neděle 18.5.2025

Ráno jsme měli tu nejbohatší snídani za celou dovolenou. Paradoxně u ubytování, které nás vyšlo každého na necelých 6 Eur a bylo tedy bezkonkurenčně nejlevnějším za celý pobyt. Přesto jsme i tady byli spokojeni a dáváme vysoké hodnocení. K snídani, která byla v ceně, nám nejprve donesl majitel chleba, máslo a fíkový džem! Mimochodem výborný a s kousky ovoce. A k pití mléko. Mléko je tu vcelku drahé a dokonce i já jsem si jeho nákup coby běžného  nápoje, který piju každý den, občas odpustila. Tohle mléko bylo ale domácí, což lehko poznáte na chuti a taky jsme viděli, jak ho do restaurace nese farmář v petkách.

Čekali jsme tedy, že to bude všechno.. Přesto po chvíli dorazilo ještě zapuštěné vejce! A párečky! A k tomu dva druhy sýrů a zelenina.

Hned po jídle už jsme se ale přesunuli na ostrov Zvernec. Tedy k pobřeží, z něhož vede dřevěná lávka pro pěší  široká si 2 metry přímo až na tento malý ostrůvek.

Celá scenérie je kouzelná obzvláště, když jsme přijeli a místo bylo prosto turistů. Což teda vydrželo přesně do toho okamžiku, než jsme udělali  první krok a vstoupili na most, V ten samý okamžik přijely 2 autobusy plné školních dětí.

 A tak jsme společně s nimi navštívili nejen zdejší ostrov, ale i absolvovali trasu na vyhlídku, kde chyběla prkna a reálně hrozila neplánovaná mořská koupel. Děcka byla nadšená a my se radši drželi při kraji a v bezpečí.

Hluboká tady ale voda není, utopit se vám v ní jen tak nepovede. Maximálně sahá po kolena.

Prý by tu snad měli být vidět i krabi! Ale my teda neviděli ani jednoho. Pouze kostelík na ostrově  a pak kluky ze základky, co kamarádce nabízeli trávu. Že by tohle byla ta proslavená albánská mafie?

Spiš si ale děti dělaly srandu a neměly nic.

Následovala cesta na pláž Narna.

Je třeba se konečně vykoupat usoudili jsme totiž. A tak jsme dorazili na příjemnou ospalou písečnou pláž, která se teď v květnu teprve otvírala k životu. Pár lidi se povalovalo na lehátcích, pár se procházelo ve vlnách a pár jich dokonce  plavalo.

Nejdřív jsme se zařadili k chodcům ve vlnách. Vyhřáté moře totiž ještě opravdu nebylo. Nožky jsme měli okamžitě ledové. Ale člověk si na teplotu vody nakonec zvykne. A když už je teda zvyklej, myslí si, že zvládne všechno.

Nejdřív začala o plavání ve vlnách Jaderského moře opatrně hovořit kamarádka, ale když došlo na lámání chleba, vzpomněla si, že je trošku nastydlá…. a zbaběle vycouvala. 

A to já zase ne! Došla jsem si pro plavky a  neohroženě vstoupila do vody. Té mi bylo nejdřív po kotníky, potom po kolena a nakonec i do pasu.Zhluboka jsem se nadechla a začala odpočítávat. Poprvé, podruhé…., a asi na popáté se to povedlo.

Jak jsem se ponořila, projely mnou jehličky chladu. Ale dala jsem to a začala plavat. Člověk si zvykne na všechno, mávám na zbytek výpravy, ať se přidají, ale bez úspěchu!

PRÝ JE ZIMA. Takže nic, zase se koupu sama.

Po mořském osvěžení jsme zamířili do pobřežní knajpy. Tady jsme všichni za jedno a dáme si mořského okouna za 1000 leků a k němu dohromady jeden velký salát za 500 pro všechny. Je to výborné, až se olizujeme snad i za ušima. Okoun je čerstvý a chutný. A ten salát je opravdu ohromný, takže se z něj najíme bez problému všichni tři.

S plnými žaludky se rozjedeme do Vlory, kde si chceme prohlédnout staré město – Old Town.

A je to trochu propadák.

Do dneška netuším, jestli jsme to jen nenašli anebo Starým městem skutečně mysleli ty polorozpadlé chalupy. Copak o to! Mně se tahle místa líbí, dokážu ocenit atmosféru zmaru. Ale mí parťáci se báli do obou uliček i jen vkročit, takže jsme je zase poměrně rychle opustili.

Potom následuje moderní město a to nás úplně neoslovuje nikoho. Všude asfalt, beton a skleněné výlohy. Vedro.  

Dlouho se tu nezdržíme a raději se rozjedeme směrem ke klášteru Ardenica. Není jisté, zda ho navštívit vůbec stihneme,  zavírají tu ve 4, jak hlásí hlásí pan google. My a chvíli po nás ještě tři motocyklisti dojedeme o půl čtvrté a tak to máme akorát.

Projdeme si venkovní prostory a pak nám zástupce kláštera ukazuje, že máme vstoupit i dovniř k oltáři. Tady chtějí příspěvek na opravu 100 leků na osobu a za to můžeme obdivovat všechnu tu nádheru a že to tedy nádhera je. Na oltáři mohu nechat oči, dýchá to tu atmosférou starých časů a pravé víry. I celý objekt nás nechají proběhnout,  dotýkáme se madel schodiště stejných jako dnešní i ti prastaří mniši. Prostě skutečná historie.

V areálu se nesmí fotit, ale kamarádka se hbitě zeptala,  jestli si můžeme udělat pár snímků, a bylo nám to dovoleno, proto se mohu o pár obrázků podělit i s Vámi.

Tenhle klášter  nás všechny nadchnul. Navíc je dodnes skutečně obydlen mnichy, i když ti se turistům příliš neukazují.  Jednoho jsme ale zahlédli, když spolu s doprovodným psem zavíral dveře Ardenicy a ta se v podvečer ponořila do svého všedního života bez turistů a světského vzruchu….

 

 

Děkuji za přečtení  a doufám, že se sem zase vrátíte k dalšímu článku. Pokud si objednáte mailový zpravodaj, přijde vám upozornění. Případně mě můžete sledovat i na FB.