Ke spánku ulehneme mezi čtvrtou a pátou místního času a ráno se vykulíme v deset.

Jsme docela rozlámané z postele, protože zdejší matrace zřejmě pamatují éru nedostatku za dobu Sovětského svazu a možná i počátek řemeslné výroby za druhé světové války. Natolik jsou proležené, a Sylva si dokonce stěžuje, že na několika místech narazila na pružinu, která ji píchala do zad. Něco málo vybalíme ze zavazadel a zjišťujeme, že ani ty skvělé velké skříně nejsou vybrány s ohledem na pohodlí návštěvníků. Tam, kde je prostor pro ramínka, chybějí právě ta ramínka, a tak si zde každá pověsíme jen jednu věc. Prostor pro odložení ostatních věcí je zase tak vysoko, že i já musím pořádně natahovat ruce a nahoru nevidím. Sylva, která se narodila jako trpaslík, je bez křídel bez šance.

A tak jako objednatelka ubytování píše majiteli, ať něco udělá aspoň s těmi matracemi, protože ty měly být vyměněny přibližně před pěti lety. Pokud je mi známo, odpověď nedostala nikdy.

Vybavené pár ruskými slovíčky ještě ze školy vyrazíme ven. Kousek od našeho pokoje je malý koloniál se základními potravinami. A i když to tu vypadá, že jsme uvězněny na území nikoho, nakonec se ukáže, že jsme tak tři sta metrů od Centrálního autobusového nádraží.

Samotný Jerevan tu ale působí nehostinně a nepřívětivě. Všechno je takové oprýskané a nesourodé, jedním slovem, jak se nakonec shodneme, ošklivé.

Ale paní, co prodává v hale lístky na autobus, je moc milá a snaží se nám pomoci. A tak za chvíli víme, že na Garni a Klášter Geghard se odtud dostaneme autobusem číslo pět a cesta prý trvá cca 20 až 30 minut.

„Tak tam bychom mohly vyrazit dneska,“ navrhuji své společnici. Je krásné počasí a Jerevan nám neuteče. Nechala bych ho buď, až tak hezky nebude, anebo na poslední den, protože před odletem už nikam mimo město riskovat cestu nebudeme.

Jenže narazím na prudký odpor, protože Sylva chce do Jerevanu hned a dneska jí to přijde na výlet už pozdě. Možná má trochu pravdu, poněvadž zítra zjistíme, že cesta opravdu půl hodiny netrvá. Pravdu mám ale i já, že takhle skvělého počasí je na město škoda. Někdo se však přizpůsobit musí, byť pomalu začínám chápat, že některé ženy cestují nejraději po světě samy. A tak tedy vyrazíme na prohlídku Jerevanu.

Hlavním cílem je podle Sylvina návrhu Modrá mešita a s tím souhlasím.

Bohužel na mých Seznam mapách je bílá barva, a tak jsem za blbce. Ať zadám vyhledat cokoli, nenajde to nic a mně teprve později dojde, že jsem si mapu Arménie sice poctivě stáhla, ale potom jsem si udělala cyklo výlet po Česku a Mapy.cz dovolují mít jen jednu aktivní zemi. Provést změnu zpět už jsem zapomněla, takže teď mám aktivní jen svoji domovinu. 🙂

Sylva se svým prémiovým balíčkem je ale v suchu, vidí všechno, a tak nás vede.

Město je úmorné, šedivé a Jerevan patří k městům, kde se mezi auty lidé nepletou a ani řidiči na drzé chodce nejsou zvyklí. Spíš tu platí právo silnějšího a přechází se jen přes přechody.

Nejprve tedy dojdeme ke kostelu – Saint Gregory The Illuminator Cathedral. Na schodech před ním posedává paní a prodává svíčky. Snaží se mi také jednu prodat, ale vysvětluju jí, že nemám „děngy“ a mám pravdu, nelžu. Zatím jsme nepotkaly žádný bankomat, natož ten správný, což je Ardshinbank, kde si neúčtují poplatek za výběr. Nemám tedy ani jeden dram, jen pár euro. A s těmi to tu taky není jen tak. Aby vám je tu akceptovali za plnou hodnotu, musíte je mít pěkná, vyžehlená a nepoškozená. Žádná zažmoulaná z kapsy, jak jsme zvyklé zacházet s penězi u nás. Takže já jsem zatím bez cashe a ještě nejmíň další 3 hodiny budu.

Kostel vypadá zvenčí moc hezky, ale bohužel se zrovna zavírá, protože přijela svatba. Takže se dovnitř nedostaneme.

Zato do Modré mešity nás pustí. Ta je otevřená, byť uvnitř toho k prohlížení moc není. Zajímavá je především zvenčí, zejména svými modrými kachlíky a zahradou se spoustou koček. A lidmi. Lidé rozhodně v Jerevanu nejsou zalezlí doma a nenechávají svoje město napospas turistům. Posedávají hojně na lavičkách, diskutují spolu, procházejí se, jsou zkrátka všude.

Stejně jako kočky, těch je tu u Modré mešity jako psů. My třeba zastihneme ochránce veřejného pořádku, jak se s nimi dělí o grilované kuře. Tedy kluci v uniformě zbaštili maso a kostičkami nakrmili zdejší kočky. I když je tu koček jako psů, pejsci tu stejně mají zákaz vstupu.

Poobědváme v místní tržnici, která je prakticky naproti Modré mešitě a je to takový fast food umístěný nahoře nad ní. Těstoviny se sýrem tu vyjdou na 78 Kč a je jich sotva po dně. Na zahnání hladu ale stačí.

Potom se přesuneme ke starobylé čtvrti Kond. Hned v jejím sousedství, schovaný ve vnitrobloku postsovětských ulic, na nás vykoukne kostel Zoravor. Arménie je zemí mnoha kostelů a ani Jerevan není výjimkou. Původní klášter tu pocházel z 9. až 13. století a ten nahradil současný kostel ze 17. století. Svatostánek, obsypaný spoustou návštěvníků jak zvenčí, tak zevnitř, je doslova balzámem na duši. Rády se k nim připojíme a využijeme toto místo i k odpočinku. Působí to tady neuvěřitelně uklidňujícím dojmem.

Motáme se tady pak už kolem dokola. Přiblížíme se k náměstí u Opery, které je úplně plné a do klidu je odtud dál než na Antarktidu. Jak by ne, když před operou stojí obrovské pódium a zřejmě tu bude řečnit jakýsi významný politik. Nebo aspoň myslím, vždyť kdo jiný by požíval toho privilegia, že by se kvůli němu přimísilo mezi lidi tolik policistů, až zdvojnásobí jejich počet. Vypadá to, že každý jeden člověk má na krku svého poldu, který ho hlídá. A tak se pro jistotu radši zdejchneme. Ještě stihneme při odchodu zbliknout přicházející dav pokřikujících mužů s transparenty. Za co nebo proti komu bojují, netušíme, ale být u toho pro jistotu nechceme. Máme svých problémů doma dost, než se ještě mísit do cizích.

Naší další zastávkou je Katoghike Holy Mother of God Church vedle nového kostela sv. Anny na ulici Abovyan. Tady se mi to asi líbí nejvíc. Kostelík má pohnutou historii, protože jako jediný v Jerevanu přežil zemětřesení v r. 1679 a poté se stal součástí nové velké baziliky. Tu ovšem později v roce 1936 strhli Sověti a tím tuhle malou skrytou kapli objevili v jejích troskách. Před barbarskou zkázou ji naštěstí zachránil odpor tehdejší veřejnosti a intelektuálů, kterým se tím podařilo v drsné stalinské době něco nevídaného.

A tak si tu Katoghike stojí dál a je to moc dobře. Jednak je to symbol, že žádná zvůle nemůže růst donekonečna, druhak patří k jednomu z nejhezčích míst ve městě. I když teda v Jerevanu moc konkurenčních objektů nemá. Jerevan byl totiž ve 20. letech minulého století z velké části zbourán a znovu postaven jako plánované sovětské město. Historických památek v něm zbylo jen minimum.