Sotva jsme se jakžtakž nastěhovali, vydali jsme se do městečka. Protože bydlíme v kopci, nejkratší cestou je místy dlážděná úzká pěšina přímo mezi domy.

Sbíháme mezi nimi a je to tu občas docela strmé a trošku i kluzké tak,  jak je cesta v čase vychozena  mnohými stopami a otisky. Řeknu vám, že bych tudyma v osmdesáti  ani v sedmdesáti běhat nechtěla.

Ale místní jsou zvyklí a  skáčou po kamenech jak laňky běžně. Občas se babky sesednou na kus řeči tak jako to, bývalo dřív i u nás, smějí se stou

Dlouho se tu nezdržíme a raději se rozjedeme směrem ke klášteru Ardenica. Není jisté, zda ho navštívit vůbec stihneme,  zavírají tu ve 4, jak hlásí hlásí pan google. My a chvíli po nás ještě tři motocyklisti dojedeme o půl čtvrté a tak to máme akorát.

Potom jsme ještě trochu popošli a objevila se před námi i řeka Lumi i Thethit. A přes ní vedla cesta. Ovšem bez mostku nebo lávky. Čili s nutností přeskákat přes kameny, což je něco pro mě.  Zatímco kamarádka kameny přeskákala jako rozverný kamzíček a další člen výpravy je dlouhým krokem přešel, já a starší pán, který sem došel spolu s námi, jsme zůstali stát.  Jedná noha na kámen, přikrčení, zpátky. Jedna noha na kamen, druhá na druhý, zavrávorání, už už to vypadá na koupel, ale naštěstí ho pohotově obejmu v pase.

 A potom se pán najednou nadechl, rozběhl a říčku přeskákal. Ten u toho měl snad i zavřené oči.  Jako suchou nohou to nedal a botasky zapadly místy do vody, takže ponožky suché rozhodně nezůstaly.

 16.5.2025 Celou noc jsme za oknem slyšeli mohutný déšť i se citelné ochladilo. Nebylo to až zas takové překvapení. O tom, že se změní počasí, sýčkovaly předpovědi dlouho dopředu. Pršet

Následná cesta do Skadaru byla naprostý horor.  Splašila se nám navigace, nebo co, a tak jsme se najednou ocitli v úplných kotárech. Na cestě do  4. největšího města v Albánii?

Pro mě byl tenhle kousek přírody překrásný. Nad nedostatky dokážu přimhouřit oči. Není to moje země a nemám tedy právo kritizovat. Stačí jen „wau“, což si mys Rodon rozhodně zaslouží.

A pak zout sandály a bosýma nohama vstoupit do vln Jadranu. A to je teda šok. Skoro povyskočím, jak je ta voda studená. Kamarádka dokonce vyběhne zpátky na břeh.

Po chvíli se ale obě shodneme, že po několika minutách si člověk zvykne a voda už mu připadá přijatelná. Sakra, kdybych si namísto dlouhých rukávu a nohavic pro případ, že by byly nutné ke vstupu do kostela, přibalila do batůžku z auta plavky!

Jen co vystoupíme z letadla a opustíme letištní budovu, cítím to v nose. Ve vzduchu je cítit Balkán.