13.5.2025

Letenky do Tirany jsem kupovala za svůj život už podruhé. Prvně to bylo za covidu a to nám je zrušili. Dneska řeknu chválabohu, protože jsem se tehdy tak trochu spletla a místo na týden jsem koupila zpáteční let na 2 dny. To se mi tentokrát už nestalo. A tak letíme na celý týden a ve třech. Na letiště vyrážíme autem v půl sedmé ráno.

Ucpaná Praha nám samozřejmě připravila pár perných chvilek, ale naštěstí jsme vyrazili předvídatelně už v půl sedmé a tak jsme i přes naše zpoždění k fixparking dojeli 3 hodiny před odletem. Zatím to vypadá dobře.

Na letišti nás překvapil samoobslužný systém pro zavazadla, který jsem zažila poprvé, ale poprali jsme s ním a nakonec bylo vše v cajku. V 11.40 přesně v plánovaný čas vzlétáme směr Tirana.

Ani o něm nevím. Usnula jsem ještě dřív, než letušky začaly předcvičovat způsob záchrany při pádu letadla. A vzbudila mě až typická bolest v uších. která tak někdy při vzletu bývá.

A pak už jsme tady. V Tiraně.

Jen co vystoupíme z letadla a opustíme letištní budovu, cítím to v nose. Ve vzduchu je cítit Balkán.

Hned před letištní halou koupíme místní SIMkartu. Za 2900 leků máme 1000 giga na 3 neděle. To nemáme šanci dohromady spotřebovat a zároveň nám to dává jistotu, že se nemusíme nijak omezovat, nepočítám-li tedy nutnost držet se blízko sebe.

Naladíme mobilní hotspot a jsme happy jako tři grepy.

 K půjčovně Rentla lux to máme maximálně půl kilometru a ve 3 hodiny už vyjíždíme směr Kruja.

 Ubytování jsem řešila klasicky přes booking stylem za málo peněz co nejlepší zábava (tj. seřadit od nejlevnějšího a pak koukat na hodnocení a vhodnost lokality) a už dnes mohu prozradit, že nás úroveň pokojů v poměru k ceně velmi příjemně překvapila. Jistě, velkou roli hraje to, že ještě není sezóna, ale i tak jsme občas přemýšleli, jestli se jim ten pronájem vůbec vyplatí.

Dneska budeme bydlet v Allessio rooms na okraji města a vyjde to v přepočtu na cca 320 Kč na osobu včetně snídaně. Dostáváme čistý prostorný pokoj se skříněmi, které vzhledem k pobytu na jen jednu noc ani nepotřebujeme, vysoké pohodlné matrace a vlastní sociálku. Jsme nadšení a to ještě netušíme, že bude i líp (rozuměj levněji). Na nějaké kochání se pokojem ale není čas, protože hned vyrážíme k bazaru a ke krujskému hradu, jehož historie sahá do středověku a je jednou z nejvýznamnějších památek v zemi.

Dalo by se to sem zvládnout i pěšky, ale nás tlačil čas. Navíc je to docela vysoko a tak šetříme síly.
Takže křivolakými uličkami zajedeme autem téměř až pod hrad. Ten je volně otevřen návštěvníkům 24 hodin denně a působí velmi romanticky. Jen Skanderbegovo muzeum je zpoplatněno, ale v něm jsme nebyli.

Venku bylo plno různých zákoutí i výhledů na toulání a já se  záhy zatoulala i do místnosti, v níž se ukrývá původní vchod do hradu. Byla plná krápníků a obýval ji zdejší uklízeč, který mě pozval k prohlídce. Záhy už jsem věděla, že tady na gauči i přestává a jeho přítelkyně mu před pár měsíci zdrhla do Řecka. Upřímně, podle fotky opravdu pěkná holka. Ale než jsme se spolu stihli domluvit, že bych ji mohla nahradit, objevili se mí spolucestovatelé a slibné námluvy mi překazili.

Společně jsme si pak doprohlédli hrad a jeho nádvoří a hladově vyrazili na misi hledání restaurace.

Navrhla jsem něco místního, ale na první dobrou jsme nic neobjevili, a tak jsme jeli na jistotu. Brazil restaurant jsme měli vyhledaný už z Čech a měl by mít slušné ceny i dobrá hodnocení. 

Ovšem, co jsme poněkud podcenili, byla naše schopnost ho najít, takže jsme kroužili kol dokola, abychom nakonec zjistili, že stojíme před ním a jen ho nikdo z nás nevidí.

Brazilská restaurace nebyla nijak špatná volba, i když typicky albánská taky nebyla. My se v ní ale poprvně seznámili s některými zdejšími zvyklostmi a zvláštnostmi, které v Čechách neznáme. Například to, že vám na stůl prostřou papírový ubrus, který se pak vyhodí, protože se počítá, že budete jíst jako prasátko. Anebo to, že vám v každé druhé restauraci přinesou k jídlu i něco zdarma, co jste si neobjednali. Prostě dárek.

A tak třeba já si  dala jako nejméně hladová nejobyčejnější pizzu Margaretu. Vyšla mě na 450 leků, tj. podle revolutu 114 Kč. Pizza byla výborná, velká a sytá. Mí společníci začali s ochutnávkou zdejší kuchyně, takže měli krevety s omáčkou, která na stole ještě bublala, kuřecí plátek (spíš teda tři) a hranolky. Stálo je to 2300 leků. K tomu se nám ale na stole objevila ještě pro každého balená voda a perníková buchta jako dezert. A ošatka chleba, kdybychom snad měli hlad.

Při placení nám ovšem bylo napočítáno jenom to, co jsme si objednali podle jídelního lístku. Takže mně třeba skutečně jen ta pizza. A odcházela jsem s přeplněným břichem.

Před spaním jsme se ještě prošli po hlavní třídě, čistě, abychom nasáli atmosféru a pokoukali do výloh. Ve výloze bufetu jsem zblikla kuřecí za 150 leků. Vypadá to dobře, z Albánie si zřejmě přineseme pár kilo sádla v bříšku navíc.  

Více zase příště. Takže se sem nezapomeňte vrátit. Abyste nezapomněli, k tomu vám může pomoci např. mailový zpravodaj, který si můžete objednat. Nebo mě začněte sledovat na fb.