Ačkoli jsem si včera navečer, když jsem šla plavat, objednala Kvůli odjezdu autobusu dřívější snídani na sedmou, nějak to v kuchyni nevěděli. Ale stejně už byli na místě, a tak jsem o nic nepřišla a mohla se spokojeně ládovat.

A chválabohu za každé vajíčko, slaninu či kus melouna, které jsem do sebe napráskala. Jako kdybych tušila, že i přes svačinku zabalenou v batohu se hned tak nenajím.

V sedm ráno byla venku ještě tma jako v pytli. A byla ještě o půl osmé. Jako ostatně každé ráno tady. V 8.10, když mi odjížděl ve směru na Levadu do Furado (PR10) autobus č. 56 od lanovky na Monte, už ale vidět bylo. A rýsovalo se nádherné počasí. I autobus jel přesně.

Tak jsem si za 2 60 Euro koupila lístek do Ribeiro Frio a sesula se do sedadla. Cesta tam by měla podle jízdního řádu trvat cca 40 minut a to na zdejší poměry není zase nic moc. Spadla mi hlava a za chvíli už klimbám.

Za nějakou dobu sebou trhnu, probudím se a nevěřím vlastním očím.

Vozovka je mokrá.

A když zaostřím, zjišťuju, ze prší. Panenko Maria, to opravdu chceš. Vždyť jsem včera koukala na předpověď, povzdychnu si a pak pokorně přiznám, že dnes ráno už ne. A tak prší, prší, jen se leje ještě když vystupujeme v Ribeiro Frio, což je to místo, odkud půjdeme přes 2 levády a jeden vodopád směrem na Portelu.

První, co udělám, hned jak vystoupím na zastávce, je to, že vyběhnu pod stříšku, a nasoukám na sebe pláštěnku. Vedle mě dva lidi, taky se přistrojují a pán mě ještě upozorňuje, abych si nedávala batoh na stolek, že tam už je mokro.

Potom se začne bavit s paní a vida, čeština. Tak chvíli hovoříme, já pak vylezu hned u restaurace na vyvýšeninu s vyhlídkou na vodopád a než se rozkoukám, jsou pryč. Tak jo, tralalalala, vyndám hůlky s jdu taky.

Cesta je pěkná, široká i upravená, kdyby nepršelo, skoro bych se tu cítila jako na promenádě. Jenže prší a to tak, že dost, v jednu chvíli si přišlápnu dlouhou pláštěnku z Hudy sportu a málem si narazím nos. Tak to ne teda! Raději si zapnu 2 patentky, které má pláštěnka umístěné dole mezi nohama. Tim se mi zkrátí délka a rázem vznikne klaunský oděv. Mít na ponču namísto obligátní khaki barvy barevné obrazce, mohu z fleku nastoupit jako nemocniční klaun.

Je mi to jedno.

Jdu dál soustředěna hlavně na to, kam šlapu, a až po chvilce si všimnu, že už kráčím zprava vedle levády Furado.

Prší. Prší pořád a zleva, když se náhodou mezi stromy udělá průrva a člověk by čekal výhled, vidí jen souvislou mlhu a bílo. A potom se najednou cesta zužuje a když už je velmi úzká, zkříží ji padlý kmen.

Abychom si to teda vyjasnili, zprava je levada, tj. voda, zleva je sráz a za ním mlha. Uprostřed je úzká cesta s přepadlým kmenem a do toho všeho ještě prší.

Na přeskok v pláštěnce a dešti je strom dost vysoko. A kdybych ho chtěla podlézt s batohem na zádech, musela bych se plížit po břiše.

Na to se teda necítím. Fujtajbl, všude ta voda. A nikde nikdo, kdo by mě zachraňoval. Odložím hůlky a posunu je pod kmenem opatrně dopředu, aby nepřekážely. Zároveň nesmí spadnout ani do levády ani ze srázu na druhé straně. Pak si pod pláštěnkou vysvléct batoh a předsunout ho taky za kmen, aniž bych přitom zároveň shodila ty hůlky. A to vše dát dostatečně daleko, abych nic neshodila, až polezu já.

A co teď?

Pořád prší, prší, jen se leje a já tu dobrých pět minut stojím jako tvrdé y a sbírám odvahu. Už nejsem nijak ohebná a dostat se za kmen znamená vzít to po všech čtyřech a ještě shrbit hřbet zatížený bez pár týdnů dvěma pětkami. Jdu do toho.

A naštěstí to vyjde, nespadnu ani já, ani hůlky a dokonce ani batoh. Jen ten déšť, ten padá furt a ani pláštěnka takovouhle hustotu na dlouho nemůže zvládnout.

Jsem však odhodlaná to dojít a tak jdu bez ohledu na čím dál větší kaluže. Projít jimi suchou nohou nejde, jsou hluboké a čím dál víc prší, tím i širší. Zpočátku se snažím obcházet je po stranách, z jedné i z druhé, ale stejně si vždycky naberu. Svým způsobem jsem ráda, že jsem si ráno nasadila trekové sandále, voda, co se dostane dovnitř, jde hned zase ven a aspoň nemám z bot permanentně promáchané nohy.

Levády se také čím dál tím víc plní dešťovou vodou a místy vypadají tak hluboce, až neodolám a strčím dovnitř turistickou hůl. A ta se ponoří na třičtvrtě metru.

Později se levada Furado, podél které jsem dosud šla, sejde s levadou Ribeira do Poco de Bezerro.

Chvíli na to potkám prvního člověka. Slečna v pláštěnce, vybafne mi za zády, zrovna když fotím. Uvolním jí místo, zamáváme si.

A pak to přijde. Vodopád.

Bohatý, hustý, zurčí už z dálky.

Běžím k němu a pofidérní cestičky vedoucí zleva dolů k řece, si ani nevšimnu.

Jenže s vodopádem cesta končí.

Že by to byl ten, o němž jsem četla v průvodci? Ten, co se nedá překonat jinak, než že projdeš přímo pod ním? To ale vypadá hodně nebezpečně, leknu se a vím, že neprojdu.

A pak si všimnu, že na mě z druhé strany kdosi mává. Poznávám holčinu v pláštěnce, která mě před pár minutami předběhla. Ukazuje, ať se vrátím a pak dolů.

A tam vedou schůdky, opravdu. Ale vedou přímo do řeky, která tu celkem prudce teče. Vody je dost, z toho vodopádu a o kousek dál tok pokračuje dalším přepadem dolů.

Žádný pohodlný a tím méně bezpečný brod nikde není, zezelenám.

Dodneška nechápu, jak je možné, že za celou dobu jsem nikde krom neutuchajícího deště téměř nikoho nepotkala, ale teď se zrovna vynořili další lidi. Dvě ženy s jednou asi tak osmnáctiletou holčinou, zřejmě to byla dcera jedné z nich. Ta to přeskákala jako kamzíček. Ovšem byla jediná.

Ženy se začaly křižovat a já opakovaně volala Ježíši Kriste.

Tak ta holčina nám pomohla všem.

Ukazovala mi, na který kámen si stoupnout a podávala dokonce ruku, abych cítila větší jistotu. To jsem s ohledem na to, že byla 3x lehčí než já, raději nevyužila. Ale zklidnila jsem se a s pocitem, že na to nejsem sama, jsem překonala strach.

Ne, suchou nohou jsem to úplně nedala, to zas nebudu lhát. Ale nespadla jsem a dostala se na druhou stranu. Voala, zamávám a jdu dál. Nic horšího mě snad už potkat nemůže. Nebo radši uvidíme.

Holky mě potom už ale nedohnaly, což při mé rychlosti mohlo znamenat jediné: musely to vzdát. Kdo z nás udělal líp?

Vzápětí mě čekal další brod.

A jsem na něj sama.

Přemítám, jak položit nohu, abych se nenamočila, a odpověď neznám. Snad jen, že už jsem z neustálého deště stejně mokrá, tak je to přece jedno. Nejsem ani reprezentantkou republiky ve skoku dalekém a neumím ani létat. Rezignovaně položím nohu na placatý kámen uprostřed toku a znovu si libuju, že jsem si vzala sandály.

Chodidlo mám celé pod vodou až ke kotníku, udělám hop a je to. Voda ze sandálů zase vyteče.

A hádejte, co mě kromě dalších a dalších kaluží a deště čeká dál? Přece ten vodopád. A ne jen jeden, protože déšť se postaral o to, aby bylo víc vody všude, takže to shora teče každou chvilku a člověk kolikrát ani nepozná, jestli to už je skutečný vodopád anebo jenom padá přebytečná voda.

Vodopád je krásný a suchou nohou se skutečně přejít nedá. To už mě ale nechává chladnou. Vodou už mám nacucanou i pláštěnku a vlhké tělo pod ní nějakou vodu navíc už ani nepozná. Legrační ale je, že všude tu zatím měli větší či menší zabezpečení, abyste nespadli ze srázu dolů, ale jakmile přijdete právě k vodopádu a hlavně pod něj, tj. na místo, kde se dá tak snadno uklouznout, zábradlí i jakékoli zátarasy najednou končí a objeví se znovu až za 2 metry.

Cesta je tu úzká. Vodě se už ale nevyhýbám, takže dostanu jejím proudem naplno zásah do hlavy i ramen. A vždyť je to jedno. Mokrá jsem byla i budu. S tím nenadělám stejně nic.

Touhle dobou už mám hlad jako vlk, ale představte si, že jste v pláštěnce, ta je durch mokrá, pod ní máte batoh, ten je taky mokrej, mokrý je vaše funkční triko i kraťasy. A pořád prší.

Bojíte se vyndat z báglu půjčený foťák a radši fotíte mizerným mobilem a po každém průchodu vodopádem či jinou padající vodou kontrolujete, jestli je ještě živej. A v téhle situaci se dostávejte ke svému croisantu, banánu nebo proteinové tyčince.

To totiž znamená pláštěnku sundat a bude vám zima.

Ne, myšlenku na hlad zaženu a radši jdu, jdu, jdu. Pod další vodopád a do další kaluže. Projdu skalami a pak to najednou jde dolů. Docela strmý sestup a to už tuším, že se blížím k Portele. Ještě tak 3 nebo 4 km?

Ale všechno se to klouže. Kameny, jíl … a já jsem prostě strašpytel. Zpomalím, nechci spadnout. Už jsem ve věkové kategorii, kdy se kosti dobře lámou i přes dostatečný přísun vitamínu D. Jdu tedy hodně pomalu, dávám si pozor, předběhne mě slečna o generaci mladší, postěžujeme si na mokro, ubezpečíme se, že ty prosvítající červené střechy na horizontu už musí být Portela a popřejeme si good luck. A pak stejně spadnu, smeknu se na jílu a levá noha se mi pod tíhou těla stočí dozadu. Ale naštěstí dobrý, nic jsem si nezlomila, jenom původně zelená pláštěnka už je zčásti hnědá.

A potom, za chvilku, zaostřím a mezi stromy vidím prosvítat pouliční lampu.

Hurá!!!

Jsem v civilizaci.

Následuje asfalt a vede pořád příkře dolů. Uklouznu pak po tom jílu, co mi zůstal na podrážkách, i když jsem se ho snažila očistit nejdřív o trávu a potom i o obrubník. Padám podruhé. A znova mám štěstí, zvedám se a nic není zlomeného.

Teď už jenom dojít na autobusovou zastávku a počkat hodinu, než mi pojede autobus.

Ve Funchalu je teplo a po nějakém dešti ani stopy. Do hotelu se proplížím dobitá. Místo do bazénu si vlezu do horké vany. Potom vyperu pláštěnku od bláta a hned po ní vezmu i sandály. Ty pak ještě pečlivě vysuším horkým fénem. Jíl musím dostat i z turistických holí a ještě rozvěsit oblečení, batoh je taky mokrý.

A chudák papírový průvodce Madeirou je promáchaný tak, ze se v něm bojím listovat.

Je mi jasné, že zítra v 6 nevstanu, takže poslední pořádný výlet už nebude.

 

 

Ale vy jste na něj určitě zvědaví, takže se sem zase vraťte. Na nový článek vás upozorní mailový zpravodaj, pokud si ho objednáte. Anebo mě sledujte na fb.