18.1.2026

Ráno jsme se vykulily v osm a konečně náležitě ocenily naše ubytko. Všechno máme po ruce, takže hned vedle se tyčí Spar s akcí na mléko pro mě a Hanka si zase oblíbila bar na druhé straně ulice, kde vaří za pár šupů, teda 90 leků za arabiku, dobrý kafe.

A pak jsme dneska poprvé potkaly to lidské hovínko v mezipatře.

Někdo si sem asi v noci odskočil.

Vstup je totiž otevřený a do domu se dostane kdekdo. Navíc je mezipatro bez oken, což je ale vlastně dobře, protože smrad z výkalu se rozprostře ven dodaleka, a tak, pokud do něj zrovna nešlápnete, ani si nadílky nemusíte všimnout.

  No, prostě naše čtvrť nepatří k těm luxusním a čistota je v ní spíš vzácné zboží než standard. Hovínko teda nesmizí do konce našeho pobytu. Což ale bude už zítra.

 Dneska se chystáme do muzea Bunk Art, což jsou vlastně muzea dvě. Jedno se nalézá přímo v centru a druhé kousek od Dajti ekspres, z čehož jasně plyne, že kdybychom neproflákaly včerejšek nákupy, mohly jsme ho zvládnout už včera. Jedeme tedy stejným modrým autobusem za stejných 40 leků a dokonce i vystoupíme na stejné zastávce.

 Zatímco k lanovce se ale pokračovalo směrem vlevo, tady se jakoby vracíme pár desítek metrů zpět. Přímo okolo bunkru nás náš autobus totiž vezl.  Dovnitř se jde dlouhou chodbou vybavenou na začátku cesty dokonce semaforem, kdyby náhodou tunelem projížděla auta.  Dvě proti sobě by totiž byl docela problém.

My ale kráčíme pěšky a nepotkáme žádné.

 Za tunelem je kasa a nesmí se tam fotit. V muzeu už ale jo.

Vstupenky tu stojí 8 euro anebo společně s Bunk Art 2 dohromady za 13.

Pokud chcete navštívit oba bunkry, tak to nemusíte udělat naráz, na návštěvu toho druhého máte celkem 3  dny. Vzaly jsme tedy společnou vstupenku a vrhly se do víru expozic věnovaných neblahým dobám fašismu a komunismu. Výstava exponátů má několik pater a je excelentní promyšlená. Jen nás mrzelo, že prostě nerozumíme jednotlivým příběhům, které tu jsou popsány. I když si je umíme živě představit. Mládí jsme v době socíku prožily obě.

Co se nám nepovedlo, je to, že jsme nedošly do galerie obrazů a sgrafiti, na které jsme se těšily, a tak netuším, jestli jsme je přešly, ačkoliv si myslím, že jsme se tu pohybovaly pečlivě a nic nevynechaly, nebo tu žádné umění není a nebylo.

Po hodině a půl jsme zkrátka opustily prostory a stejným busem, jako jsme přijely, se zase vrátily do centra. Ochutnaly jsme zdejší zmrzlinu (měly jsme smetanovou mangovou, kopeček za 100 leků, tj. cca 25 Kč a kopeček vydal za dva naše) a vyrazily i do druhého Bunk Artu který je kousek od Skadebergově náměstí a rozlohou je několikrát menší než jednička.

Albánci se ke svým lidem v minulosti nechovali líp než my k těm našim. Takže tu najdete seznamy lidi, kteří žili a pak najednou už ne, protože se znelíbili režimu. Uvidíte repliku psa, co útočil proti lidem. Vítejte, naši pohraničníci.  Prostě tyhle režimy fungují všude stejně zrůdně. Je to ale jejich i naše historie, kterou bychom si měli připomínat namísto vzpomínkové optimismu, jak jsme byli mladí a všechno bylo zalité sluncem.

Cestou zpět jsme také navštívily jednu ze zdejších mešit, kam nás pustili zadarmo zahalené v kapucí a bez bot.
Pak jsme si odpočinuly na pokoji a kolem šesté zamířili do víru velkoměsta na Skanderbegovo náměstí. Mají tu totiž ruské kolo a to je po setmění překrásné nasvícené. Já na něm ještě nikdy nejela a Hanka taky ne. Takže nám přišlo jako bezva nápad si to každá za 500 leků na osobu vyzkoušet.

Na osvětleném kole zatím nikdo nebyl, a tak nás kolotočáři rádi viděli. Po informaci, že jízda trvá 10 minut, jsme tedy nastoupily a přinesly jim tak štěstí, protože za námi se postupně začali trousit další pasažéři.

A nás to bavilo, protože kolo jelo pomalu a mohly jsme si užívat výhledu, který díky přítmí a taky tomu, že náměstí je v rovině a ne na kopci, žádný nebyl.
Deset minut, dvacet minut, lidé, co nastupovali až po nás, už dávno vystoupili, jenom nás tam nechali rotovat cca půl hodiny.

Prostě Albánie.
Pohoda, klídek, jazz.


Podlední díl z Tirany bude zase příště, tak se sem nezapomeňte vrátit.