Jordánsko II. aneb jak jsem se stala blízkovýchodní celebritou – Wadi Rum, Džaraš

19.3. – úterý aneb den čtvrtý a příjezd do Wadi Rum

Ráno posnídáme a sbalíme tašky. Přejedeme k Little Petra a uděláme si zde malou procházku. Malá Petra je oproti své velké sestře prostě malá, takže je tak trochu opuštěná a moc turistů sem nezamíří. Zase ale není tak hektická, takže si ji člověk může užít intenzivněji. Je tu několik vyhlídek, které jsou vesměs značeny jako nejkrásnější vyhlídka, my si vylezli na jednu z nich a žádná vyhlídka tam nebyla, jen další důmyslný prodejce. Byl to takový malý čiperný kluk a po tvrdém smlouvání jsem mu nakonec dala vydělat i já a odnesla si opravdu pěkný netradiční přívěsek za 4 JOD, který jsem tam u nikoho jiného neviděla.

Po Malé Petře jsme se ještě zamířili podívat k vedlejšímu vchodu do Petry a Honza udělal pár snímků Petry shora.
Potom nás čekala cesta na jih – do Wadi Rum. Musíme se přece přesvědčit, zda je to vážně ta nejkrásnější poušť na světě, jak se dá najít na internetu. K infocentru, kde je povinností každého návštěvníka pouště se ohlásit (asi aby jim tam nezůstal), zapsat a v případě, že nemá jordan pass, tak zaplatit i vstup 5 JODů, jsme se dostali po čtvrté hodině, odtud nás poslali do vesnice. Trošku jsem se bála, co bude dál, protože nás čekaly 2 noci v beduinském kempu – Wadi Rum Bedouin Tour with a Camp.

Wadi Rum
Wadi Rum

Camp by měl být cca 9 km od vesnice a přímo v poušti, čili se tam nedá zajet autem.

Ale všechny obavy se záhy rozplynuly, beduíni to měli skvěle podchycené a hned, jak jsme vjeli do vesnice, už si nás odchytávali, nasměrovali auto k záchytnému parkovišti a za chvílku jsme seděli na korbě jejich rozhrkaného náklaďáčku společně se třemi kluky z Polska. Do campu jsme dojeli akorát před západem slunce, takže jsem jen vyházeli zavazadla do přiděleného stanu (mimochodem nejlepší ubytování za celou dovolenou – prostorný, na noc osvětlený, s postelemi) a hrrr na přilehlý vrcholek za romantickými zážitky.
Po západu slunce jsme prozkoumali zdejší sociálky – normální WC a sprcha. Jediná nevýhoda – neteče teplá voda. Honza se směje, že to je docela dobrý, že přece v poušti musí být problém spíš voda studená než teplá, ale že se vzhledem k nedostatku vody v celém Jordanu ani nediví, protože jestli se jim tam turisti cachtali jako kachny, tak studená voda zajistí, že se ve sprše nikdo nezdrží déle, než je třeba.

Camp je plný Poláků, Čechů, jedna Němka stejně stará se mnou…. a beduini nás všechny zvou na seznamovací čaj. Bavíme se se třemi blondies z Čech, které  nám líčí, jak jim všichni cestu rozmlouvali, protože je tu prý nebezpečno. To ještě netušíme, že Honzova máma zjišťovala na všechny strany, co s námi bude, až na nás v poušti zaútočí lev (zřejmě si spletla Afriku s Asií) a moje rodina si vyhledávala na internetu výskyt predátorů v Jordansku. Že je tu největším nepřítelem jen sluníčko, nepochopil ani jeden z nich.

Wadi Rum
Wadi Rum

Bavíme se s postarším manželským párem z Čech, který tvrdí, že je na tom s angličtinou podobně jako my, ale prostě se nebojí udělat krok do neznáma a podobně jako my navzdory věku jede. No a hlavně dojednáváme zítřejší tour po poušti. Tvrdě smlouvám a s cenou 50 JOD za jednoho, v níž je jedna noc, snídaně, oběd, večeře a 8-hodinová tour na korbě náhlaďáku, jsem spokojená. Akorát prý nás za tu cenu pojede na jednom autě 8. Trošku pochybuji, že bychom se vešli, přece jen máme větší zadky než drobní vysportovaní beduíni, ale co už. Souhlasím.

 

20.3. – středa aneb výlet do nejkrásnější pouště světa

V 7 ráno máme snídani, která je překvapivě bohatá a dobrá. U mě je top ovčí sýr a chalva, ale je tu krom hummusu i salám, nějaké pečivo, vařená vajíčka apod. Je až dojemné, jak se majitelé kempu snaží, abychom byli spokojeni a aby se nám u nich líbilo.

Wadi Rum

Ještě během snídaně mě beduíni upozorňují na Selima, abychom věděli, s kým máme pouštní výlet. Trpělivě čeká, až se najíme a, když potom vyrazím s batůžkem ze stanu, hned mi kyne, že můžeme jet. Ukazuji, že mi chybí partner, zatímco Honza se cachtá v koupelně a různě přebaluje svůj foťák. Má čas, stejně čekáme, až se přikodrcá těch dalších 6 našich spolujezdců. Kupodivu, jak nasedneme na korbu, na nic a na nikoho se nečeká a frčíme sólo. Moc to nechápeme, zvlášť když máváme na druhé auto obsazené třemi kluky z Polska a francouzským párem. Proč zrovna my máme takové privilegium? No proč? Na to přijdeme až odpoledne, když se s námi kluci loučí, protože jedou zpět do vesnice. My jediní se vracíme do kempu ještě na jednu noc.
Pouštní trip je pěkný zážitek, Honza říká, že se mu nejvíc líbí to, jak jede na korbě. A není se co divit. Selim je dobrý řidič, řídí opatrně a rozvážně a rozhodně nemá zájem o nějaké pouštní závody. Projeli jsme si okolí červené pouště, vylezli na pár vrcholků, na písečnou dunu a viděli dokonce i vodu (no, jezero to nebylo, kdyby snad někdo měl velké oči). Samozřejmě jsme se mohli projet i na velbloudovi, ale to jsem měla od začátku jasno, že nemusím mít všechno, velbloud je velkej a blbě se z něj padá. Navíc jsme už v Petře viděli, jak šikovně dokázal ze sebe setřást jednoho staršího pána, když se rozhodl, že nikam nepojede, Mně úplně stačí ke štěstí si velblouda pohladit za ušima a velbloudovi vzhledem k mé hmotnosti myslím taky.:-)

Hezký zážitek byl i když jsme přecházeli jeden z četných průsmyků a proti nám jeden Jordánec se slečnou rozdělával krabičku cukroví. Okamžitě nás pozvali, ať taky ochutnáme. A my si fakt vzali. Takoví jsou totiž Jordánci. Neskutečně milí, každého cizince vítají svým roztomilým Welcome a nabízejí mu, co zovna mají. To jsem u nás ani jinde v Evropě nikdy nezažila.

Nakonec nás Selim vzal ke své rodině na čaj. Myslím tedy, že to tak dělají všem, protože je to takové hrozně dojemné a nakonec i já, starý skot a strážce peněženky, jsem se rozhodla darovat mu jako pozornost 5 JODů.

U beduinů ve Wadi Rum

Večer jsme znovu pozorovali západ slunce a já se přitom seznámila s Alexandrou z Makedonie a jejím synem Matejem, Ryan už létá i k nim, tak jsme mohli zhodnotit životní úroveň postkomunistických zemí.

Pak bylo popíjení čaje ve stanu a večeře, kdy beduíni připravili na ohni v písku dokonce chicken a brambory. Je dojemné, jak nám kladou každému na talíř po jedné bramboře,protože je to tam vzácnost a kupují je jenom kvůli nám. Pita chlebů, rýže, různé zeleniny, ovoce i zákusků, je samozřejmě dost.

Po večeři poslední beduinské popíjení čaje. Honza se spřátelil s Němkou Suzanne, která cestovala úplně sama a tak jí ani nevadilo, že Honza jenom vyštěkává jednotlivá slova a souvislé věty v English není schopen ( ne, že bych na tom byla o mnoho lépe, ale někdy dám do kupy i tříslovnou větu). Na závěr jsme se ještě bavili s českými blondies, které nám prozradili, že nějaký francouzský pár si na cestu z kempu do vesnice ráno objednal 2 velbloudy. Docela jsme se nasmáli tomu, jak je bude bolet zadek a jakým způsobem hodlají převézt zavazadla. Přišlo nám obzvlášť vtipné, jak za sebou velbloud táhne tašku na kolečkách.:-) Každopádně, pro beduíny to muselo být super rito, protože velbloudi byli přistaveni už večer a jejich pán s nimi zůstal spát v poušti.

21.3. – den šestý aneb hrad Kerak

Po snídani jsme zamávali našim novým známým a nechali se odvézt na korbě náklaďáčku zpět do vesnice. Čekala nás dlouhá cesta ke křižáckému hradu Al Karak a když to stihneme, tak snad i k Mrtvému moři. Al Karak nás překvapil svou monumentálností, navíc, díky Jordan pasu jsme ho měli zdarma. Moc se nám líbil a prošmejdili jsme si ho docela podrobně.

Potom už jsme mířili k Dead see. No a mířili jsme natolik dychtivě, až nás zastavila místní policie s měřením rychlosti. Mělo to být za 30 JODů a celá procedura s policií trvala pomalu hodinu. V té době jsme už měli problém s hotovostí, protože jsme potřebovali další výměnu peněz a nikde nebyla směnárna. 30 JODů by znamenalo, že budeme mít problém s placením hotelu. Tak jsme to zkusili s nabídkou, ať se spojí s půjčovnou a strhnou nám pokutu z kreditky z kauce. No, nakonec jsme zaplatili 15 JODs cash, které si policista strčil do kapsy, a doteďka se klepeme, jestli nepřijde ještě ofi pokuta na půjčovnu.
Každopádně, začalo se stmívat a tak jsme Dead see museli oželet. Naštěstí jsme se v něm koupali už loni na druhé straně řeky Jordán, tak to zase tolik nebolelo.

Naším dalším nocležištěm měla být Madaba, kam jsme také později dojeli.
Před spaním jsme si dopřáli procházku a vyhledali zdejší největší atrakci – křesťanský kostel sv. George. V podvečerním osvětlení vypadal fantasticky.

Křesťanský kostel sv. George leží v těsné blízkosti místní mešity
Křesťanský kostel sv. George mírumilovně stojí v těsné blízkosti místní mešity – Madaba

22.3. – den sedmý aneb jak jsem se stala blízkovýchodní celebritou a hvězdou arabského facebooku

Ráno po snídani jsme se zašli znovu podívat do kostela sv. Jiří, zaplatili 1 JOD a byli vpuštěni dovnitř. Byl to fantastický zážitek a prohlídku kostela každému doporučuji. Obsahuje samozřejmě vzácné mozaiky, kterými je Madaba proslavená, pro nás ale bylo daleko zajímavější to, jak vypadá křesťanský kostel v muslimském prostředí. Ten vliv se totiž nedá zakrýt a je to právě to, co nejvíc návštěvníka z Evropy zaujme. Takový kostel jsme zkrátka ještě nikdy neviděli. Pustí vás i do všech přilehlých prostor včetně zvonice a podzemí.

Následovalo hledání banky nebo směnárny, protože jsme byli na suchu. Ale byl pátek a pátek je pro muslimské země svátek, takže no bank a no směnárny. Teda až na jednu, kterou mi poradil místní policista. Takže jsme zase při penězích a můžeme vyrazit do Jerashe.

Jerash
Jerash – i jeho prohlídka je součástí Jordan passu


Džaraš (jinak Gerasa, Jerash) je městem tisíce sloupů a představuje zase tak trochu jiné Jordánsko. Ne nadarmo se tomuhle městu říká také jordánské Pompeje. Se svými zachovalými římskými sloupy či amfiteátry jsou velkolepé. Navíc si všude můžete vlézt, posadit se do hlediště a počkat, jestli nezačnou hrát. A oni někdy začnou, alespoň, když jsme tam byli my, tak zrovna končilo dudácké hudební vystoupení.

Jerash
Džaraš – když jsme přicházeli, právě tady hráli ti dudáci

Kromě památek jsou tu ale i velmi příjemní a milí lidé. Kde jinde se vám taky stane, aby k vám zčista jasna přiběhla malá holčička a dala vám kytičku. No a za ní druhá, až máte kytek plnou náruč. Pak se s vámi přijdou seznámit její rodiče, sestry a další příbuzní, pozvou vás na čaj, nasypou oříšky, všichni se s vámi fotí na památku, usmívají se.  A najednou zjistíte, že se s vámi fotí půlka Džaraše, každý si chce odnést pel vaší slávy…. Dodneška nechápu proč a proč zrovna tady. Ale pokud někdo objevíte na arabském facebooku fotku postarší dámy v červených kostkovaných kalhotech (možná, že ty byly tím lákadlem) a s turistickými hůlkami, dejte mi vědět, jak si vedu a kolik mám liků.:-)

Večer jsme se vrátili do Ammanu na přespání, prošli jsme si centrum, dali si za půl JODu každý falafel sendwich a potom dohromady za 4 oběd ze skopového v restauraci. No a finish, čeká nás poslední den.

23.3. – den poslední a jak nám málem uletělo letadlo

Poslední den je vždycky stres. Nebylo to jinak ani dneska.

Po snídani jsme byli ještě v pohodě a aspoń na chvilku vyrazili na ammanskou citadelu. Dost spěcháme, víme, že se nemůžeme moc zdržovat, takže tentokrát to bude jako prohlídka s cestovní kanceláří, šup, šup, ať toho stihneme co nejvíc, i když z prohlídky nemáme nic. Samozřejmě ale zvolíme ne úplně správný směr a místo hlavního vchodu nakonec využijeme ne úplně poctivého oplocení, takže vnikáme do citadely jakože bez placení. Což fakticky není pravda, protože její prohlídka je součástí jordan pasu. Citadela nás překvapí svou rozlohou a monumentálností, je opravdu krásná. Jenže nic naplat, musíme končit. Nejkratší cesta je stejná jako ta, kterou jsme sem přišli, takže unikáme zase neúplným plotem a vyzvedáváme si auto. S ním dojedeme k hotelu, vyzveneme si zavazadla a máme krásný čas, zbývá jen vrátit auto tam, kde jsme ho získali a nechat se odvézt na letiště.

Amman
Amman

Jenže ouha.

Vrátit auto není tak jednoduché. Adresa na listu z půjčovny je tak všeobecná, že se do naší offline navigace nedá jednoduše nacvakat a tak míříme k letišti a koukáme a koukáme, až jsme celí ukoukaní a čas neúprosně běží. Zadáváme tedy do navigace jen název půjčovny a ono nás to žene zpět do Ammanu na úplně jinou pobočku. Snažíme se na ní dohodnout, kam máme vlastně jet, ale čas hoří a pán z půjčovny je jako zpomalený film. Půl hodiny se snaží naťukat do navigace adresu a stejně jako nám mu to v offline nejde. Člověk by čekal, že bude znát, kde mají další pobočky, ale je to marný, je to marný, je to marný. Nakonec si zapne wifi a Honzovi to s její pomocí najde. Vyrážíme a po opuštění wifiny se nám mapa ztratí. To už jsme vážně nervózní, takže se nakonec vracíme, rezolutně oznamuji, že auto vrátíme tady a Honza zatím chytá taxi za 20 JODů a překládá do něj věci. Přitom odloží klíč od auta do jedné z tašek a zapomene, do které, takže když přivedu pána z půjčovny, nemáme dálkové ovládání. Prohrabujeme všechny věci a nikde nic. Za chvíli už snámi prohrabává i taxikář a pán z půjčovny. Přibližně za ¼ hodiny je klíč nalezen a naše svršky poházeny po půlce silnice.
No ale můžeme odjet.

Máme přibližně hodinu na to, abychom zvládli všechny odbavovací procedury.

Když se dostáváme konečně k naší gate č. 222, první lidé už míří k letištnímu autobusu. No ale sláva nazdar výletu, přišli jsme včas.

V letadle sedím vedle skupinky jordanských žen. Holky si udělaly výlet Praha – Barcelona a Vídeň. Tak, jak je v Jordánsku zvykem, usmívají se, jsou hrozně milé, nabízí mi tyčinku a žvejku a ptají se, jaké je to u nás v Praze. Radím jim, jakou si mají koupit jízdenku a lákám je na Pražský hrad a taky je mi hrozně líto, jakým  pro ně bude Česká republika se svou neosobností a věčným mračením zklamáním. Nikdo jim neřekne Welcome a už vůbec se na ně nebude nikdo usmívat a nedá jim jen tak zadarmo a bez postranních úmyslů na tržišti banán nebo obrázek, jako se to běžně stávalo nám.

Protože to, co bylo na Jordanu úplně nejlepší a nejzajímavější, byli všichni ti strašně pozitivní a milí lidé ochotní kdykoli pomoci. Tohle člověk v Evropě nezažije.

V příštím článku se do Jordánska vrátíme ještě jednou. Tentokrát ale ne formou zážitků, bude obsahovat praktické tipy pro vaši vlastní dovolenou.
Tak nezapomeňte dobrodružku sledovat dál. Stačí se stát jejím fanouškem na fb nebo na instagramu a dozvíte se o každém novém článku mezi prvními. Nebo si můžete objednat náš mailový zpravodaj.

Fotogalerie:

https://specialw.rajce.idnes.cz/Jordansko/

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.