12.8.24

Včera navečer jsme zvládli dojet až téměř k Lebě a zakempovali u krásného dětského hřiště s dřevěnými motivy.  Vybavené bylo nejen spoustou houpaček, posilovacích strojů, skluzavkou, ale i pytli na směsný a tříděný odpad a dokonce TOIkou. Sami jsme dokonce viděli ten odpad vyvážet.

A stejně tam byl neskutečný binec.

Všude  poházené použité toaletní papíry a obaly po jídle, jako by maminy a jejich ratolesti neuměly dodržovat základní hygienické návyky. Zato do směsného odpadu vozí svoje pytlíky i lidé z okolí.

Není to škoda?

Zvlášť když to samé jsme viděli i den a noc předem na lesním parkovišti. Pytlíky s odpadem rozvěšené po okolí, i když tu byl legální odpadový pytel. Prázdný.

Nejsem žádný fanatik, co se týká životního prostředí, ale ty větrníky rozeseté po celém pobřeží Baltu to nezachrání.

 Ale to byla jen odbočka. Po snídani jsme to už měli do Leby co by kamenem dohodil.

A já vám tady nejdříve popíšu, jak jsme výlet k dunám absolvovali my.  No a potom přidám rady, jak a co bychom udělali, kdybychom se sem náhodou dostali podruhé.

My jsme se tu totiž ve své naivitě nechali vtáhnout do chapadel turistického byznysu a k duně Lacka, která byla naším dnešním cílem, jsme šli jako telata na provázku.

Nejprve jsme museli nalézt nějaké pěkné parkoviště , Copak, těch tu jsou mraky. Kdejaký majitel zahrady rád otevře svoje vrátka a začne inkasovat za to, že zajedete s vaším plechovým ořem mezi jabloně a hrušně. My jsme tentokrát zaparkovali v městečku na velkém parkovišti za 20 zt na den.

To by šlo, protože většinou tu stojí hodina od 6 zt.

Parkovací průmysl v létě kvete všude a ve všech městečkách na pobřeží. Nejkuriózněji působil jabloňový sad opatřený parkovacími hodinami právě zde v Lebě. Stromy obtěžkané plody, otevřená vrata, parkovací automat, tož vítejte, hosté. A jako bonus si můžete odvézt třeba shnilé jablíčko na střeše vozu.

Na parkovišti, které jsme si zvolili my, to ovšem vypadalo jinak. Pravděpodobně i kdybychom nezaplatili, tak si toho ani nikdo nevšimnul, protože chlapce, kteří tam vybírali, zajímal víc jiný byznys. Provozovali totiž ekovláčky mířící směrem k dunám a cíl byl v tomto případě jednoznačný. Chytit hejla a přesvědčit ho, že bez jeho služby nemůže žít. Po nás chtěl za oba 60 zt a dušoval se, že je to i za cestu zpátky. Honza vtipně podotknul, že to se chlapci vyplatí jet i jenom s námi dvěma, ale zároveň mě začal přesvědčovat, že to berem.

Koukal jsem do mapy, povídá mi, a je to 7 km tam a 7 zpátky. To neujdeš, zase budeš mít problémy se zádama, sýčkoval a já už bohužel vím, že má asi pravdu.

Přesto ve mně zvítězil sysel.

Za 360 Kč se můžeme doma svézt Pendolínem, zavelela jsem a důrazně řekla NE. A tak už mašírujeme, pěkně raz, dva, raz, dva.
Sotva ale dojdeme na konec obce a přesuneme se na chodník směrem k dunám, už u nás přibržďuje další ekovláček. Je téměř plně obsazený, ale 2 sedadla jsou ještě prázdná a řidič je obchodník. Vidí nás. Řekne si: Ejhle, dvě kafky ,a už to jede.

Honza se tedy ptá, za kolik to bude, řidič houkne padesát za oba a hnědé oči mi znovu opakují jako mantru: Musíš ujít 14 km, musíš ujít 14 km, a já ti nebudu masírovat hřbet, až si zase strhneš záda.

A tak povolím a už jsme součástí turistického průmyslu.

Nacpu svůj zadek na malou sedačku a jedeme. A jedeme asi tak jeden kilometr. Maximálně jeden kilometr, abych byla přesnější. A pak ou prr a stojíme. Kdybychom jeli s koněm, napíšu, že zabrzdil tak, až se mu prášilo od kopyt. Takhle jenom stojíme a lidé vystupují. To je všecko.

Začnu se nekontrolovaně smát. Jsme v Rabce a tady ekovláček končí. Byznys jako blázen.

Před námi pokladna, za vstup k duně se platí. Není to ale nic závratného, zaplatíme 9 zt  na osobu a k duně je to prý 5,5 km Můžeme jít pěšky anebo je tu další ekovláček, který startuje za vstupní branou. Ten je za pouhých 18 zt v jednom směru.

Z očí mi šlehají blesky a v nohou mám pérka maxipsa Fíka.

Takhle rychle jsem tě ještě jít neviděl, směje se Honza.

Jdeme pěšky.

Ani jeden už nevěříme, že písečná duna (Widma Lacka) bude skutečná písečná duna.

Je to jenom marketinkový tah, povídá Honza, jako všechno tady. Uvidíš, na konci bude složené kolečko písku, které sem nějaký podnikavý Polák dovezl od moře.

 Však taky kdybychom využili všechny ty kejkle, co se tu nabízí nabízí, zaplatíme pomalu stejně jako za celodenní výlet dodávkou s vlastním řidičem ve Wadi Rum.

 A pak už začíná pomalu písek, tj. jsme tam, kam už vás žádný ekovláček nedoveze. Všichni jsme na té samé lodi a musíme po svých. Tak jako většina lidí, i my sundáváme sandále a jdeme po písku holýma nohama. Hřeje nás do chodidel a čím blíž se blížíme k duně, tím víc se do něj propadáme. V botách by to tedy bylo ještě horší. Navíc by se ničily. Přesto je někteří mají. A jedna slečna zvolila dokonce variantu chůze v ponožkách. No ty bych chtěla na konci cesty vidět a potom je prát.

Před námi jsou skutečné a nefalšované tuny písku. Žádné jako. Nejdřív holé suché stromy vyčuhující z písku a potom nahoru na tu velkou dunu, největší. Při výstupu se propadám do půli lýtek a jak udělám krok, stáhne mě sypká hmota zase o půl kroku zpět. Honza už je dávno nahoře a honí kšiltovku, kterou mu odnesl větřík. Děti zkoušejí sudy a i já jsem konečně na vrcholu. Jsou nás tu desítky, spíše ale stovky. Duny se rozprostírají i dál, ale tam nás nepustí. Mají striktně ohraničenu jen tu jednu přístupnou dunu a kam až člověk může podívat.

A tak se kocháme. Rozhlížíme se kolem a nabíráme písek plnými hrstmi.  

Pak se otočíme a stejně jako většina ostatních zahneme směrem k moři. Vlny burácí, vítr je studený a špalíry turistů se táhnou jako jeden muž buď po písku nebo v kraji moře, po kotníky namočeni ve vodě.  

Jdu mořem a to už je tady vlastně koupání, protože být namočena po kotníky je tu celkem populární.         

Takhle se docouráme zpátky do Rabky, odkud už máme uhrazen ten super výhodný odvoz, kterým se dostaneme opět do Leby a já pomalu začínám cítit záda.

A teď vám tady napíšu návod, jak dojít z Leby k dunám zadarmo anebo alespoň levněji. Tak bych to udělala nyní, když už je pozdě.

Varianta 1: Z Leby do Rabky autem, parkovné 9 zt na hodinu, bohatě stačí na 4 – 5 hodin a vejdu se do 40 zt za oba, uhradím 9 zt jako vstup do parku a jdu pěšky tam i zpátky, tak jako jsme to udělali my, v případě únavy jedu za 18 zt zpátky ekovláčkem

Varianta 2: Zaparkuju v Lebě za 20 zt a dojdu k moři, po jeho okraji dojdu až k dunám, aniž bych zaplatila za cokoli, vyhnu se i placení vstupu. Zpátky podle kondice buď pěšky (mohu s ostatními lesem, nikdo mě už kontrolovat nebude, nebo zase podél moře) nebo si za 18 zt vezmu ekovláček ke vstupu, ten 1 km už dojdu nebo si holt usmlouvám cenu na cestu k parkovišti.

No ale my už máme po výletě a co teď dál? Jak jsem psala, trochu cítím záda, mám z toho depku a když máš depku, navštiv Debki. Další pobřežní letovisko plné cetek, lidí a hlavně parkovacích automatů. Přijeli jsme sem až pozdě večer, a tak se nám podařilo aspoň zaparkovat zdarma kousek od moře.

Balím náš batůžek a říkám Honzovi, ze beru s sebou plavky.

To ho dost překvapí, jsme tu třetí den a ještě jsme se nekoupali. Neměli jsme tu potřebu se vykoupat. Jako ostatně většina lidí, co jsme na pláži potkali.

Však se mi taky vyloženě směje do obličeje:

Já už nemusím, já už jsem dneska po kotníky byl, paroduje zdejší nejběžnější způsob koupání.

Copak si opravdu myslí, že na brouzdání si budu brát plavky?

Tak to já ho tentokrát překvapím a sotva dojdeme k moři, obléknu se do nich.

Vejdu do rozbouřených vln. Po kotníky, po kolena, po pas. A pak se ponořím a udělám pár temp.

Dne 12. srpna přibližně v osm hodin večer poprvé v životě plavu v polském Baltském moři.

Jsem jediný plavec široko daleko.

Jen na chvilku teda, zřejmě je plavání inspirativní, takže mě za pár minut následují asi 4 další lidé, zřejmě si mysleli, že je voda teplá, či co?

Ale den už končí. My se s ním rozloučíme v Jestrebí gore několika vyhlídkami na moře a usneme na krásném parkovišti u Irda. Celou noc mě trápí bolest zad. Že by měl můj masér pravdu a musím si začít hlídat, kolik toho ujdu pěšky? Deset už je vážně moc?



Děkuji za přečtení a doufám, že se sem vrátíte zase příště. Abyste nezapomněli, můžete si nastavit mailový zpravodaj, nebo mě začít sledovat na fb.