19.4.2025

I když na dnešek byla předpověď počasí příznivá, ráno vypadalo spíše pošmurně, a tak jsem Pardubice opouštěla až kolem půl deváté ráno, kdy už jsem si byla jistá, že počasí bude cajk. Vzala jsem to po cyklostezce směrem od Polabin na Lázně Bohdaneč.

Město působilo trochu opuštěné a tam, kde se po celé pracovní dny táhnou kolony, se stěží občas mihlo jedno auto. I dělníci stavějící obchvat takřka zmizeli a stavba zela prázdnotou. Teda ne, že by v pracovní době nějak extrémně kmitali.
Jezdím tudy totiž každej den a tempo prací je skutečně brutální. 🙂

Za Globusem směrem na Doubravice jsem stezku opustila a uhnula vpravo. Za obcí vykukuje po pravé ruce rybník. Normálně není vidět, protože je před ním les, ale je velikonoční víkend a listí ještě nestihlo napučet. Mám chuť sjet po cestě a obhlédnout to tam, ale spěchám.

Vyjela jsem celkem pozdě a včera si v euforii na dnešní večer koupila vstupenku na koncert do místního rockového klubu, tak se nechci zdržovat, abych přijela domů včas a mohla tam vyrazit aspoň osprchovaná, když už ne  krásná.

Sem se tedy mrknu jindy. Mířím známou cestou na obec Hrádek, kde mi zvesela zapípá SMS a já se dozvím, že krášlit se večer na koncert rozhodně nebudu, protože mi ho právě zrušili. 😊

Mohu tedy klidně zvolnit a dál projíždím obcí, kterou celé Pardubice  důvěrně znají spíš jako ohromný písák stejného jména ležící za ní. Koupe se v něm už minimálně 40 let polovina města včetně mě.

Pravda, poslední dobou už mám výhrady , protože se to tu stalo i rájem rybářů a hlavně majitelů celoročně stojících přívěsů, kteří tu hlava na hlavě provozují své rádoby chaty. Někteří už evidentně zahájili sezónu, je vidět jejich pobíhání mezi přívěsy. Jinak je ale silnice stále poloprázdná, i když se už blíží půl desátá.

Za písákem zahnu na Staré Ždánice, z dáli na mě vykukuje kostel. A odtud už na  Plch a na Osice, čímž překračuji hranici nejen mezi okresy Pardubice a Hradec Králové, ale dokonce i mezi kraji.

A Osice nejsou jen tak nějaká obec. Za prvé tu byl na hřbitově pohřben můj praděda, který zahynul za 1.světové války a já si ještě pamatuji, že sem za dětství mamka párkrát jela zapálit svíčku. Pak byl jeho hrob snad zrušen, takže už tu věnují jen tichou anonymní vzpomínku.

No a taky se tu narodil Ladislav Škroup, autor naší hymny. Na to jsou osičáci náležitě hrdí, proto tu najdete nejen upomínkový pomník, ale i Škroupův dům, nyní už značně polorozpadlý. Kdo by se ale domníval, že jde o dům, kde se autor naší hymny narodil, ten by se opravdu spletl. Osičtí ho totiž nechali vystavět až po jeho smrti.

Postupně ho pak začali využívat na různé oslavy, byl tu divadelní spolek a později kino, které ale v šedesátých letech zcela vytlačil nástup televize. Nakonec už bez využití zpustnul. Každopádně ale Osicím slavného rodáka nikdo nevezme. Jeho verše zdobí  naši hymnu do dneška.

I proto nechápu, jak je možné, že se ustálilo lidové rčení: jsi Čech jako Brno, když by se mnohem správněji mělo používat: Jsi Čech jako Osice.

Ale to už zase jedu dál směrem na Libčany, sjíždím z kopce kolem bývalého cukrovaru, kde se vyhladověle zakousnu do proteinové tyčinky a zálibně okukuju gril umístěný rovnou na návsi. Sjíždím na Radíkovice a to už se přede mnou v dáli na kopci tyčí růžová silueta kostela. Nebo že by už zámku?

Zběsile ho fotím v kombinaci se třemi rozkvetlými stromy na obzoru, je to pěkná romantická scenerie a čím dál víc jsem přesvědčena, že to nebude kostel, ale zámek. Je to už tak 15 let, co jsem tu nebyla, a tak si pamatuju hlavně jeho sytě růžovou barvu a to, že byl opravdu velký a rozsáhlý. Což tedy tahle budova nesplňuje. A tak se možná mýlím. Opravdu je prostorově menší. To už však vjíždím do obce Hrádek, s táhlým výstupem vidím, že se pletu, protože přede mnou stojí kostel obklopený přilehlým hřbitovem.

Vklouznu jako myška dovnitř. Kostel je uzamčený, ale náhrobky si může prohlédnout každý.

Stejně už jsem téměř v cíli. Pár set metrů po silnici, z jedné strany velké parkoviště, z druhé brána a to je vstup do zámku.

Tady už kolo vedu, jezdit se parkem nesmí. Není to ale daleko a za chvilku se přede mnou otevře vstup do rozlehlého červeného zámku.

Kolo je jako manekýna, pořád se chce fotit. V bráně, před zámkem, u zámku a později i za zámkem. Dopřávám mu té pozornosti. Jen ať si ji užije plnými hrstmi, vždyť mě za to zase odveze domů.

A tak si to tu pěkně všechno projdeme, pokoukáme, posvačíme a vracíme se zpět.

Zpáteční cestu jsem absolvovala „zkratkou“, takže jsem vynechala průchod parkem a vzala to odbočkou vpravo přímo od zámku. Tím jsem se vyhnula i kostelu, protože jsem sjela vesnicí hluboko pod ním.

Navíc jsem se rozhodla vrátit přes Lázně Bohdaneč, když mám tedy volný večer. Ale  stejně jsem se nějak zamotala a ocitla se nakonec znovu v Osicich, kde jsem , lehce dezorientovaná, zakotvila někde mezi Pomníkem padlých a Škroupovým domem. Tady jsem si myslela, že už to docela  dobře znám, a taky, že jo, to, že mířím namísto do Bohdanče zpátky na Pardubice, jsem odhalila docela brzy, naštěstí dřív, než jsem sjela táhlý kopec až dolů. 🙂

Takže prrr, stop. Rozhodla jsem se radši zeptat.

Dnešní vesničané ale už nepatří mezi znalce svého okolí, takže když se jich zeptáte na obec vzdálenou 5 km od nich, vykulí v některých případech očii a zahájí rodinou válečnou poradu. Přesto jsem se nakonec do Osiček a následně i domů dostala.

No a nakonec jen pro info, kilometry jsem  si neměřila, ale pro hnidopichy: celá trasa mohla měřit tak 60 km. Vedla po běžných silnicích a byla moc hezká.

Pokud se vám článek líbl, zase se sem vraťte. Až vyjde další, zveřejním odkaz na fb anebo si můžete objednat mailový zpravodaj, který slouží právě jen a jen k upozornění na nový článek.