31.5.2025

Víte, ono z Pardubic vede do Hradce Králové hodně cest. Některé jsou kratší, jiné delší a  některé vás do cíle nikdy nedovedou. A já si tentokrát dopřála tu svobodu, že si mohu vybrat kam a kudy pojedu a dokonce trasu v průběhu cesty i změnit. Třeba tu nejkratší a třeba nejdelší nebo i  úplně nesmyslnou.

Začalo to tím, že mi ráno vypadnul parťák.

To je vždycky slibů a keců, a když pak dojde na věc, skutek utek. Výmluvy bývají různé, výsledek stejný. A tak si říkám, že doma nezůstanu a pojedu si sama a po svým.

Vyjíždím z Pardubic až v 9 a dám se na Staré Hradiště s tím, že pak to vezmu ke Globusu a odtud rovnou k písníku Hrádek. Jenže v Hradišti si vzpomenu, že bych to mohla vzít i zadem polní cestou na Suchý a pak se uvidí. Vklouznu tedy mezi novou zástavbu kousek před areálem JIPu a už jsem tam a začíná improvizace.

Těsně před Srchem zbliknu po své pravé ruce odpočívadlo Jarošek a zasvítí mi oči. Vede kolem něj lesní cesta. Kampak asi? říkám si, protože tou jsem ještě nikdy nejela, a mrknu do navigace. S tou nijak zvláštní kámoška nejsem, ale dospěju k názoru, že pokud tu odbočím, nemám co ztratit. Tak jako tak dojedu na Hrádek, jen si to možná kapku prodloužím.

 Takže jedu. A ne teda moc daleko. Za chvilku na mě vykoukne druhé odpočívadlo, zase se jmenuje Jarošek a tou chvilkou myslím pár set metrů. To jsme se moc neprojeli, říkám si, když tu končí lesní cesta a mířím k silnici. Dám se vlevo, přes nadjezd a zase dolů.. Tady jsem možná udělala chybu, tuším, že jsem mohla zapnout vpravo a možná bych mimo civilizaci dojela až do Hrádku. Ale to já zase ne. Beru to po silnici směrem na Pohránov, aniž bych koutkem oka zahlédla pohránovský rybník, a teprve potom vítězné vjíždím do obce Hrádek. Chci ale dojet až na písník, protože si pamatuji, že kdysi, ale opravdu dávno, jsem tudy jela do Hradce lesem a bylo to fakt moc fajn.

Akorát to bylo před 20.lety teda. A když jsem nyní ještě doma tuhle stezku hledala na mapy.cz, tak jsem ji už nenašla.

No a co?

Copak se dá věřit mapám?

Si to přece pamatuji! odfrknu. Jsem ženská a ty vědí všechno nejlíp. S touhle myšlenkou vítězně vjedu hned za křižovatkou do lesa.

A cesta tu je! svítí mi oči. To je důkaz, že mám pravdu.

Jak jinak.

Akorát teda ta cesta fakt nic moc. Je celá zarostlá, ale přitom rozježděná. Po té bych do Hradce jela při své obratnosti asi tak 6 hodin, povzdychnu si, a v tom taky končí. Přede mnou je vidět posečená louka a pak už nic. Navigace se pokračování přes ni vzpírá a žene mě zpátky na silnici. Ale kdo je nejchytřejší na světě? Žena, když si něco usmyslí.

 Za tou loukou musí být takové to parkoviště, jak tam vybírají peníze v létě od lidí, co se jezdí koupat na písák, jsem přesvědčena. NIKAM se vracet nebudu! prohlásím rezolutně a… tentokrát mám pravdu. Přejdu louku a jsem na parkovišti. Obejdu závoru, kterou je ohraničeno, a krotce pozdravím čtyři příslušníky policie, kteří tu (jistě náhodou) zaparkovali.

To mi to pěkně začíná.

S poldy v zádech.

Naštěstí jsem jim ukradená, a tak za chvíli už jedu vesele po silnici.

 Staré Ždánice, Libišany, Podůlšany.

 A pak to přijde. Navigace mě posílá odbočit vpravo na obec, která se jmenuje Mrcolanda. Nikdy dřív jsem o ní neslyšela.

Ale když si teda navigace myslí, že skutečně existuje, pokrčím rameny, tak to teda zkusím a zahnu doprava. Měla bych se dostat někam k Opatovicím nad Labem a ještě se vyhnout autům.

A Opatovice, to je elektrárna, ze které beru celou zimu teplo,  ale hlavně je to už skoro Hradec Králové.

Komíny elektrárenské mám pomalu po pravé ruce, takže věřím.

A dělám dobře.

Za chvíli jsem na svém prvním železničním přejezdu. Levým okem registruju zastávku Opatovice nad Labem a pravým červené světlo. Přejede vlak mířící do Pardubic.

No a potom postupně projedu přibližně 20 x koleje a brzy mám pocit že si mě navigace vodí do kolečka, což je asi pravda. V kombinaci s tím, že občas zřejmě špatně zahnu, se začínám brzy cítit jako na řetízáku.

Ale nakonec se z kruhu přece jen vymotám. Jsem skoro v cíli, po pravé ruce mám Skonto, za ním jsou vidět paneláky, ale já jedu vedlejšími silnicemi a připadám si jak na vsi.

V Březhradu U náhonu se vesele rybaří a štamgasti na zahrádce Staré hospody od piva fandí.  Na Jiráskově náměstí už to začíná vypadat trochu víc městsky a najednou jsem téměř v centru,  V lipkách a tam už to znám, vypísknu radostně a přestanu sledovat navigaci.

Výsledkem je, že přejedu správnou odbočku, protože na kole jsem rychlejší, než když jdu pěšky od autobusu, takže se potupně vracím a za chvilku jsem opět V lipkách na stejném místě, kde jsem začínala.

No a tak co? Je to výlet, chtěla jsem si zajezdit na kole a tak jezdím.

Jedu na Velké náměstí a pak na Eliščino nábřeží, každý výlet přece musí mít své vyvrcholení a vůbec nevadí, že už jste tady byli stokrát. A pak mě upoutal hluk ze Svatováclavského náměstí. Zvědavě se tam rozjedu a pozoruju, co se děje. Muž tančící ve víru vody.  Teprve později mi dojde, že zítra je 1. června a Hradec slaví Den dětí.

Tak rychle pryč, na mé nejoblíbenější místo ve městě. A to je Malá vodní elektrárna Labe na jezu Hučák. Byla dokončena v roce 1912 a stavba je to prostě nádherná. I když ten název teda je  typicky hradecký a bez fantazie. Prostě to tam hučí, budeme tomu říkat Hučák.

Ale to už se blíží třetí hodina a odpoledne mají přijít přívalové bouřky, proberu se najednou od krabice jahod, které jsem si koupila pod Velkým náměstím. Polknu poslední a vydám se po cyklotrase č. 2, která patří k Labské stezce, směrem na Vysokou. Teď už žádné hokusy a pokusy a raději honem domů.

Začátek cesty tedy vede podél řeky a je pohodový. Kolem hospůdky, hradečtí pivaři mají kam zajíždět a evidentně to také dělají.

Až do Vysoké se pohybuji mimo hlavní silnice, protože jsem najela na Labskou stezku.

Ale za mnou, když se otočím, už je černo. Zlověstný naducaný mrak po celé šíři oblohy.

Tomu nemáme šanci ujet, povídáme si s paní, co zalévá kytky na hřbitově ve Vysoké. Trošku zbytečná práce teda, ale kdo ví, třeba nezaprší, přišlápnu si, aniž bych byť jen popřemýšlela o návštěvě nedaleké rozhledny, která se ční o kus dál. To už jsem na normální silnici a šlapu jako o život. Občas se ohlédnu, mrak je pořád za mnou, vedle mě, nade mnou. V Bukovině ucítím první kapky. Je jich ale zatím málo, jen to tak učurává, jako když máte nohy křížem a nemůžete to udržet.

Jedu dál, čím blíž Pardubicím se dostanu, tím lepší to bude.

V Němčicích už začíná skutečný déšť a tak udělám to nejlepší, co můžu. Zamířím k místní hospodě. Než zamknu kolo, spustí se déšť. Tak to bylo o vous a na poslední chvíli. Objednám si velkou Kofolu za 25 Kč a čekám a čekám a čekám. Venku leje a leje a leje.

Těsně před šestou déšť ustane.

Konečně mohu domů.

Na mapce vidím ujetých 59,2 km a průměrná rychlost 3,5 km za hodinu. 😊