30.3.2024

Moritzburg je takové malé ospalé městečko, které by nejspíš nebylo ničím zajímavé, kdyby tady neměla svůj zámek pohádková Popelka. A zámek je to opravdu výstavní. Monumentální, s krásnou příjezdovou cestou z jedné i druhé strany. Člověku to nedá, a po chvíli se začne rozhlížet, jestli náhodou koutkem očka nezahlédne, jak k ní cválá pohádkový Jurášek. Ale necválá, už je zřejmě na pravdě boží stejně jako samotná Popelka. Namísto Juráška tu tedy spíš uvidíte koňský potah s kočárem a za nějaký obolos se můžete nechat svézt a připadat si pro změnu jako macecha s Dorou.

Nás tento požitek ale nelákal. Předně už dneska potkáte vozku s koňmi v každém druhém větším městě, a potom, ne vždy ti chudáci koníci zrovna voní. Stojí celý den na slunku, přehození dekou, která už taky něco pamatuje, ne každý vozka o ně pečuje, jak má, a tak má kolikrát člověk co dělat, aby se mu nezvedl žaludek.

Nejinak tomu bylo i tady. Koně byli krásní, ale opravdu páchli, až mi bylo skoro nevolno.

„Proti těmhle byli ti koníci v Drážďanech docela vyvonění, viď?“ mrknul na mě Honza a měl pravdu. Vůbec si nedovedu představit , že bych si projížďku měla zaplatit a sedět v tom puchu třeba půl hodiny.

Co ale nepušilo doslova vůbec, to byl rybník, u něhož stál samotný zámek. Navíc byl obložen romanticky tu plujícími labutěmi. Až nás zamrzelo, že Honza si zapomněl vzít náhradní baterii do foťáku a při snaze dobít tu jednu, co měl s sebou, kabelem na mobil, si ji vybil do nuly. Dneska tedy budou fotky jenom z mobilu a já jako správná IG girl budu pózovat tak, abych svou lepou postavou zakryla každý zámek, který náhodou potkáme. Procházeli jsme se tedy kolem vody, po nádvoří i kolem zámku a nasávali atmosféru. Dovnitř do zámku jsme jenom nahlédli, ale vstupenku si tentokrát nekoupili.

Čeká nás totiž ještě Míšeň. Tou jsme projížděli cca před dvěma lety na kole, když jsme jeli Labskou stezkou, a už tehdy nás nadchla silueta zámku a katedrály, která se nad ní čněla. A tak se zrodila myšlenka se sem vrátit a užít si to tady jinak.

Zaparkovali jsme tedy auto a vypravili se k zámku, respektive k výtahu, který vaše líné nožky vytáhne za 1 Euro až nahoru. Pamatovali jsme si totiž, kde je, ne, že bychom po této pomůcce tak toužili. Osobně si ještě pořád radši zafuním a ušetřenou minci použiju k nákupu zmrzliny nebo čokolády.

Tentokrát ale nebylo co šetřit. Výtah byl totiž zavřený. Patrně v březnu nepočítají s takovou návštěvností. Pěšky jsme tedy šli všichni. Jsou dvě možnosti. Buď jít do kopce cestou od výtahu zprava, která na počátku nevypadá nijak zajímavě a kterou jsme si rovněž pamatovali z roku 2022, anebo se dát vlevo po upravených schůdcích s lavičkami. Tou jsme se vypravili my a za chvilku jsme byli nahoře.

Jako první jsme nakoukli do zahradní restaurace přímo na nádvoří zámku, odkud je moc pěkný výhled dolů. Následovala katedrála a muzeum, kam je vstup 7 Eur na jednoho. Dole se ještě bez vstupenky můžete pokochat prostorem prorostlým zelení, který tak trochu připomíná Rosu Coeli.

I placený vnitřek ale stojí za vidění. Ono je stejně zajímavé, že jak kostely, tak třeba hřbitovy mají v každé zemi svá vlastní zvláštní specifika a vypadají trochu jinak než u sousedů, takže jsme si to tady opravdu užili.

Co se týče zámku, tam jsme dovniř nešli a prohlédli si ho jenom zvenčí. I když musím přiznat, že nejkrásnější pohled na něj je z vně. Třeba ze sedla kola.

Ze zámku jsme se vypravili po historické stezce rovnou za nosem přímo do městečka. Minuli jsme kostel a hřbitov, hlavně to tady ale bylo celé malebné. Takové skoro až pohádkové. Na náměstí, kam jsme nakonec sešli, se právě konaly velikonoční trhy a tak tu bylo neobvykle živo. K nákupu kdejaký německý wurstík či pivo a hlavně všude plno papundeklových zajíčků v neobyčejných postojích.

Prostě německé velikonoce.
A pro nás konec, zvonec a návrat domů k těm českým.



Děkuji za přečtení a zase sem vraťte. Abyste se dozvěděli o novém článku, můžete se přihlásit k odběru mého mailového zpravodaje, případně mě sledovat na FB.