26.6.25

Víte, jak poznáte, že už jste opravdu zestárli? Lidi vás začnou litovat. A co je horší. Vy jim jste za tu lítost vděční.

Letos jaro ani začátek léta zatím za moc nestálo. Pořád zima, oteplilo se až na konci června a když přišel jeho šestadvacátý den, tedy den, kdy začínal Jamrock, oteplilo se úplně nejvíc.

Venku sauna, v televizi samá varování, ať dodržujeme pitný režim a informace o tom, že jde o prozatím nejteplejší letošní den.

A do toho si v pětapadesáti navlíknete na záda krosnu. Starou krosnu, co jste si koupili ve dvaceti, žádný odlehčený ultralight, ale bytelný těžký kousek, který jste si pořídili do výbavy jako výkřik módy někdy na začátku devadesátek s tím, že vás určitě přežije.

Tak to jsem dneska já. Ačkoli vysprchovaná těsně před odjezdem, koupu se v potu jako v rybníce a ploužím se Letohradem, co noha nohu mine.

Aspoň že letos si už pamatuji cestu, dávám si pozor, abych si zase nezašla jako loni, protože jít v téhle sauně o 2 hoďky dýl, to bych nejspíš nedala. A tak jdu, jdu, jdu podél silnice a jazyk mám až na vestě.
Vypadám jak pejsek, co mu zapomněli dát napít a ještě ho zavřeli na sluníčku do auta.

Kolem mě občas projede auto.

A pak jedno kus přede mnou zabrzdí, zastaví a z něj vyskočí paní.

Evidentně mladší než já, o něco. Tak o desítku. A asi  jde domů.

Zas tak moc si jí nevšímám. Teda, dokud se  na mě nevrhne a nezačne mi brát z ruky tašku. To je přepadení?

Mám tendenci se bránit, ale v tom vedru už není tolik sil a než se vzpamatuju, sedím i s krosnou ve staré škodovce a paní mě veze až k areálu.

Prý mě předjížděla, viděla, co za tíhu táhnu na zádech a jak se v tom vedru ploužím a řekla si, že mě tady u nich v Letohradu přece nemůže nechat zdechnout, tak zastavila na prvním místě, kde to šlo. Je to do areálu sice jen kilák, ale i ten stačí na to, abych vypustila duši. A to si ona nemůže nechat na svědomí.

To vypadám tak hrozně? vyhekla jsem, ale zároveň byla strašně ráda.
No tak vypadám, no. S tím už se nějak popasuju. Hlavně že mě nekleplo a jsem v cíli.

Paráda, jsem na místě. Postavit stan, sváča, dobře vychlazené pomelo grep v bistru U Milušky, v tomhle počasí ve mně zahučelo v 5.minutách a pak hurá do areálu.

Zrovna tu dokončuje produkci Dominika a její band, není špatná, na to, že je úča a že ji neznám. Takže zatleskat a zavčasu to tady prošmejdit, abych věděla, kde co je. Pro ženy vyššího věku to znamená hlavně najít záchody a kde se dá napít.

Vodu tu letos k natočení nemají, takže leda balenou.

A pak už  se opírám spolu s ostatními o hrazení v 1.řadě a čekám na Čechomor.

Neslyšela jsem je naživo hádám tak 15 let a je to fajn a milé, člověk nemůže pořád poslouchat to samý, a tak mám pátek pojatý jako návrat do minulosti. Kapely, na jejichž koncerty běžně nechodím,. ale nemyslím si o nich, že jsou špatný. Počasí je pěknej dušák, pořadatel na pódiu zmiňuje pitný režim a taky, že nedaleko prší, ale nám se to prý zázračně vyhne a za hodinku se můžeme těšit na Kryštofa.

Mraky jsou těhotný deštěm, ale drží si ho tam nahoře, jen občas pustí jednu či dvě kapky. Říkám si, že by bylo fajn, kdyby trochu sprchlo a jsem tak rozpařená, že bych snad ani nevyndávala pláštěnku.

Trocha osvěžení by bodla.

Prozatím ale mířím vylepšit

pitný režim do stánku U Milušky. Cestou dávám přednost pomalované dodávce kapely Kryštof. To teda jedou brzo! říkám si, vždyť ani ne za hodinu hrajou.

Půllitr vychlazené malinovky osvěží už při prvním dotyku úst. Usedám ke stolu mimo slunečníky a naráz vyžahnu půlku sklenice.

 Vtom zahřmí a docela silně a blízko. Nikoho to ale nevyrušuje. Ani mě. Přece říkali, že nám se má bouřka vyhnout, mávnu spokojeně rukou.

Za další cca dvě minutky se najednou rozevře obloha, zaduní hrom a voda se z nebe vyvalí jako z protržené přehrady. Ani nevím, jak jsem se společně se zbytkem malinovky ocitla přitisknuta k noze slunečníku. Nejsem tu sama. Všechny slunečníky jsou v mžiku obsazené a lidi se mačkají jeden na druhého. Podpírají slunečníky a kryjí se před valící se vodou a větrem.

Voda je všude. Tvoří se kaluže připomínající řeky a ty se posléze spojí do jednoho velkého moře. Celé posezení U Milušky je pod vodou. Lidi stojí na lavicích a vítr naproti shazuje plot. Areál festivalu je najednou volně přístupný i bez vstupenky. Po levé ruce vidím, jak se řítí k zemi černá konstrukce sloužící pořadateli v zázemí.

Ostatně ani stage nepůsobí 2x bezpečně.

 Naštěstí se ale nikomu nic nestane, jak se dozvíme později.

To jen U Milušky jedna paní odvážně skáče ze stolu, na němž doposud stála. Bohužel z její strany došlo k fatálnímu podcenění situace a odhadu výše vodní hladiny pod ní.

Takže tu teď stojí uprostřed kaluže a vříská, že má mokré boty a vody po kotníky. Kluk popíjející pivko, který se nám později představí jako hudebník z Highlandu, nevěřícně kroutí hlavou a říká, že něco podobného ještě neviděl.

 No, ten si dneska už nezahraje. Stejně jako Kryštof, jehož autíčko brzy identifikuju postávat osamoceně v areálu. Kdo ví, jestli Krajčo vůbec vylezl ven. 😊 Cca hodinku od začátku průtrže se auto pomalu rozjede směrem zpátky domů.

Čtvrteční program skončil stejně rychle jako začal.

Nutno tedy říct, že po zbylé dny akce už bylo fatální sucho a nic zvláštního se nestalo.

Taky stany ve stanovém městečku zůstaly nepoškozeny, co se toho mého týče, jevil akorát po celou noc co čtvrt hodinky pustit dovnitř jednu kapku vody. Ale co to je? Pohoda.


Tak co, přijdete sem i příště? Stačí si objednat mailový zpravodaj a budete vědět, kdy vyjde další článek.