10.7.2024

Sluníčko od rána griluje, peče, vaří, smaží a  pálí.

My máme v plánu navštívit Stráž pod Ralskem, hlavně zříceninu Děvín. Na obou místech už jsme několikrát byli, většinou spíš na kole a teda vzpomínka, jak tlačím k Děvínu po písečné cestě kolo nahoru, je pro mě odstrašující dodnes. Ten písek byl všude, kolo se do něj bořilo a já vzývala všechny svaté.

No, tak to už znovu prosím ne. Na druhou stranu, protože mám na blogu jako jeden ze štítků Sudety, musím přiznat, že Sudetami pro mě byla vždycky, pokud vyjmu specifické německočeské hřbitovy, Stráž pod Ralskem.

Městečko s otřískanými zašlými paneláky a zvláštní příměsí chudoby. Kdyby u nás v Pardubicích nebylo ve vzduchu cítit Paramo, věřím, že by se Mardi z VF inspiroval k napsání textu ve své písničce právě tady a taky to tak v ulicích vnímám a slyším.

Ve vzduchu je cítit Diamo. A uran. Najdete tu vietnamské potraviny, zlevněnku a Penny. A taky věhlasnou cukrármu s mnoha typy zmrzlin, v níž jsme si ani jeden z nás ještě nikdy nic nedali.

Tak proč to dneska nezměnit?

Pokaždé tu bylo narváno, ale nyní, krom dvou zevlujících prodavaček nevidím ani nohu. A tak asi úplně poprvé ochutnáme zdejší zmrzlinu. Honza je odvážný a dá si makovou za 35 Kč. Vypadá spokojeně. Já jdu i tak jen do pistáciové. Tady jsem spokojená už méně, protože mohu srovnávat.

Začali dělat pistáciovou a zapomněli, že do ní musí dát i pistácie, mrmlám a začnu toužit po opětovné cestě do Švédska, protože právě tam ve stánku přímo u moře jsem ochutnala tu nejlepší zmrzlinu ze zelených oříšků, co jsem kdy jedla.

Vylepším si tedy náladu domácím větrníkem, kterého mi stejně Honza v rámci ochutnávky čtvrtku uhryzne a pak už nás čeká výlet. Zřícenina hradu Děvín.

 Nemáme v plánu žádné velké výkony. Spíše malé výkony, volám na Honzu a ostentativně smrkám a kašlu, abych upozornila na svou stále ještě nedoléčenou virózu. Tímto tedy dávám na vědomí ,že náš dnešní výlet zvládnou jak důchodci, tak rodiče s malými dětmi. Pohoda, klídek, jazz.

Zřícenina hradu Děvín je volně přístupná, takže bez vstupu. Je i dost zachovalá a z mého úhlu pohledu krásná.

Zastavíme autem na rozcestí Pod Děvínem a odtud je to až nahoru cca půl km. Tím pískem, jak jsem už psala. I když pěšky, bez kola, se to dá v pohodě a žádná hrůza to není. 

Vlastně jakoby tu ani písek nebyl, mumlám si, jak člověk ty povrchy vnímá jinak podle toho, jestli zrovna jde, jede anebo třeba koulí sudy. I to už mi tu jednou hrozilo. Opustila jsem totiž značenou cestu a hrdinsky se vřítila na lehce prošlápnutou kamzičí stezku, že si to zkrátím.

V půlce jsem se samozřejmě kousla a nešlo mi to tam ani zpátky. Strachy jsem mhouřila oči a úpěnlivě volala o pomoc ve formě záchranné ruky. 

Stejnou chybu už ale neudělám.

Když jsme došli nahoru ke zřícenině, zjistili jsme, že jsme tu úplně sami. Možná se sem v tom vedru nikomu jinému nechtělo škrábat a produkovat litry potu. Anebo lidi v tomhle vedru víc láká rekreační oblast Hamr na jezeře. Ostatně i my máme s sebou plavky.

Zatím se ale kocháme výhledy, prolézáme bývalé komnaty, z nichž často zůstalo jen pár kamenů anebo obrys, opatrně nahlížíme i do hradní studny. Ta vzbuzuje respekt ještě nyní a i když je zakryta těžkým železným pletivem, stejně by se našlo místo. kudy by žárlivá macecha prostrčila dítě. Lezeme zase dolů, to už z nás lije pot jak ze štvaného zvířete kdesi v Africe a vypravíme se ke Skalnímu divadlu.

Ano, správně, i tady najdete Skalní divadlo, nejenom v nedalekém městečku Sloup. Jenže zatímco ve Sloupu se po celé léto večer normálně hraje a můžete cca 2x do týdne zajít na nějaké hrané či hudební vystoupení, tady je název divadlo myšlen pouze metaforicky. Název kamennému útvaru dala spíše vzdálená podoba s divadlem, když koukáte shora. 

Ale to už máme  3/4 na tři  a pomalu se začíná měnit počasí. Pořád je sice únavné horko, pořád se potíme, ale obloha se začíná zatahovat a hýbají se koruny stromů.

Honzův radar hlásí, že za půl hodiny přijde déšť a ne jen tak ledajaký, má to být pořádný slejvák.
A tak se raději svižným krokem vrátíme.

Za půl hodiny spadne pár kapek a to je všechno.

Klasika.

Okolo Děvína i Hamru na jezeře je spousta dalších lesních i asfaltových tras. Na pěško, na kolo i na kolečkové brusle. Svůj program si tu určitě najde každý, my jsme však zvolili koupání, což bylo v tom vedru fajn.

No a ten déšť, co nepřišel?
Ten přišel, sotva jsme se vrátili na chalupu. To totiž bylo akorát.

A že to byl lijavec skutečně parádní. Pršelo celou noc, na zahradě padnul strom a zazvonil zvonec….


Pokud se vám článek líbil, určitě mě nezapomeňte sledovat i nadále – přes mailový zpravodaj nebo FB.