Po Ardenice nás čekal přesun do Beratu, kde jsme byli ubytování.

Berat je nádherné starobylé městečko, nad  nímž se rozprostírá historická pevnost. Celé místo je zapsáno v seznamu UNESCO. My jsme měli ubytování zhruba na půl cesty mezi městem a hradem  v 1. patře rodinného domu, odkud byl z terasy i skvělý výhled právě na městečko a řeku.

Sotva jsme se jakžtakž nastěhovali, vydali jsme se do městečka. Protože bydlíme v kopci, nejkratší cestou je místy dlážděná úzká pěšina přímo mezi domy.

Sbíháme mezi nimi a je to tu občas docela strmé a trošku i kluzké tak,  jak je cesta v čase vychozena  mnohými stopami a otisky. Řeknu vám, že bych tudyma v osmdesáti  ani v sedmdesáti běhat nechtěla.

Ale místní jsou zvyklí a  skáčou po kamenech jak laňky běžně. Občas se babky sesednou na kus řeči tak jako to, bývalo dřív i u nás, smějí se stoupajícím turistům a povzbuzují je, je jim tady fajn.

Stezka nás dovede dolů, vyjdeme kousek od hlavní třídy a můžeme se začít kochat.

 Ulice tu jsou kouzelné, dům nalepený na domu a vzhůru vedou cestičky k dalším a dalším domkům. Vypadá to jakoby jste občas vyšli z domu a zrovna stoupli na střechu sousedovi.

Koupili jsme si do ruky velký kebab za 250 leků (cca 64 korun) a procházeli se po promenádě a přešli i most přes řeku Osum. Nahoře nad námi se tyčila pevnost a celé to tu působilo příjemným a pokojným dojmem.

 Po návratu a sprše jsme se ještě vrátili na terasu našeho domu a prohlédli si už osvětlené město. Měli jsme ho jako na dlani.

pondělí 19.5.2025

Ráno jsme se do Beratu vrátili znovu. Soustředili jsme se na to, co jsme neviděli včera, takže jsme si nejdřív prošli kostel přímo proti mostu a pak ještě muslimskou část.

Následovalo prošmejdění dalších a dalších uliček s domky a pak už jen návrat pro auto a cesta do pevnosti.

Do ní se vstupné neplatí. Funguje totiž částečně jako hotel a dokonce tu bydlí i původní obyvatelstvo. Díky tomu se tam může vjíždět i autem. Jak do hotelu, tak domů.

My zaparkovali před areálem.

Projít si celou pevnosti a nahlédnout do jejich zákoutí nějakou tu hodinku trvá. Jsou tu krásné výhledy a spousta zákoutí i schodů.

A my prostě musíme být všude. Všude nahlédnout, objevit v podloubí zaparkovaného koníka a na  nádvoří oslíka, rozhlédnout se z výšky po městě i po krajině a nahlédnout všude, kde nás pustí.

Každá legrace ale jednou skončí.

I my  se s Beratem jednou rozloučíme. Večer už máme být v Belshi, což je přírodní oblast s asi 80. krasovými jezírky. Těším se a moje představy se pohybují někde u šumavských slatí a jezer nebo aspoň u bohdanečských rybníků.

Zatím ale sedíme v autě a snažíme se dostat na Begiri Apartment, což se ukáže jako trošku problém. Albánské silnice, albánské značky a auta jsou pořád našimi nepřáteli. Navíc tady ani není žádné označení domu, jen další prapodivná cesta nahoru. Navigace nás nechá stát v křižovatce a dál zarytě mlčí. Souřadnice GPS se jí jeví poněkud nejasnou.

Koho se zeptat taky není. A tak stojíme uprostřed vsi, když tu najednou kde se vzal, tu se vzal, malý starý a hlavně svérázný dědula.

A  právě toho kamarádka zblikne a nezaváhá ani chviličku.

Než se stačíme nadechnout, už je u něj a oslovuje ho přímo na silnici.                      

Ona neumí anglicky a on taky ne. Ona neumí albánsky a on taky ne.

Ale jede jako kulomet.

Pochybujeme o tom že tuší, na co se ho ona ptá, ale odpovídá jí rychlostí blesku a je k nezastavení. Přistrkuji mu obrázek ubytování, co jsem našla na bookingu, abych zvýšila naději, že pochopí, co chceme. Další člen posádky mu strčí před pusu telefon s google překladačem. Děda očividně neví, co to je, a tak se s ním snaží telefonovat.

Když se mu do něj přece jen omylem podaří říct pár vět, strejda google se zavaří, protože takovou kadenci slov ještě neslyšel. Navíc díky němu zjistíme, že děda nemluví albánsky, ale italsky. Přesto nás na to správné místo dovede a my nakonec bydlíme. Bydlíme u Italů, kteří jsou sice moc milí a snaživí, ale mluví taky jenom italsky a cokoli nám potřebují říct, nebo my jim, konzultují okamžitě se svým synem na telefonu.

 Ještě navečer se vypravíme k prvnímu jezeru a zjišťujeme, že to asi zas tak velká bomba nebude. Zkusíme tedy i druhé a zase se žádné nadšení nekoná. Jezera jsou obyčejná, s upravenou cestou okolo, ale žádnou jedinečnost nebo snad odlišnost od těch  běžných českých jsme tu nenašli. Máme u nás i výrazně hezčí a tak se shodneme, že věnovat jim zítra zbytek dne za to nestojí.

Den tedy zakončíme posezením na terase a procházkou po místním hřbitově, který máme takřka za okny ubytování.

Co nás zaujme, je to, že většina osob má svůj vlastní hrob, na něm fotografii a zbytek rodiny najdete ve hrobech v sousedství.

A potom i to,  že lidé tu umírají často mladí, průměrný věk dožití bude jistě nižší než u nás. Možná je to tou nepřístupností vesnice. Možná je to náhoda.