Ráno jsme spaly až do osmi, sbalily si saky paky, hodily batůžky na záda a zamávaly našemu pokoji, našemu bytu i hovínku, které z chodby zatím nikdo neodklidil.

Máme poslední den pobytu a večer poletíme zase domů.

Až teď jsme objevily, kde mají nejlepší jídlo a ještě za pár korun. Je to velké bistro LE BON se skleněnými výlohami, okolo kterého jsme chodily každý den, protože stojí prakticky vedle našeho ubytování. Podávají tu snídaně i obědy, pečivo, zákusky. Je tu spousta míst k sezení, lidé tu mohou pracovat na PC, protože tu mají i zásuvky. Toalety taky čisté. A co se týče kvality, musím vyzdvihnout poměr ceny a výkonu až někam k desítce.

Opravdu mi tam moc chutnalo. Ať už mluvím o pečivu, zákuscích nebo výborných zelených těstovinách. Pokud se tedy budete pohybovat někde v centru, od Skanderbegova náměstí
náměstí je to kousek, odhadem tak 300 m, čili se sem vyplatí na jídlo zajít.

Dneska nás konečně čeká podrobnější prohlídka města a zdejších artefaktů. Ne že bychom kolem některých staveb nechodily den co den, ale teprve teď jsme si vyčíhaly třeba mešitu na Skanderbegově náměstí otevřenou i pro turisty.

Pustí vás sem zadarmo, akorát vhodíte uvaděčovi pár leků „do klobouku“, zujete si samozřejmě boty a dodržíte nějakou etiketu typu žena musí být cudně zahalena. Vzhledem k tomu, že je leden, se zahalením nemáme problém tady ani v další mešitě, kde nám slečna při vstupu dokonce uzná místo šátku nasazenou kapuci od bundy. V té je focení přísně zakázáno, jsem rozhodnutá zákaz dodržet, ale pak si všimnu, že jsem jediná, protože tu fotí úplně každej a ještě dost okatě. A tak nakonec zdráhavě a cudně vytáhnu mobil i já a pár snímků na památku si udělám taky.

A to už míříme dál, směrem k Pyramidě.

K té, když dorazíme, jsme kapku překvapené, protože je to obyčejný obchoďák. Zdola vypadá ošklivě, samý beton a ze stran nahoru vedou schodiště.

Jsme docela zklamané, kam jsme to zase došly, ale když už jsme tady, vypravíme se tedy po schodech nahoru stejně jako ostatní lidé.  A tam nahoře pochopíme, proč je Pyramida uváděná jako zajímavost města. Nejenže je nahoře takové malé umělé betonové jezírko a posezení, ale hlavně  jsou odtud úžasné výhledy do všech světových stran. A když říkám úžasné, tak jsou opravdu úžasné. Jako na dlani tu uvidíte jak okolní hory, tak město samotné. Při pohledu shora si člověk uvědomí, že byť tu mají spousty obyčejných „paneláků“, každý je jiný, něčím zvláštní a že se nám to tu vlastně líbí a byla by obrovská chyba tohle místo nenavštívit.

Kousek od Pyramidy je i křesťanský kostel se sochou Matky Terezy. Ta je totiž ikonou města a stejně jako v Albánii si ji tu rádi přivlastňují. Pán přišedší chvíli před námi ji dokonce hladí po hlavě. A tak ji taky hladíme a přejeme si pro jistotu i splnění našeho nejvroucnějšího přání. No nemyslete si, žádné truhly se zlaťáky to nejsou, je nám přes padesát, přejeme si hlavně zdraví.

Mají tu také náměstí Matky Terezy, tak se vypravíme i k němu a dokonce ho bez problému i najdeme. Akorát Matčinu sochu, která tu údajně má být, jsme tedy neobjevily, ač jsme se opravdu snažily. A tak jsme nakonec radši složily své kosti na lavičkách v parčíku hned za náměstím. Sluníčko hřálo, kolem se povalovali turisté i bezdomovci, zapadly jsme sem skvěle. 

A pak už zase pomalu zpátky kolem zdejšího parku plného místních, dokonce jsme potkaly i demonstraci v sedě. Bylo to jen pár lidí, posedávajících na židlích s transparenty.
Ovšem když jsem si o kousek dál na zídku sedla i já, abych si ujasnila, kam chceme ještě jít, ukázalo se, že i tato demoška je pečlivě monitorovaná, neboť jsem byla okamžitě odehnána, abych se s Hankou v zádech nezdružovala. V obavě, abych neskončila ve zdejším vězení, jsem se samozřejmě odehnat nechala a raději pokojně zmizela do pryč.

A čas ubíhal, kromě makedonské pistáciové zmrzliny nás čekala brzká večeře a nákup pár zdejších zákusků, abychom se při čekání na odlet náhodou nenudily, případně neshodily nějaké to kilčo navíc.
V pět hodin už nás čekal odjezd na letiště.

Dorazily jsme s předstihem už o půle, přesto již byla plná minimálně třetina autobusu.
Zabraly jsme tedy další dvě místa, ale i když jsem čekala, že nakonec bude narváno, autobus zůstal obsazený rozumně a ještě by se několik lidí k sezení vešlo.

Cesta opět stála 4 EURA, která přišel vybírat výběrčí. Jízdenku nám tentokrát nedal, tak počítám, že mu jízdné šlo z poloviny do vlastní kapsy.
To je ta produktivita práce a nízké mzdy, kdy se namísto modernizace vyplatí zaměstnat živého člověka.
A ten si zas výši mzdy kompenzuje jinak, takže se pořád točíme v bludném kruhu a jen hlupák si může myslet, že ano, bude líp bez toho, abychom se přičinili sami.