletí letadlo.

Seznámily jsme se se zemí, která není příliš uchopitelná.

Je plná paradoxů a pro turistu na první pohled nezajímavá. Je tu spousta památek a taky památek na sovětskou okupaci a její brutální realismus. Špatně oblečení lidé s nízkými mzdami platící eurem, na které zjevně nejsou a nikdy nebyli připraveni. Ruské kostely, kde vás nenechají fotit, a křesťanské, kde vás fotit nechají.

Přesto je ta syrovost něčím přitažlivá.

I poznávání paradoxů má něco do sebe.

Pokud se vám moje psaní líbilo, budu ráda, když se sem zase vrátíte. Můžete mě sledovat i na fb anebo si objednat můj mailový zpravodaj. Je to jako když zakokrhá kohout. Přijde a vy víte, že nový článek je na světě. 🙂

---