Celý večer před spaním jsem zoufale hledala autobusové spojení k připraveným výletům doporučovaných i pro cesty po Madeiře autobusem …… a připadala si jako pitomec. Chystala jsem se některé z doporučovaných zkopírovat, ale ono to nějak nešlo.

Nemohu totiž najít jediné použitelné spojení. Buď nejede vůbec nic nebo autobus dojede k místu vzdálenému 30 km přes všechny zajížďky za 3 hodiny a, když už bych to byla i tak ochotná akceptovat, stejně se výlet ukáže nereálný, protože vrátit bych se musela prakticky hned. Další autobus totiž nejede.

Anebo je ta trasa na mě moc dlouhá. Třicet kiláků už prostě neujdu. To vím.

Jsem z toho docela frustrovaná a chtě nechtě si musím přiznat, že jsem přípravu docela dost podcenila.

Ptám se teda pro jistotu ještě na recepci, kde najdu Íčko, protože tam mi určitě poradí a budu si pak už vybírat jen z tras, které jsem jednak schopná ujít a druhak se na ně dá reálně dostat.

 A tím se dostanu do spárů recepčních na hotelu.

Moc tohjo ale nevymyslí.

Levadu los Tornos, na kterou se dá napojit z Monte.

Procházku po pobřeží z Lida….

Nebo placené tour, které mě vůbec nelákají, protože mám lidí plné zuby.

Pokračuji tedy hledáním Íčka, což je taky totální debakl. Vím, že je kousek od nábřeží, tak se v těch místech pohybuji a nic. Ptám se lidí, ale buď hovoří jen portugalsky nebo nerozumí mojí pseudoangličtině nebo nevědí. To v lepším případě.

V horším totiž taky nevědí, ale moc rádi poradí. A tak běhám nahoru, dolů, několikrát jsem vyslána k informacím o prodeji citi tour, což už pak ani nemám sílu vysvětlovat, že tam to opravdu není, že už jsem tam byla, a tak radši počkám, až můj radil s úsměvem, že udělal dobrý skutek, zmizí. Navigace se taky chová jako splašená, neustále mi tvrdí, že už jsem tam, ale pravda je, že nejsem.

Místo Íčka navštívím kostel a pak, když už to pomalu vzdávám, se najednou Informační centrum zjeví ve vedlejší ulici, kde by ho žádný turista nehledal. Taky jsem v něm sama. Jen já a dvě znuděné zaměstnankyně.

Jedna si prohlédne moje vypsané výlety, kam jsem se chtěla podívat,  a jeden za druhém mi postupně zamítne s tím, že tam se autobusem nedostanu. Ale mohla bych si vzít taxi….

Pak mi vymyslí jeden výlet, který by prý šel a ten si naplánuju rovnou na středu a druhý, který si sice napíšu, ale vím, že uskutečnit ho je nereálné. Měla bych 5 hodin na překonání cca 12 km při převýšení 1000 m. Na to se s mýma zádama i kondicí nedá spoléhat. To si vážně netroufnu, zvlášť když jsem sama.

No co už? Prostě se musím přizpůsobit.

Sednu do autobusu č. 22, který mě doveze až k výstupní zastávce lanovky na Monte (Baboas). A tam začnu hledat levadu, které jsem si včera nevšimla. Jenže tudle nudle. Nevede k ní žádné značení a navigace se tváří, že neexistuje. A když se ptám místních, a to si záměrně vybírám třeba prodejkyni lístků k lanovce, aby to tu opravdu znala, tak nevědí. Navigace je také zblblá anebo to tam špatně zadávám, kdo ví, a tak opět chodím tam a zpátky, až se dostanu ke stanovišti na jízdy na saních. A protože dneska je pondělí, tak se tu normálně jezdí a já se mohu konečně  pokochat pohledem na tradiční jízdu.

Saně jsou skutečně řízeny elegantními pány navlečenými do bílých košil a velkých klobouků.  Ti si stoupnou dozadu za vozící se pasažéry, odrazí se a už se jede z kopce. Jede to docela svižně na to, že se sjíždí normálně po silnici. Autům nebo i autobusu nezbývá než zastavit  a dát přednost zdejší tradici.

Chvíli to tu obhlížím a je mi jasné, že tohle by nebyla atrakce vhodná pro mou bojácnou povahu. Než bych se dostala pod kola některému vozu, zemřela bych zřejmě strachy

Cesta k levádě tady ale není.

Nakonec zjistím, že ta vede přímo na druhou stranu (pobíhala jsem tam bez úspěchu asi 5x). Musí se sejít k druhé lanovce, co vede do botanické zahrady Jardins a pokračovat podél ní po cestě vedoucí dolů.

 Hned za lanovkou se povrch silnice změní. Dosud to byl asfalt a ten přejde ve  starou kostkovou dlažbu, takže najednou zmizíte od davů lidí a celé je to takové poklidné, příjemné a fajn.    

                                                                                                                               Lidí tu opravdu  moc neprojde, na navigaci mi to ukazuje, že k levadě Los Tornos to bude cca 3,5 km, ale kolik jsem toho nachodila ve skutečnosti, ví bůh.

Když se totiž po téhle příjemné trase  dostanete do civilizace, nastane navigační peklo.

Následují šílené zkroucené asfaltové zatáčky, které místy stáčejí silnici snad i o víc než 360 stupňů a vy jdete, jdete a najednou zjistíte, že na navigaci vás to táhne ostře vlevo, když před vámi je jediná cesta a ta vede ostře vpravo. Točíte se na cestě jako větrník, ale jinudy to vážně nejde, leda snad vzlítnout.

Kluk, co mě předběhl už před 20.minutami se najednou zjeví a jde proti mně. Usmívá se.  Ale neřekne, že zabloudil a jde úplně blbě, kdepak, neřekne nic a nepochlubí se, že je taky blbej.

 To až když mi konečně došlo, že jdu opravdu v protisměru a od levady se tedy vzdaluji, zničená cestou do strmého kopce, na kterém jsem vůbec neměla být, a začala jsem se tedy vracet, mi to došlo.
Potom už cestou zpátky dolů jsem si konečně všimla za zaparkovaným autem nenápadného zábradlíčka a jasně, když jsem přišla blíž, objevila jsem pod ním ještě nenápadnější staré schůdky vedoucí mezi domky. Fakt to tu  nevypadalo jako oficiální cesta, spíš bych tipla, že dojdu k někomu na dvůr, ale byla.

Pak už jen zabekalo pár ovcí, přiběhl pán, co jim tam nesl vodu a mávnul na mě, že jdu dobře a  ať pokračuju vlevo, k jeho domu.

A tam jsem ji konečně uviděla. Levádu.

Cesta podél ní už je pak pěkná, upravená, jen lidí tady moc není,  což se ani nedivím.

Ale už jsem tady, tak jdu dál, pokračuju, stáčíme se doprava, obejdeme půlkruh a pak sestoupím po dalších schůdkách do civilizace. Teda k silnici a k autobusové zastávce.

Autobus číslo 29 mě pak odveze zpátky do centra.
Voala.

To by jeden neřekl, že to tu bude tak dobrodružné. :-))


Děkuji za přečtení a nezapomeňte se sem zase vrátit. Abyste nezapomněli, stačí objednat mailový zpravodaj. Nebo fandit na fb. Anebo máte dobrou paměť…..