2.5. 2025

Od té doby, co trpím nespavostí, vstávám ve volných dnech jako správná stará megera až po tom, co se mi podaří vzbudit přirozeně, což je dneska v 8 ráno. Ale za oknem svítí slunko a zpívají ptáci.

Kecám, tady lítají tak akorát holubi a ti nezpívají vůbec. A já s nimi stejně jako občané města Benátky bojuju. Bojuju za jejich vyhlazení.

A tak teda vstanu a naházím do sebe snídani. Připravím sváču, protože včera jsem si samozřejmě nic nenachystala.

 Aspoň že telefon i powerbanka jsou nabité, jen nesmím tentokrát zapomenout přibalit i kabel jako minule, abych tu powerbanku mohla v případě nutnosti i použít. Snad se časem naučím jezdit na kole i sama a na nic přitom nezapomenout, kdoví.

Kolem deváté jsem připravena. Teda vlastně ne, ještě najít sluneční brýle, dupu už obutá po bytě a když konečně najdu brýle, odjedu už spokojeně jenom bez občanky. 

A konečně šlapu do pedálů. Beru to přes Wonkův most, co se stále opravuje, pomalu ho přejedu,  i když jsou všude značky, že máme slézt z kola. Ale naštěstí tu stejně nikdo není. V centru mě čeká další objížďka. Pro změnu se staví.

Na výpadovce na Dražkovice jsem až po půl desáté. Jedu tady po silnici, protože na stezce zleva stojí bagry a v hloučku civějící pracovníci. Jak bych se asi mezi nimi s kolem motala?

Přes kruhák to chci střihnout rovně, ale zaráží mě ukazatel na Chrudim vpravo. Copak si už nepamatuji ani to,  jak se jede na Chrudim, sakra?

 Jasně že jedu rovně, stojím u benzinky a kontroluji si navigaci. Aspoň jsem si teda najela na další cyklostezku, která od benzínky vede. Ujedu cca 30 m a zase končí.

Bezva infrastruktura.

Šipka s kolem ukazuje na silnici. Takže zase zpátky a rovně.

Táhne mě to lehce nahoru, proto tímhle směrem nejezdím moc ráda, přejedu přes 2 nájezdy. Na prvním zleva zbliknu dva chodce.

Že by stezka? zasvítí mi oči, ale je to fuk. Stejně se na ni odtud nijak inteligentně nedá dostat, leda, že bych sebevražedným manévrem přerušila dopravu.

Což teda  nezkouším a pod nadjezdem už zase žádná stezka není.

Tak pořád rovně. Až za Mikulovicemi se cesta rozdvojuje a musím si vybrat, zda pojedu ostře do leva nebo do práva. Dám na ukazatel i navigaci a obě se shodují zahnout vpravo. Ještě mě čekají cca 4 km a budu v Chrudimi.

Jo houby! Projedu dva kruháky a najednou mě předjede záchranka, už čtvrtá dneska.  Tak snad to není znamení?

Vjíždíme do průmyslové zóny v Chrudimi. Pneu, disky, sekačky, doprava, pak mě to táhne k Lidlu. Další kruhák a přes něj mírně vlevo. Tady už to poznávám. Tenhle chrudimský krpál jsem už na kole párkrát vyjela a vždycky u toho nadávám jako špaček. Takže zase sípu pěkně vzhůru. Za ním rychle omrknout navigaci, ať zase nevjedu někam, kam jsem nechtěla. Je to pořád po hlavní a přes milion kruháků víceméně pořád rovně.

Dojedu k další průmyslové zóně, Chrudim tu působí špinavě. Odbočka na Seč a rozhlednu Bára. Beru to po chodníku nebo je to možná i stezka, kdo ví.

Je tu prázdno, ale pak zbliknu přede mnou pána o francouzských holích s líným psem na vodítku. Zabírají celou cestu a nezdá se, že by měli nějaké ambice mě pustit před sebe. Tak zas na silnici. No a konečně je přede mnou ukazatel na Slatiňany. Dám se na kruháku vlevo.

Odtud už je to kousek a jsem v cílovém městě. Svištím si to z kopečka po silnici a málem projedu odbočku ukazující vpravo k zámku a hřebčínu. Takže super, přibrzdím a ostře vpravo a zase kousek nahoru až ke kostelu sv. Martina církve římskokatolické a k bystě J. Nepomuckého.

Přemýšlím, jestli jsem z téhle strany na zámku vůbec někdy byla a spíš  myslím, že ne. Každá cesta přinese něco nového, co jste ještě neviděli nebo kde jste nebyli. V tom je to kouzlo cestování.

Z kostela vyhrává hudba, dá se nahlédnout i dovnitř.

Sem se autem nesmí. Ale kolo může všude. Zvlášť když se jenom vede. A tak ho vedu na procházku do parku, do toho volně přístupného.

Vedeme se spolu za řidítko kolem kavárny k hřebčínu, kam je ale vstup bez platné vstupenky zakázán. Že jste správně tady, to poznáte podle kupky hnoje. A hned vedle stojí Informační centrum s WC.

Takže zase zpátky k zámku, co si pamatuju, dalo se jít svého času normálně na nádvoří. Jenže kdeže loňské sněhy jsou. Do opravdové zámecké zahrady a k zámku už jenom se vstupenkou. Ta stoji 60 Kč a zámek 2 stovky. Kolo mají výstražné přeškrtnuté a před vstupem stojí výsměšně cyklostojan. To svému šemíčkovi udělat nemohu. Nedá se nic dělat a vynecháme nejenom zámek, ale i zahradu.

Pomalu sjíždíme kolem školky U Děvčátek zase zpátky k silnici. Na Kočičák se mi nechce, a tak to beru podél Chrudimky. To je moc hezká trasa. Přírodou, podél vody, přes staré koleje.

V navigaci objevím kromě nabídky silniční a horské kolo (nejde otevřít) i cykloturistiku. Ta otevřít jde a dává mi za pravdu. Pohodově si to šlapu kolem řeky až do Chrudimi.

Tady se u kostela trošku zamotám a přemýšlím, kudy z nudy, než mi navigace prozradí, že pokračuji dál zase podél Chrudimky. A jo vlastně, probudí se dávno ucpané logické myšlení. Vždyť Chrudimka teče do Pardubic a tam se teprve vlévá do Labe. To se nemohu splést. 🙂

Cesta mě pak navede po cyklostezku na Medlešice a potom k Medlešické hospodě a pivovaru. Tady neodolám a stavím se na kofolu. Nejdřív uvažuju o  třetince birela, ale pak si vzpomenu, že jsem vlastně ten miniminoritni akcionář Kofoly a je rozhodnuto. Jen. když bude mít podnik zisky, budou tučně dividendy. 🙂

Takže na zdraví a pak domů.

Ujeto cca 35 km. A když pojedete tam a zpátky přes Medlešice, můžete s sebou vzít na výlet i děti.

Děkuji za přečtení a můžete se sem zase vrátit, protože příště poletíme na poznávací dovolenou směr Albánie. O dalším článku se dozvíte nejlépe, když si objednáte můj mailový zpravodaj, popřípadě mě budete sledovat na fb.