2-3/3 2024

sobota

Do Podhradí u Jičína jsme dojeli až lehce po poledni. V pátek jsme totiž byli v divadle v Praze a ráno tudíž oba dlouze vyspávali. Auto jsme nechali ve vsi a pak už hupky dupky na kopec Veliš, kde má být zřícenina starého hradu. Žádná velká túra, je to opravdu kousíček, půda je po dešti trošku mokrá, ale není to žádné nepříjemné bláto.

A to za chvilku končí. Je tady stavba, nivelační bod a za ní … nic.

Anebo?

Anebo něco.

Rokle, sem tam kámen. Krásná rokle. Až mě překvapuje, že jsem tu nikdy nebyla a i teď jsme tu prakticky sami, krom páru, který venčí psa. Projdeme si to tu tedy v poklidu a potom zase zamíříme autem dál.

Naším dalším cílem je vrch Brada. Ten se vyznačuje především tím, že v obci pod ním je všude zákaz parkování. A kdyby jenom ten. Tohle je prostě vesnice plná zákazů. Nesmí se tu chodit po trávě, rozdělávat oheň nebo nedej bože snad stavět stan. Nesmí se tu ani čurat na zvoničku a i na parkování u hřbitova musíte mít povolení.

Tak jsme nechali auto u místního penzionu. Tam se sice parkovat taky nesmí, protože je to soukromé parkoviště právě jen pro hosty, penzion měl ale zrovna shozenou střechu a celkově nevypadal, že by v něm přebýval jiný host než Bílá paní, popř. jiné strašidlo. Tak jsme to riskli a nechali Joggyho mezi vozy podobně uvažujících řidičů.

Udělali jsme si tady malý pěší okruh a vyškrábali se na vrcholek Brady. Na něm je malý památníček a odpočinkové místo s lavičkami. Na rozdíl od Veliše je tu ale k mému překvapení vysoká návštěvnost, a tak jsme neustále naráželi do lidí.

Potkali jsme cestou 2 velké skupiny a několik rodin, takže Honza začal stresovat, že dron, který si  s sebou schválně vzal na vyzkoušení, ani nevypustí. To se mu ale nakonec podařilo, a tak vám sem mohu pro změnu dát naši společnou fotku. To hlavně pro ty, kteří mi nadnášejí, že Honza je jako paní Colombová a ve skutečnosti neexistuje. 😊

 Zdejší místo jsme uzavřeli návštěvou Rumcajsovy jeskyně. No jo, vlastně, vždyť jsme u Jičína, tak by tu měla někde být celá ševcovská rodinka.

Pod Bradou dělají, co mohou, aby odradili turisty, ale na druhou stranu o ně nejspíš stojí, protože jen cca 200 m za penzionem najdete skalní útvar – jeskyni – vyzdobený pěkně po ševcovku, i Manku s Cipískem tady mají a navíc, pro mě zcela překvapivě kolébku s dalším miminkem.

To si teda z Večerníčků ani knížek už nepamatuju. Vážně měl Cipísek mladšího sourozence nebo si myslíte jako já, že je to blbost a místní básnická licence? dumáme ještě cestou k vozu.

Ten nás zaveze cestou do Jičína na místo, které mě ale dneska zaujalo úplně nejvíc.  Ossarium, umístěné asi 2 km od Jičína v místní části Kbelnice.

Takové nenápadné místo hned vedle hlavní silnice. I zaparkovat tu může jen jedno auto.

Stačí ale vzít za branku a zjistíte, že je otevřeno.

Jedná se o hřbitov a pomníky na počest padlých v bitvě u Jičína (Hradce Králové) v roce 1866. Zvláštní pietní místo. Některý pomník upomíná na jednoho mrtvého, obvykle vyšší šarži, jiný skrývá i desítky padlých. Písmena jmen už jsou trochu poznamenána časem, přesto rozeznávám jak češtinu, tak němčinu. Poslední místo spočinutí vojáků, kteří bojovali za moc a slávu někoho jiného. Často celá jednotka mrtvých, kteří se domů už nikdy nevrátili.  Dýchá to tu jejich zmařenými mladými životy a smutkem. Zároveň se ale do vás přelévá energie tohoto místa a najednou víte, že každá takováhle návštěva náhodného osamělého turisty přináší těm mrtvým naději. Naději, že i když zemřeli, jejich život nebyl zbytečný a jeho hodnota bezcenná. Stali se jen součástí zdejší smutné historie a ta by neměla být zapomenuta.

 Potom už jsme jenom dojeli do Jičína, ubytovali se (tentokrát) v hotelu U krále Jiřího a den ukončili podvečerní procházkou městem. Měli jsme ho takřka na dlani.

Valdštejnovo náměstí, Valdštejnská brána, zámecké hradby a zahrady, Rumcajsova ševcovská dílna. Lidí tu takhle mimo sezónu moc nebylo, takže město v podvečerním oparu vypadalo docela kouzelně.

  Neděle

Město jsme si prohlédli ještě jednou ráno. Povedlo se nám dokonce najít i zdejší zámek. Stojí přímo u náměstí,. Klasické prohlídky tu ale neprovádějí a pohledem z náměstí vypadá jako okolní domy, takže se dá snadno přehlédnout.

Z druhé strany potom nepřímo navazuje na  park plný laviček a v tuto chvíli vypuštěný vodotrysk. Pořád je ještě zima, ale dovedu si to tu představit v sezóně o nějakých slavnostech, přeplněné lidmi, křikem a všeobecným mumrajem.

Tak tohle asi ne, sice trošku zebou prsty, ale teď v březnu je to na takových místech možná lepší.

Asi tak 3 km ven z města kousek od vršku Zebín je k vidění Valdštejnská lodžie ukrytá v bývalém selském dvoře. Zvenčí by si jí člověk ani nevšiml. A pokud nevíte, co hledáte, možná byste ji přehlédli, i když nakouknete dovnitř.

Je to prostě dvůr, bývalý selský dvůr. V něm najdete kavárnu, výstavku a pak, když se vaše oči zaměří na pravou stranu a přimějí nohy jít se podívat blíž, přes neupravené dvě místnosti, naskytne se vám možnost vyhlídky na zahradu. A to už stojíte na kryté rekonstruované terase a z ní vede z obou stran schodiště dolů.

A to je ona.

Valdštejnova lodžie. Pohled na ni přímo ze zahrad je opravdu nádherný. I když představa, že se na ní před několika dny pořádal klavírní koncert, jak oznamuje jeden ze zapomenutých plakátků, mě jímá hrůzou. Teď? V té zimě? Proboha, oklepu se.

Zájem bych tedy vážně neměla.

Poslední zastávkou pro nás je pak zdejší vrch Zebín.

Je to prý oblíbené výletní místo jičínských občanů a vycházková trasa začíná hned u Valdštejnovy lodžie. Zavřená kaplička na vrcholu vlastně nenabízí nic moc zvláštního. Tedy kromě výhledů, ty jsou do široka, do daleka.

A jsou na zpáteční cestě  zaplaceny nepříjemným blátivě klouzavým sestupem. I když jsem byla opravdu opatrná, stejně mě ta mrcha dostala.

Lezeme zrovna z kopce. Pevně se držím zábradlí, abych neuklouzla, a  přede mnou vesele poskakuje Honza. Hrdě mi oznamuje, že mu jeho hodinky právě píšou, že ani nemá žádný výkon.

Já žádné podobně přemoudřelé hodinky nemám, vrčím a stále se křečovitě držím zábradlí, takže já výkon mám.

V ten okamžik mi podklouzne noha, škub, lub, a už si na ní sedím. Noha bolí jako prase, já se tu válím ve světlé zimní bundě a ta je hnedle jako prase číslo dvě.  Honza mi podává obě ruce, aby mě mohl zvednout.

 Už zase stojím. Na noze se sotva udržím, ale jde to.  No  a Honza mi radostně sděluje, že mu hodinky zrovna píšou, že je ve velkém stresu a jestli by nebylo nejlepší, aby si odpočinul.

 On!!!

S kolenem mám problémy ještě dneska.

Děkuji za přečtení a pokud se vám článek líbil, nezapomeňte se sem zase vrátit. Můžete si objednat můj mailový zpravodaj, který vás upozorní, že vyšel nový článek. Anebo mě třeba sledovat na FB.