17.5. Sobota


Ráno vstáváme zase do zimy a snad jen to, že jsme si v noci v ložnici zadýchali vzduch, je na tepelném komfortu mírně znát. A tak ubytko opouštíme co nejdříve. Hlásí zase déšť, ale až od devíti hodin. Takže zavčasu zamíříme  k vodopádu Grunas, který je jen kousek od vsi.

 Z vesnice to tentokrát vezmeme druhou stranou, kde je cesta sice také jenom zpevněná, ale rozhodně mírnější než ta, kterou jsme sem přijeli. Taky ji využívají i místní.

Proto doporučuji vjíždět do Theth vždycky přes mostek a rozhodně nezkoušet podobné pokusy jako my.

Poté, co jsme se přes most dostali na asfaltku, popojedeme pár kilometrů k ukazateli pro pěší s nápisem „K Vodopádu“. Jako dalo by se sem dojít i po svých, ale nemáme na to celej den a navíc má zase pršet. Takže tady necháme auto a jdeme ve směru šipky.

Nejdřív se před námi rozevře překrásná soutěska. Už kvůli té to stálo za to sem jít.

Potom jsme ještě trochu popošli a objevila se před námi i řeka Lumi i Thethit. A přes ni vedla cesta. Ovšem bez mostku nebo lávky. Čili s nutností přeskákat přes kameny, což je něco pro mě.  Zatímco kamarádka kameny přeskákala jako rozverný kamzíček a další člen výpravy je dlouhým krokem přešel, já a starší pán, který sem došel spolu s námi, jsme zůstali bezradně stát. 

Samozřejmě, se mnou je to jako vždycky, hrůzou třeštím oči, naskočí fóbie, že uklouznu, budu mít mokré boty, potůček mě strhne a na těch kamenech si rozmlátím hlavu. Takže se začnu bát a dál mě paralyzovanou nikdo nedostane. Povídám ostatním, že to teda nezvládnu, ať si jdou  a že tu počkám. Pán neříká nic a zůstává se mnou. Je ale odvážný a tak se neustále snaží tok překonat.

Jedna noha na kámen, přikrčení, zpátky.

Jedna noha na kámen, druhá na druhý, zavrávorání, už už to vypadá na koupel, ale naštěstí ho pohotově obejmu v pase.

 A potom se pán najednou nadechl, rozběhl a říčku přeskákal. Ten u toho měl snad i zavřené oči.  Jako suchou nohou to nedal a botasky zapadly místy do vody, takže ponožky suché rozhodně taky nezůstaly.

Ale byl na druhé straně a mohl jít dál a já ne.

Sáhnu do vody, je studená, ale je to jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu, pokud tu nechci zůstat  Postupně zuju boty a sundám ponožky a už tam taky jsem. Na druhou stranu to prostě přebrodím.

Akorát netuším, kudy všichni odešli a značka tu chybí.

Koukám tedy, kde je prošlapaná pěšina a ….sejdu z cesty. Že kufruju, mi dojde až po čase. Chvíli se motám, ale šla jsem podél vody, tak se k ní zase vrátím,  aniž bych tušila, kde jsem překročila říčku bosou nohou. Naštěstí se tu moc sejít z cesty nedá, a tak jsem se přirozeně někde napojila na správnou pěšinu a po chvíli se objevila i správná červená turistická značka.

Už je ale pozdě ( celá trasa má na délku cca 1 nebo 2 km do kopce) a všichni mí přátelé i pán s mokrýma botama jdou dolů. Samotné se mi nahoru jít nechce, zvlášť když všichni tvrdí, že úplně nahoře se jde špatně a asi bych se zase bála.

A taky má přijít ten déšť.

A tak se vracím, aniž bych vodopád viděla. Ale prý byl moc hezký a z téhle strany rozhodně viditelnější, než kdybychom k němu vyrazili pěšky z Theth.

 Původně jsme měli v plánu ještě popojet  k Modrému oku asi 2 km od Ndërlysaje, ale začalo zase lehce pršet a místy se dokonce objevily malinké krupky. Nebylo to moc, ale nastydnout ani jeden z nás nechtěl, a tak jsme to vzali jako znamení. Asi to tak mělo být, řekli jsme si a vydali se asfaltkou směrem na Tiranu a Vloru.

 No a za odměnu jsme za Theth potkali vodopád, o němž sice nevíme, jak se jmenuje, ani kde přesně byl, ale objevil se přímo u silnice a žádná jiná cesta tam není, tak ho nejspíš potkáte taky.

Takže si nemohu stěžovat, vodopád jsem viděla i já.

A pak už znovu serpentiny, až jsme se najednou objevili ve stejné restauraci jako při příjezdu do Alp a objednali si znovu opulentní oběd. Já si kromě Grill mixu za 900 leků objednala za stovku i čokoládu, která mě fakt dostala. V přepočtu sotva 26 Kč a hustá byla tak, že v ní stála lžíce. No nekup to😊.

 Ubytovaní jsme byli těsně před Vlorou v Airbase Guesthouse v malém neznámém městečku Ura Vajgurore za 17,33 Eur včetně snídaně pro 3 osoby. Bylo to nejlevnější ubytko za celý pobyt, tak jsem se trochu bála, co to bude, ale nakonec máme prostorný pokoj vybavený sice starším, ale funkčním nábytkem s jedinou nevýhodou, a to je společná sociálka. Což je ale smazáno tím, že na patře jsme úplně sami a dokonce si můžeme vybrat i ten pokoj, který se nám nejvíc líbí. Ubytujeme se ve čtyřlůžkovém,  ale je ještě příliš brzy zapadnout do duchen.  

Cca kilometr od ubytka se nachází sirovodíkové koupaliště, což je tip na návštěvu který nám dali v hotelu. To nás přivítá typickým zápachem a také moc hezky zbudovaným prostorem. Maji tu WC i šatnu! Parkoviště a hlavně tu vyvěrá pramen. Z koupaliště pak voda přetéká přímo do řeky. U nás by to byly klasické léčebné lázně. Tady to takhle navečer působí opuštěně, jsme tu sami.  

Voda je taky dost chladná! Ale stejně nám nic nezabrání zout boty, vysvléct ponožky a ozónem jdoucím z noh rázem přebít i sirovodík.  Nakonec jdou dolů i kalhoty. Nejdřív namáčíme nohy a za chvíli už se procházíme vodou. Smrad ze špinavých noh je pryč. A ještě něco děláme pro své zdraví, ať už je to teda cokoli.

Venku už se dělá šero a my si ještě naordinujeme procházku městečkem. 

Je to první místo, kde jsme se absolutně s nikým nedokázali domluvit. Všichni hovořili jen albánsky a na angličtinu  na nás upírali něžně oči jako zapomenutá štěňátka. Dlužno podotknout, že my jsme to samé dělali na jejich albánštinu. Domluva absolutně nemožná.

 A tak jsme si buď psali, to když jsme chtěli něco koupit a nevěděli, co za to. Anebo, a to častěji, se jen usmívali jeden na druhého.

Jo a zákusek taky byl.

A malá točená zmrzlina. Za 60 leků aneb našich necelých 15 korun.

Nekup to. Zvlášť když si pořád jako mantru opakuješ, že chceš zhubnout.:-))



Děkuji za přečtení a zase se sem vraťte.