29.3.2024

Do Drážďan, konkrétně k Washingtonově zastávce MHD, jsme dojeli lehce po poledni. Honza se totiž zapřísahal, že tu mají bezplatné parkoviště, jak mu našel strýček google, co má vždycky pravdu a měl ji i tentokrát.

Nic nám tedy nebránilo odstavit tu náš vůz, odcupitat na zastávku MHD, koupit si v automatu jízdenku na autobus a vyrazit do centra.

Kdyby tedy ta jízdenka v automatu koupit šla.

Co musím pochválit, to je možnost navolit si jazyk i v češtině a pak taky možnosti, které cestování po městě značně zjednoduší. Např. taková Rodinná celodenní jízdenka pro 2 dospělé a až 3 děti je jen o několik málo centů dražší,  než když si 2 dospělí koupí každý samostatně 2 jízdenky v rámci jednoho dne. Stojí totiž 12,20 Eur, zatímco jednorázová jízdenka pro jednu osobu vyjde na 3 Eura.  

Akorát teda je znát, že Drážďany jsou východní blok a ne všude to funguje pyntlich po německu, někde jako by si vzali příklad třeba od nás.    Takže nacvakat Rodinnou jízdenku šlo, to zas jo. Akorát ji nešlo zaplatit. To přiložíte jednu kartu, druhou, třetí…a nic, nic, 3x nic. Honza tedy bohorovně vytáhne dvacku, strčí ji do automatu a ten se mu vysměje do obličeje.

Takže tu stojíme jako dvě tvrdá Y, autobusy kolem nás projíždějí jeden za druhým, až nakonec se nám podaří nabouchat tam 2 jízdenky po 3 Eurech a zaplatit mincemi. Chválabohu. Autobus č. 9 nás pak odveze přímo k Divadelnímu náměstí.

Mezitím v autobuse zjistíme, že všechny jízdenky vč. těch rodinných se dají koupit přímo v dopravním prostředku, protože tu mají vždycky jeden prodejní automat.  Ale zase díky naší nešikovnosti jsme vlastně ušetřili pěkných 20 centů, protože jsme si tím pádem velmi dobře rozmysleli, že se nevyplatí nastoupit do busu kvůli jedné jediné zastávce a všechno si oběhli postaru pěšky.

Od divadla jsme se zvědavě pustili po schodech rovnou směrem na Zwinger a člověku by se, když se potom rozhlíží shora, chtělo rovnou vydechnout „To je ale nádhera!“, kdyby to tady nepřipomínalo spíš bombardování Drážďan.  Všude rozkopáno, stavební stroje a celé vnitřní náměstí se stalo regulérním staveništěm zvnějšku obehnaným nádherným palácem.

Co nám zbývalo, i tak jsme si to tu prošli. Pokud člověk přimhouřil oči, vyzmizíkoval si před očima stavební zeminu a díval se výhradně vzhůru, je a bylo tu krásně. Postupně jsme si prošli vše, kam nás zadarmo pustili, protože jinak tu jsou hlavně muzea, např. muzeum porcelánu a hodně nás zaujal hlavně  krásný vodotrysk se sochami.

Od něj už jsme se ale dostali ze Zwingeru zase ven a postupovali ke kostelu Nejsvětější trojice, kde jsme i nahlédli dovnitř, vyběhli si na Brühlovu terasu rozprostírající se nad řekou Labe a lákající k sobě i pár pouličních umělců.

Potom jsme došli k Albertinu, které je zvenčí docela nenápadné a Honza začal mít po dopoledním řízení neodolatelnou chuť na kávu. Obhlížel tedy nabídku, zatímco já, která kafe vůbec nepiju, jsem měla spíš chuť odskočit si někam na toaletu.

Nebýt Honzy, který si stále vybíral kafíčko, asi bych si té šipky s velkým nápisem WC vůbec nevšimla. Ale když už jsme ji viděli, vypravili jsme se jejím směrem, prošli dveřmi a ….

….jsme v hotelu Hilton, povídám Honzovi.

A tak jsme si došli na WC v hotelu Hilton. Kdy se nám to taky podaří znovu?

Procházka po městě nám zabrala dobrého půl dne. Okukování památek, které jsou tu seskupeny pěkně jedna vedle druhé, do toho pouliční mumraj a pouliční vystoupení. Tančící muž a muž, uvařený v bílé kůži medvěda, se kterým se chodily děti fotit, ti oba se předváděli přímo na náměstí před kostelem Frauenkirche.

Ten si pamatujeme z doby cca před dvěma roky, kdy jsme přímo k němu přijeli slavnostně na kole z Hamburgu. Mě asi nejvíce zaujal nástěnný obraz Furstenzug na stěně jízdárny Sallhof. Táhnul se přes celou jednu ulici a zahrnuje v sobě minimálně 2 staletí.

Kousek odtud další špalír lidí. Kluk, který vypouštěl bubliny z obřího bublifuku, ohromně bavíl všechny přítomné děti a v jednu chvíli svedl dokonce k lovu duhových koulí i mě. Ovšem ouha, stačí jeden neopatrný dotyk a bublina se rozprskne do tisíců malých nic a zůstanou po ní jen kluzké dlaždice.

No není lepší dát vedle ve stánku za bezmála kilo vodovou vanilkočokoládovou zmrzlinu?

A pak už není pochyb. Jsme v bývalém východním bloku. Zmrzlinu tu mají stejně šizenou jako u nás.

Ale to už jsme zase pomalu na cestě zpátky. Chvíli ještě bloumáme bezcílně okolím, pomalu se ale stmívá, je bezmála sedm večer. Skočíme tedy na svou devítku a za pár minut jsme u auta, kde budeme dneska spát.

Parkoviště, které se nám před polednem zdálo ospalé a téměř opuštěné, je teď poctivě hlídaně. V jednom rohu si totiž daly dostaveníčko policejní složky.  To nás sice na chvilku rozrušilo, ale nakonec jsme pochopili, že stejně jako my, i ti poldové se sem především jezdí zašít. :-)) A tak jsme před usnutím mohli nerušeně pozorovat jejich kroužení, vykecávání a popojíždění. Inu není nad to, být pod přímou policejní ochranou.