20.5.2025

Dneska máme poslední den, který strávíme v Albánii.  Večer už odlétáme, takže ani není celý. A najednou nemáme co dělat. Jezera v Belshi jsme stopli, budeme tedy muset změnit plán. Nesmí to být ale daleko od letiště, protože musíme stihnout svůj let.

Tak co bychom tedy?
Zvítězí návštěva Durrës neboli taky Drače.

Do jejího centra se dostaneme někdy kolem o desáté a zastavíme přímo v centru kousek od moře a přístavu.  

Odtud se hned vydáme k amfiteátru, zdejší nejcennější historické památce. Zvenčí nás ale dvakrát nezaujme, a tak licitujeme, jestli vůbec jít dovnitř a utratit 300 leků za vstup.

Nebylo by lepší koupit si něco na zub? ptám se mlsně, ale jsem přehlasována. Prý když už tady jsme…..

Takže jsme uvnitř a uvnitř taky nic moc. Nevidíme toho o mnoho víc než zvenčí. Ten nejhezčí pohled se nám naskytne teprve, když amfiteátr opustíme a začneme hledat zdejší hrad. Vystoupáme tedy podél plotu areálu nahoru. Tím se na amfiteátr koukáme shora a máte konečně výhled, který stojí za to. I ta fotka vypadá jinak, než když zdola za vstupné fotíte jen kupky kamení. Takže je to jako vždycky. Ty nejhezčí věci jsou zadarmo.

K pozůstatkům hradu, protože o žádný skutečný hrad se v Drači opravdu nejedná, se ovšem musíte vyškrábat o trochu  výš. A tam zjistíte, že ve skutečnosti jde jen o pár hradeb a vyhlídku.

Ta je báječná, moře i s loděmi z ní máte jako na dlani.

Co se týče hradeb, tak zde je skutečně jejich pozůstatek. Těsně před vyhlídkou z nich dokonce vyrůstá velký morušovník a ten teď v květnu právě plodí.

Ne, že bych ho poznala. Ale místní jsou zdatní česáči. Základní potraviny jsou tu docela drahé, a tak jsme zrovna byli svědky, jak paní stojící na hradbách a ohánějíce se  holí, zrovna sklízela jeho úrodu.

Tož i já jsem se nechala inspirovat a zrovna si z morušovníku jeho plod utrhla a ochutnala. Moruše byla pěkně slaďoučká a paní velmi milá, hned odhodila hůl a nabízela mi, ať si z její kupky vezmu, kolik chci.

Ale nejsem vyžírka, měla s tím taky práci, tak jsem jen poděkovala a šli jsme dál.

A propos, cenotvorba potravin a jídel v Albánii. Určitě jste si všimli toho rozporu v mých článcích, kdy si pochvaluji nižší ceny v restauracích a bistrech a naproti tomu teď napíšu, že ceny potravin jsou docela vysoké. On v tom ale žádný rozpor není. Vysvětluje to ekonomický pojem přidaná hodnota a hodně to vypovídá o tom, jaké jsou v dané zemi mzdy a jak si tedy tamní lidé žijí.

Potraviny stojí v Albánii jako u nás a některé, třeba mléko,  mi přišly možná i trošku dražší.  Zato služby, třeba ubytování a vařená jídla v hospodách, jsou o dost levnější, případně jsou toho dvojnásobné porce, voda nebo zákusek zdarma. A to je dáno nižší úrovní mezd, případně dalších služeb. Ale i ty jsou levnější díky nižším mzdám.

Takže někdy stačí zajít do hospody a dojde nám, že se nemáme u nás v Česku tak špatně, jak si nalháváme. A že jak nám stoupají a budou stoupat mzdy, projeví se to zase na cenách služeb, které se zvýší. S tím nemá nic společného žádná vláda. To jsou prosté ekonomické zákonitosti. Jedno bez druhého mít zkrátka nejde, leda bychom markantně zvýšili naši produktivitu. To už jde ale mimo tento článek.

A my jdeme z vyhlídky zase dolů, postranní cestou, která je plná bordelu a odpadků, ale zavede nás zpátky do civilizace.

Ještě se zajdeme podívat na místní mešitu, kde jsme dokonce i jako ženy vítány a tak tam s kamarádkou hned vklouznem. Mladá muslimka nás ochotně vpustí dovnitř a abychom nepohoršovaly případné věřící muže, natáhne přes nás hábit, který mi zakryje ruce, nohy i vlasy a udělá ze mě housenku. Ale jsme tu samy a tak si můžeme vše beztrestně prohlédnout i se pod hábitem vynasmát svému vzhledu.

Pak už sejdeme k autu, chvilku se procházíme po nábřeží a pozorujeme lodě a jedeme pomalu zpět. Ještě malý oběd, parádní zákusek za posledních 150 leků, vrácení auta a letiště.

Jo, možná vás bude zajímat, jakou pokutu jsme dostali za neustálé vjíždění mimo asfaltové silnice a používání polňaček ( v tom lepším případě) a kamenitých výmolových cest.

S tou pokutou jsme počítali najisto tak od třetího dne naší cesty a už jsme s ní byli smíření.
Tak naštěstí žádná nebyla. Auto jsme dali umýt v myčce a celkově se postarali, aby vypadalo skoro jako ze žurnálu s ojetými vozy.

A nikdo nic neřešil.


Zajjímá vás, o čem budu psát příště? Tak se sem zase vraťte. Pokud si objednáte můj mailový zpravodaj, přijde vám určitě notifikace. Pokud mě začnete sledovat na fb, jistota to není. ALe možná se vám ukážu taky.