9.8.2025

Je sobota ráno a já se probouzím po osmé. Jak by taky ne, když včera jsem šla spát až o půlnoci.

Dojet, natrhat, odvézt, zpracovat a to všechno stihnout v pátek po práci.

Před očima mám i teď modro a švestky, švestky, švestky, švestky, švestky. Jsou všude. Pár jich zůstalo připravených na zamražení ještě v lednici, tak šup s nimi do mrazáku.

Pár čerstvých zabalím a přidám i blumy. Lehkou svačinu. Přece si nebudu ovoce kupovat po cestě, když jich mám doma tolik, že nevím, co s nimi.

Na dnešní výlet nejsem vůbec připravená a to je mým cílem dojet na kole nejmíň na Kuks a přespat venku. Ano, hlavně to přespání je důležité, protože dneska chci poprvé v životě přespat na divoko sama. Dám to, nedám to? To nikdo neví. A nejmíň já.

Myšlenku zkusit si to si hýčkám v myšlenkách už od dubna.

Ale vždycky je nějaký důvod, proč to neudělat. Nejčastěji to je zima, bude pršet, nemám čas a nechce se mi. Ve skutečnosti je však důvod jedinej. Nechce se mi. Cítím se pernamentně unavená a taky se mi nechce jet sama.

Tentokrát už jsem ale skoro rozhodnutá.

Vytáhnu stan, karimatku, spacák a začínám balit. Však to nějak dopadne a kdyby to dopadlo špatně, na Kuks jezdí i vlak, takže se v nejhorším vrátím večer potupně i s kolem vlakem přes Hradec.

Najím se, dobalím, upevním si kemping na kolo, kouknu na hodinky a už je půl jedenáctý. Hlavou mi blikne myšlenka, jestli nezůstat doma rovnou i na oběd, ale pak se vzchopím, vyvedu šemíka ze stáje a šlápnu do pedálů.

Nahodím si do navigace tu nejkratší cestu do Hradce Králové, dneska to nebude žádná zážitková jízda a navigace že prej jo, rozumí, a tak mě navede v Pardubicích přes slepé rameno ke  koupališti a potom už podél Labe směrem na Brozany. Řeka si žije svým životem,  sem tam je vidět pramice či jiná loďka a zdáli zní hudba. V Brozanech přejedu na silnici do Rábů, v podstatě se držím cyklotrasy číslo 2 (Labská stezka) a zatím se pohybuji jenom v místech, kde to  znám jako svý boty. Takže míjím zprava odbočku na Perníkovou chaloupku i Kunětickou horu s výběhem zvířátek, která ale dneska nejsou vidět. Zato koně po pravé straně se pasou jako vždycky.

Ale není čas ztrácet čas.

Přejedu přes Němčice a před Dřítčí při přejezdu mostu přes Labe mě okouzlí malebný obrázek dvou srnek, které se chladí v řece. Vody mají těsně nad kopýtka. Pomalu brzdím, že vytáhnu mobil a vyfotím si je na památku, ale zvířata mě vycítí a mizí v křoví na břehu. I tak se tu na chvíli zastavím a čekám, jestli se třeba nevrátí.  Nevrátí. Jen zdáli přibíhají k Labi koně se svými jezdci. Jenže to už není ono.

A tak šlapu dál. Do kopce na Bukovinu a v obci hned zase dolů, a znovu do kopce  a sjezd dolů a pryč. V dálce už vidím rozhlednu Milíř, kde jsem ještě nebyla a nepodívám se sem ani dneska. Byla by to zajížďka a já mám vzdálenější cíle.

Ve Vysoké nad Labem sjedu před Hostincem u Salavců (píšou, že se tu vaří do 21.00 hodin, pokud by se vám tahle informace někdy hodila) na Hradubickou cyklostezku, pamatujete, kdo jste četl článek o výletu do Hradce Králové, kopírujeme v podstatě zpáteční cestu). Podle navigace to mám v tuto chvíli na Kuks rovných 53 km. Jestli nekecá teda. A jestli si nikde nezajedu a neodbočím.

 A to se stane hned vzápětí. Snažím se držet navigace, ale ta města mi moc nejdou, a tak hned na začátku Hradce sjedu z cyklotrasy číslo 2 a začínám kufrovat.

Navigace mě honí od čerta k ďáblu a já jí jako tele taky na všechno skočím. Pohybuju se v okrajových uličkách, kde jsem nikdy nebyla a za chvíli už netuším ani, ze kterého směru jsem přijela.

Nakonec to teda zabalím a rozhodnu se uchýlit k dotazování mezi lidmi.

Vybírám si hlavně cyklisty, ale moc lidí tu není, a když už jsou, dostávám na svůj dotaz, kudy se dostanu na  kole na Kuks, zvídavé otázky jako třeba „a kde to je, ten Kuks?“ nebo „to je někde na Pardubice?“

Ne, to je Kunětická hora.

„Tak na Chlumec?“

Ne, to je Karlova Koruna.

„A co to vůbec je, to je nějakej hrad?“

Ne, Hospital Kuks, to je taková kulturní památka a jsou na ní umístěny Braunovy sochy.

„A můžete mi říct, proč tam vůbec jedete, na ten Kuks?“

No proč asi, na výlet. Je to tam hezký.

Až konečně jedna starší paní s nákupní taškou na kole ví. Loni tam totiž byla na kole s rodinou, jelo se podél řeky a měla toho plné brejle.

„Jo vy jedete až z Pardubic?“ vykulí oči. „A jste si jistá, že tam dojedete?“ prohlíží si nedůvěřivě moji nepříliš sportovní postavu.

Povídám, že jsem si jistá, už jsem tam na kole byla tak před 20. lety a tenkrát to byl výlet na jeden den. Teď už takovou fyzičku nemám, vlastně se cítím parnamentně unavená, i když si to nechci moc přiznat, takže na to mám dny dva. Pravda, necelé, ale dva.

Ale paní je jinak hodná, rozhlídne se kolem, povídá, že tady odtud se jen tak nevymotám a že než by mi to vysvětlovala, když to stejně nepochopím, že mě tam navede.

A už jedem.

Občas přes červenou. Tady to prý šmiknem.

Do podchodu se mi s kolem nechce, ale paní taky ne a šup, už jsme mezi auty.

Držím se jí jako klíště, i když mám v silničním provozu oči navrch hlavy, ale naštěstí obě vyvázneme bez nehody. Paní je prostě dobrodružka, kam se na ni hrabu.

Dojedeme k mostu u staré nemocnice a tady mě opouští se slovy: Teď ještě jeden most a u něj zahnout vpravo a podél vody.  Šťastnou cestu.

Jenže když chci u dalšího mostu zahnout vpravo, navigace se začne chovat jako šílená a pořád říká: Vrať se zpátky, vrať se zpátky.
Ani cyklotrasa č. 2 tu není vidět.

Posléze zjistím, že paní si spletla Labe s Orlicí. 😊

Ne, Kuks opravdu na Orlici neleží.

A tak jsem v těch  samých. Pořád zakufrovaná, akorát, že teď už u Orlice.

Hledat soutok obou řek, kde to znám, mě v ten moment nenapadne, a tak zkusím další paní. Je to důchodkyně, drandí tu elektrokole a ta je taky ochotná.

Prý, vyrazila jsem si jen tak pro chleba a říkám si, že bych se někam projela a nevím, co by, kdyby.

Tak pojedu s váma.

A už svištíme jako o závod. Za chvíli jsme u řeky a ta řeka je vážně Labe. Vidím značku dálkové trasy č. 2 a za chvilku jsme v Předměřicích, Lochenicích a pak už má paní dost. Říká, že jí to už stačí a přátelsky se rozloučíme. Já jí poděkuju a za odměnu věnuji dvě blumy z naší zahrádky. Do ostatních, co mám s sebou, se pustím spolu se svačinou až o pár kilometrů dál, na lavičce. Mám už hlad jako vlk, ale slíbila jsem se, že se najím, až se vymotám z toho zatracenýho Hradce a to je prostě až teď.

Dál se jede už v pohodě. Navigace naviguje, já jí rozumím a cyklotrasu č. 2 si hlídám jako rodinné stříbro. Mířím si to směrem na Jaroměř a taky tam dojedu.

Už u Josefova, což je pevnostní město, taky jsem tu o něm před časem psala, mě ale překvapí davy lidí. Takových zvláštních zajímavých lidí. Někteří vypadají jako z londýnského Camdenu. A mně dojde, že jsem si pro svou cestu vybrala termín festivalu Brutal Assault. Jindy ospalé místo oživlo. Kde jsme  před několika lety nemohli najít hospodu, v níž se i vaří, se najednou vynořila spousta obchůdků a stánků, otevřeno mají i v řeznictví a před ním stojí stolky a židličky.

Na náměstí vznikla provozovna U Satana. Rudě svítí do daleka a nelze si jí nevšimnout.

U Bastlionu v Josefově se tedy taky přimísím k davu a dám si tu točeného Birella Pomelo grep, abych uhasila źízeň.

A pak už znovu na kolo. Koupaliště na Úpě fungující i jako kemp, ale vstup k vodě a do restauračního zařízení je zdarma, chvíli si pohrávám s myšlenkou na koupání, ale už se blíží večer a já k tomu Kuksu chci dojet ještě dneska, takže jedu dál. V Heřmanicch ale zastavím a zchladím se kofolou za 25 Kč. Mají tu i maso z divočáka a naproti na louce stojí karavan a jeden stan.

A pak konečně cíl.

Hospital Kuks vypadá zdola jako z pohádky. Slezu z kola a jdu k němu už pěšky. Kochám se jeho magickou krásou. Kochám se i tím, jak nad ním prolétá vzdušné rogalo. Pak zamknu kolo a jdu dál, až tam, kam mě pustí.

Je půl sedmé večer. Prohlídky už jsou pro dnešek ukončeny, ale nahoru k Braunovým sochám je přístup volný. A tak si ho užívám a nejsem sama. Vím, že jsou to povětšinou jenom repliky, kdysi jsem tu byla na prohlídce. A cca  před třemi roky jsme si některé originály prohlédli v Bastlionu v Josefově. Jiné jsou zde v hospitalu umístěné uvniř. Ani kopie soch ale na prožitku nic nemění. Je to tu krásné a tak zpátky vůbec nespěchám.

No a co teď? Teď bych se asi měla přiznat, že když jsem plánovala tuhle cestu,  hřála jsem si na prsou ještě myšlenku na to, že bych dojela až na přehradu les Království, která leží za Dvorem Královým. Jenže to jsem netušila, že místo ráno vyrazím až skoro před polednem.

Mám to teda zkusit jet dál? Rozjímám a už jsem u mostu u Šporkova Mlýna (prý tu dobře vaří, ale mám to jen z doslechu). Nasadím si do navigace přehradu a už jedu na druhou stranu než bych měla:-).

I tak se dostanu do Ždírce nad Labem a obdivuji další Braunovy sochy, které při cestě potkávám. Má tu být jeho betlém, slibuji si, že si ho cestou zpátky v klidu projedu celý. Ale k tomu už nedojde, protože mě to najednou stáhne dolů, přejedu most a jsem zase u Šporkova Mlýna. 🙂

A sakra.

Tak jsem si to tady obkroužila a jsem od přehrady pořád stejně daleko.

Trochu se zorientuji. Do Dvora je ještě daleko, to už nyní nemá cenu. A pokud bych se tam vypravila zítra, vrátím se v neděli kdoví kdy. Rozhoduji se tedy nechat Les Království i Braunův betlém na některou z příštích cest.

Otočím se a sjíždím pomalu zpět ke Kuksu. Rozhlížím se ale kolem sebe, kde  by se dalo zakotvit na noc. Stmívá se a měla bych si hledat spíš nocleh. Je nejvyšší čas. Přejedu Kuks, zatím nic. A pak si všimnu nenápadné odbočky doleva. Vede do lesa k lomu, kde se těžil kámen i pro Braunovy sochy. Tak tam vjedu. Kolo vedu a po pár desítkách metrů jsem v cíli.

Uprostřed stromů se přede mnou rozevře ohromná louka. Udržovaná, posekaná. V jejím čele je skála, z níž se očividně těžilo. A před ní řada kamenných děl, někdy z roku 2020.  Procházím si to tady a kochám se. Před skálou je vyhaslé ohniště. Nebyla bych první, kdo by tu přespal, říkám si a už si vyhlížím vhodné místečko po straně.

Ale pak mi to přijde hloupý. A hlavně, sice tu tu nevypadá na nějakou extrémní návštěvnost, ale přece jen  jde o známé místo, přemýšlím a rozhodnu se popojet o kousek dál.

Jenže cesta se dál zužuje, vede spíše dolů a nakonec mě přivede na oficiální cyklostezku.

Škrábat zpátky se mi nechce, ale čas je neúprosný.

Brzy bude tma a já pořád nemám vhodné místečko.

Projedu kolem hospůdky, kde jsem si dávala kofolu. Té, co tam byl ten jeden stan a přemýšlím, že bych se zeptala, jestli si tam mohu postavit druhý. Pak tuhle myšlenku rychle zaženu. Dneska si přece chci vyzkoušet, zda jsem schopná přespat venku sama, zda se nebudu bát. A tohle by bylo jako v kempu. Takže jedu dál.

A možná si ani žádné místo najít nechci, dumám nad svou motivací. Možná se prostě bojím někde rozbalit svoje věci a zůstat spát venku sama. Možná bych měla hledat spíš nádraží a vlak, který mě doveze do postele domů.

A pak ji uvidím.

Kousek od Heřmanic.

Prošlapanou cestičku v trávě, vedoucí přes louku ke stromům. Sesednu z kola a dám se po ní pěšky. Přijdu ke křoví, které je mi naprosto k ničemu. Za ním zurčí řeka. Pravděpodobně Úpa. A tak jdu podél křovin a říčky z jedné strany a podél louky z druhé. Kolo vedu s sebou a silnice se čím dál víc vzdaluje.

Pak se křoví rozevře a objeví se cestička k vodě. Veliká tak akorát třeba pro rybáře anebo na jeden stan a kolo. Je kolem deváté a skrz počínající tmu prosvítá pomalu měsíc. Na stavbu stanu je ale ještě vidět, na co není vidět, to jsem já . Ať už ze silnice, nebo z prázdného fotbalového hřiště, které prosvítá vzadu za loukou.

Kdepak, tady mě nikdo nemůže najít, ledaže by si přišel zachytat ryby, říkám si a jsem spokojená. Akorát do té vody si vlézt nakonec netroufnu. Je taková tmavá a břeh docela vysoko.  To riskovat nebudu, zalezu si do stanu a i když toho dvakrát moc nenaspím, strachem rozhodně netrpím.

10.8.2025

Ráno se probudím kolem sedmé a sotva vystrčím hlavu ze stanu, abych se převlékla a omrkla čistotu a přístupnost řeky za světla, slyším hlasy a smích. Vykouknu opatrně zpoza křoví a první, co vidím, je pes a za ním dva rozesmátí lidé.

Tím se vysvětluje ta cestička, teda. Venčící trasa, což mi nakonec i oba pejskaři potvrdí. No co ale, však už je to jedno. Pobalím si věci, dojdu ke hřišti a jedu dál. Ke Koupališti na Úpě je to co by kamenem dohodil a tam tentokrát zastavím, abych zabila dvě mouchy jednou ranou.

Nejdřív se přesunu k tomu koupališti, abych si odbyla ranní hygienu. Voda vypadá černě úplně stejně jako u mého spacího místa, ale už se v ní koupou dva chlapíci, tak to zkusím taky. Je po ránu ledová a dno, zdá se, vybetonováno. Špinavá však není, částečně si vidím i na nohy. A hlavně se člověk báječně osvěží.

Než se vykoupu, pomalu vylézají rozespalé osoby z okolních stanů. Povětšinou mají na sobě trika Brutal Assault a kruhy pod očima.

Setkáváme se u kiosku. Oni si dávají snídani a já se potřebuji napít a posilnit se cukry na další cestu.

Kofola to jistí.

A o chvilku později už to zase svištím. Tedy spíš čím dál pomaleji. Čím blíže jsem Jaroměři a Josefovu, tím jsem pomalejší.

Brutal nad ránem skončil a lidé se chtějí dostat domů. Silnice jsou zaplněny a auta jedou rychlostí dětského kočárku. Ještě že jako cyklistka se mohu občas uklidit na cyklostezku nebo prázdný chodník.

Černožice, Lochenice, Smiřice, Předměřice.

Ve Smiřicích se zastavím na prohlídku Zámecké kaple zjevení páně. A zjišťuji, že tu mají zámek, v němž jsem nikdy nebyla. No, spíše měli, jeho éra už je pryč. Nyní už je značně omšelý a místní si přes něj evidentně zkracují cestu auty. Zámecká kaple ale zvenčí vypadá nádherně a také je opravená a udržovaná. Stejně jako Braunovo sousoší vedle ní.  Zrovna tady mě napadá myšlenka, že někdy příště bych si mohla udělat cyklotour po stopách Matyáše Bernarda Brauna, protože těch soch a betlémů je na hradecku opravdu spousta. A na to si koupím vychlazený litr mléka od Vietnamce a vyžahnu ho na posezení.

Potom následuje další jízda a to už jsem opět unavená a tak se jen tak ploužím.
Předměřice, Hradec Králové….

Tady se držím značené cyklotrasy, Hradec je mou slabou stránkou a nechci znovu kufrovat, hlídám si tedy pečlivě dvojku.

A vida, bez bloudění.

Brzy jsem za Hradcem a vyhlížím další Kofolu. Jenže U lávky mají zavřeno a před Vysokou zase točí jen malinovku. Otevřeno ale mají na hřišti a tady kofču točí. Navíc jsem tu skoro sama. Vidina toho, že bych si ale ještě vyjela na zdejší rozhlednu, jak jsem si to plánovala cestou tam, se rychle rozplyne. To když ji vidím v dálce a uvědomím si, že je v kopci.

Tak ne, tenhle výjezd si už pro dnešek odpustím.

Je čas vrátit se domů.

To ještě netuším, že i když jsem spaní venku sama zvládla celkem úspěšně, možná jsem si to zkoušela poprvé a rovnou i naposledy. O dva měsíce později zjistím, že ta věčná únava nebyla jen tak a pokud někdo nevymyslí, jak mazaně umístit zásuvku pod větvičku za pařízkem, možná jsem nadivoko spala naposled.


A kam se podíváme příště? Zatím zůstaneme v Čechách, i když vám už teď můžu slíbit, že do nás brzy čeká krásná italská Apulie. Pokud si objednáte můj mailový zpravodaj nebo mě začnete sledovat na fb, nic vám neuteče.