17.1.2026

Ráno vstáváme až před devátou a konečně se můžeme porozhlédnout kolem sebe.

Hanka zjišťuje, že tady nemáme ani rychlovarnou konvici. Nebo pomaluvarnou, to je fuk. Máme jeden pokojík ve sdíleném bytě a kuchyně tu není. Jen ručníky, postele, skříň a výtopník, který je teď v lednu obzvlášť potřeba, protože klasické topení tu nemají. A venku je sice přes den už docela hezky, ale od večera do rána bychom bez něj klepaly kosu.

Hlavně, jsme v centru a to se počítá nejvíc. Na Skanderbegovo náměstí je to odtud cca 400 metrů, proti domu máme sámošku  a hned za rohem je nejbližší bar, kde vám  za pár leků  (80 až 100, což je cca do 1  Eura) uvaří čerstvé kafe i po ránu. A to je skvělé, protože i když já v kofeinu nejedu, Hanka je  na něm po ránu závislá.
Dědci tu posedávají venku u stolečků jen tak v zimních bundách a kouří se jim od pusy. I na nás, sotva usedneme, zlehka pokynou. Jsme sice takřka v centru, v hlavním městě, ale na kafe sem po ránu chodí pořád ta samá komunita. A až sem zajdeme zítra, už k ní budeme pomalu patřit.

O pár metrů dál je malá pekárna, kde se mi sbíhají chutě, ale nemáme vyměněné leky a kurs, který na nás slečna chce aplikovat, je opravdu dost prapodivný. Skoro bych řekla vyděračský.

Jako že by všechno stálo dvojnásobek? To si radši nechám zajít chuť.
Jen škoda, že nás ten den ještě nenapadlo, že můžeme zajít i do pěkné prosklené pekárno/cukrárno/jídelny Le Bon jen o pár metrů vedle. Vypadala tak honosně, že jsme si netroufly, přitom, jak zjistíme o mnoho později, je tam všechno chuťově lepší, berou tu i normálně karty a hlavně to tu stojí míň, než u stánku.

Jinak ale máme skvělou náladu, na dnešek totiž hlásí všechny předpovědi suprové lednové počasí kolem 17. stupňů.

Navzdory tomu, že teplota rychle stoupá, venku stejně Albánky vytahují kožíšky a všichni ostatní včetně nás dvou mají zimní bundy. Po ránu je ještě chladno, ale jak se teplota postupně zvyšuje, během hodiny bundu shodím a chodím už jenom ve vlněném svetru. Albánky si své kožíšky v souladu se zdejší módou ponechávají, jen je frajersky rozepnou a ukazují bříška. 

Je tady krásně.

My ale míříme kousek za budovu Opery a vyhlížíme modrý  autobus společnosti Luna. Ten nás za 40 leků, což je asi našich 10 Kč, doveze k expres Daiti.

To je místní lanovka, která vyváží turisty těsně pod vrcholek hory Daiti. Cena za ni je 1500 leků a jeden směr jen 800. Ptám se tedy, jaká je cesta dolů, že bychom ji třeba mohly sejít a za ušetřené peníze si dát něco dobrého. Ale prý to je cesta o ničem a trvá přibližně 3 hodiny.
Tak to se jít úplně nechtělo ani jedné z nás. Navíc, když jsme pak koukaly už z kabinky, není to úplně lukrativní cesta, kterou byste si kdovíjak užívali. Spíš bych ji přirovnala k zaprášené polňačce rozježděné od traktoru s místy opravdu hlubokými rigoly.

Pokud byste ale chtěli ušetřit nebo vás bylo víc, udělejte to jako místní a vyjeďte si až nahoru autem.
Tady si s nějakými zákazy moc hlavu nelámou a dostanete se vozem skoro všude. Nahoře vás přivítá i parkoviště a musím říct, že jsem si ani nevšimla nějakého výběrčího, takže se tu nejspíš neplatí. Nebo aspoň v zimě ne.
Jako rozmlsaná Středoevropanka si ale myslím, že je to docela škoda a celému místu by jen prospělo, kdyby tu ten zákaz vjezdu byl.

Nahoře všude číhají turistické pasti a pastičky. Můžete se projet na konících nebo si je aspoň pohladit.
Pohlazení je zadarmo a to vím zcela jistě, protože koníky jsem si hladila pořád, až se z nás stali skoro kamarádi. Obzvlášť to zrzavé hříbátko bylo kouzelné a přátelilo se doslova s každým, jedno, jestli jste mu natrhali hrst trávy a nebo nic.  Prostě mazlíček s kopýtky.
Můžete si tu zajít i do dvou restaurací, které jsou na albánské poměry předražené, ale zase je z jedné z nich překrásný výhled.

A pak je tu spousta atrakcí, které jsou zadarmo. Daiti je prostě oblíbenou výletní destinací Albánců. Mají tu pěkné dětské hřiště, které jsme si ale užily i my, protože houpačky jsou velké a zhoupnout se jako dítě takhle ve věku 50+, tomu se nedá odolat. Nebo se zatočit na kolotoči. Zjistila jsem, že se tu vlastně permanentně smějeme.

Sluníčko nepřetržitě hřálo a i když jsem celou dobu běhala ve svetru s bundou schovanou v batohu, nahoře ležel i sníh. Tráva byla lehce zasypaná, neuklizené schody taky a místy se tvořilo bláto.
Shora byl krásný výhled na město, samozřejmě s velkým srdcem na houpací lavičce, abychom si mohli dělat krásné fotky. Tomu jsme podlehly i my dvě a i když jsme si vybraly čas, kdy jsme dolů na Tiranu koukaly jen proti slunci, čemuž odpovídá i kvalita fotek, stejně jsme měly prostou radost.

Na větší túru po okolí jsme ale nakonec nevyrazily. Na cestách se střídal sníh s blátem a občas dokonce led.  Ani projíždějící auta nás úplně nelákala k tomu motat se mezi nimi.

 Dolů jsme tedy sjely zase lanovkou a i když jsme zjistily, že kabinky mají být po 8 osobách, měly jsme ji  tak, jako na cestě nahoru, jen pro sebe.

Zbytek dne jsme pak strávily flákáním po obchodech a samozřejmě albánskou večeří, výborným kuřecím steakem s hranolky a jejich plackou za 600 leků. Nacpaly jsme se tak, že už jsme nic nepozřely až do rána. 

Zítra nás čekají zdejší bunkry a o nich bude i příští článek.
Tak se sem zase vraťte.