ŠUMAVA na těžko přes nouzová nocoviště

26.7-1.8.2019

26.7.- pátek

Protože Šumavu jsme už jednou na kole projeli od západu na východ, rozhodli jsme se, že tentokrát to bude obráceně. Je to 30 let od „sametu“, tak by se snad slušelo konečně zamířit od východu k západu, ne? A taky přece nepojedeme znovu 2x tu samou trasu, změna musí být. Takže vyrazíme od Lipna a pojedeme sice zase prakticky to samý, ale jinak.

A opět se na místo samé dopravíme Českými drahami.

Žďárské jezírko
Žďárské jezírko



Protože jsme nechtěli ztrácet drahocenný čas a strávit v sobotu půl dne ve vlaku, zvolili jsme odjezd už v pátek po práci. IDOS nám naplánoval příjezd do Horní Plané někdy kolem osmé večerní, čili akorát tak na spaní, což vypadalo dobře. Tedy jen do té doby, než se ukázalo, že České dráhy dokáží nasekat hned na první hodině cesty 20 minut zpoždění.


V 15.20 nastupujeme i s koly do vlaku, jede skoro na čas, jen s dvacetiminutovým zpožděním. Přesně dvacet minut ale máme v Praze na přestup. To nevypadá dobře. Ptám se tedy průvodčí, co jako teď? Máme koupené místenky, hlavně na kola, to všechno padne vniveč. No, co ona na to? Vlak sama mávnutím kouzelného proutku nepopostrčí, ale snaží se. Zjišťuje, z jakého nám to jede nástupiště a jestli na nás třeba nepočkají.

Jenže nepočkají, jsme jim úplně fuk.

Šumava
Šumava



Tak nám ona milá paní píše aspoň zpožděnky a doporučuje zajít na hlavní pokladnu, že nám s nimi vymění zdarma cyklomístenky. To je pozitivní zpráva, ukládám si ji do paměti, České dráhy se opožďují vcelku často a rády a vědět, co dělat, když mám místenky a ráda bych seděla i v dalším vlaku, se hodí vždycky.

Zařizujeme tedy přebookování kol na další spoj a v poklidu čekáme hodinku na pražském hlavním nádraží. Mezitím zjišťujeme, že do Horní Plané dnes už nedojedeme. Poslední spoj z Budějovic totiž odfrčí v šest. Tož sláva nazdar výletu, ještě, že jsme vybavení na divoké spaní.

České Budějovice
České Budějovice

V Budějovicích jsme v sedm, jedeme se podívat na náměstí a Honza vzpomíná, jak sem jako malý chlapeček jezdíval za babičkou a drandil po okolí na koloběžce. Rád by viděl znovu její dům, který byl prodán už před více než 40. lety. A stál prý hned u náměstí, tvrdí, nabeton.

Jedeme asi 2 km, až se dostaneme na kraj města mezi průmyslovou zástavbu…..

Jo, tady to je! volá Honza a hned vzpomíná, jak se s rodiči jezdil koupat na tzv. Dubičák do Dubičné.  Krásný rybník to byl a je to jen kousek. Jezdil jsem to na té koloběžce, vzpomíná.

Vede nás po paměti, až jsme za chvíli na nejvyšším kopci a sjíždíme zase dolů. Inu, paměť je sviňa, na koloběžce by se tu cestou dolů nejspíš zabil. Navíc centrum jako průmyslová zóna a zkratka jako prodlužovačka, to už je jako v pohádkách, tam taky bylo nebylo.

Rybník ale nakonec nacházíme, sice už se stmívá, ale i tak je vidět, že v něm plave převážně drůbež a svá nejlepší léta už má nejspíše za sebou. Když do něj po vystavění stanu opatrně strčím nohu, udělá se mi na lýtku pěkná zelenočerná šmouha a já si tedy raději rychle vzpomenu, že jsem se dneska už sprchovala doma před odjezdem.

27.7. – sobota

Vzbudíme se poměrně časně, sbalíme stan a rychle směr České Budějovice. Ukazuje se, že pokud vynecháme hory a doly, kterými mě vedl Honza večer, je rybník opravdu v těsném sousedství města. Koupíme si ještě v marketu snídani a něco na cestu, pak jízdenku na nádraží a už se soukáme do vlaku. Místní dopravce má na kola speciální vagon, což znamená, že je musíme svléct a brašny si vzít s sebou do vagónu pro lidi.

Plešné jezero
Plešné jezero

To se nám později vymstí.

Horní Planá nás totiž vítá letním deštěm. Než kola vyndáme a oblékneme, jsme provlhlí, i když máme outdoorové oblečení. Navíc jsou všechny čekárny obsazeny výletními cyklisty, kteří z kol nic svlékat nemuseli. Nacpeme se aspoň pod úzkou stříšku čekárny a čekáme, až se ostatní výletníci s deštníčky nad hlavou i bicyklem rozejdou směrem k nejbližší hospodě, abychom si mohli sednout. Honza ladí radárek a za chvilku vítězně hlásí, že se déšť na  50 minutek uklidní.

Čili akorát tak na to, abychom slavnostně vyjeli a mohli se zase vrátit do čekárny, vrčím.

Ale Honza na mě nedbá a vyjíždíme. Cestu okolo Lipna tedy pokrátíme a nakonec z původně plánovaného okruhu zbývá jen trasa Horní Planá – Nová Pec, přičemž často děláme zastávky v hospodě, pod stromem nebo v čekárně dle hlášení Honzova radárku. Výsledkem je smutná statistika, kdy o půl páté odpoledne sedíme na zastřešeném odpočívadle u nocležiště Pod Plešným jezerem a neviděli jsme zatím ani to Plešné jezero. Zato jsme byli na obědě, na pití a tak.

Zase jsme ale ani jednou nezmokli, protože i když máme v taškách pláštěnky, kdo by to potom sušil, že?

Navečer se konečně vyčasí a vyjde slunko. Takže k Plešnému jezeru přece jenom dojedeme a užíváme si nádherného podvečerního osvětlení a okolí téměř bez lidí.

Po osmé sjíždíme zpátky k nocležišti a k našemu údivu je skoro plné. Rozděláme stan a za naprostého ticha a klidu, které byste v kempu asi nezažili, se ukládáme ke spánku.



28.7. – neděle

Ráno se vydáváme přes Hlučinu a užíváme si okolí, Bloumáme Ježovou cestou kolem Swanzerberského kanálu, přes Stožec až k Novému Údolí. Tam si dáme opulentní oběd a Honza i přes cedule se zákazem dotáčení vody turisty získává od obsluhy vodu do PETek zdarma, když s vykulenýma očima podotýká, že při útratě 500,-Kč snad voda nebude takový problém. Moje přísné nařízení„nebude voda, nebude dýško“, si raději nechává pro sebe a spropitné oproti plným dvěma lahvím obsluze spokojeně ponechává.

Strážný
Strážný

Pokračujeme směrem ke Strážnému, což je obec, kde kdysi dávno chcípnul pes a druhý den ráno se narodil ten samej s přesvědčením, že je něco lepšího. A tak se tu snoubí několik různých značně nesourodých světů jako jsou honosná kasina na straně jedné a stánky vietnamců s nevkusnými sádrovými trpaslíky či fialovými milkami na druhé. V obchodě neseženete měkký chleba a zdejší hospůdka s cenami pro místní nabízí potravu neznámého stáří a chuti. Nejvíc mi Strážný, který se nachází na přechodu mezi ČR a Německem, připomíná Železnou Rudu pár let po revoluci. Tehdy jsme ráno v bufetu při snídani s kamarádkou potkávaly lehké holky v polocivilu a odpoledne si nás Němci lačně prohlíželi z aut, i když jsme na sobě měly pohorky a pláštěnku. Co kdyby to byl nějaký nový sexytrik na zákazníky?

Šlapky sice ve dne člověk ve Strážném nepotká a v noci jsem tu nebyla, ale tak nějak to tady ve mně tu dobu, kdy jo, evokuje.

Strážný
U každého nouzového nocoviště najdete 2 suché záchody, čisté a poctivě vyvážené.

My jsme se ale moc nezdržovali, protože Honzovi radárek hlásil, že o půl sedmé začne pršet.

Spěchali jsme tedy k nouzovému nocovišti, abychom postavili stan za sucha.

A to se nám povedlo.

Ve Strážném mají snad nejhezčí nocoviště, co jsme byli. Pěkný prostor, vysekaná tráva, trochu stranou. A jako bonus jsme tu sami. Vybrali jsme si tedy nejpěknější travičku, postavili stan a připravili spaní. V klidu jsme pojedli u dřevěného stolu a s prvními kapkami zapadli dovnitř.

Pak se to teprve stalo.

Spolu s dešťovými kapkami pokryly náš stan totiž možná stovky, možná tisíce létajících mravenců. Jeden vedle druhého a druhý přes prvního zaplnili celtu a i větrací průduchy nám úplně ucpali. Byli zkrátka všude. Pečlivě jsme se uzavřeli uvnitř stanu a pozorovali tu kalamitu. Věru dobrý pocit to nebyl, vybavili se mi Hitchockovi Ptáci a hned potom podobně laděný útok včel z Černého zrcadla.

Šumava
Šumava



Honza naše uvěznění nakonec nevydržel a vyrazil do boje. Po vzoru krejčíka z pohádky Sedm jednou ranou to bral klidně i po sedmdesáti a smetal roje promočených mravenců ze stanu dolů. Z vody byli zřejmě zblblí a tak se vesměs nevrátili, na stanu jich zůstala cca setina z původního množství.

A to už šlo. 🙂

Spokojeně jsme usnuli.

29.7. – pondělí

Ráno nás přivítalo sluníčko a asi tři létací bestie, kterým se podařilo překonat zipy a smály se na nás uvnitř stanu. Co si budeme povídat, později jsme občas nějakého našli tu v karimatce, tu v tričku každý den až do konce pobytu, ale to k putovní dovolené tak nějak patří.

Posnídali jsme a sjeli zpět do Strážného s tím, že si koupíme něco k jídlu. Jenže zase začalo pršet a pršelo, poprchávalo a pršelo. No a my byli pořád ve Strážném, i když už minulo poledne.

Knížecí pláně
Knížecí pláně



A tak jsme představy, jak si to tu kolem dokola celé objedeme, nakonec dost zredukovali. Po dešti jsme to vzali rovnou na Žďárské jezírko a Knížecí pláně. Na nich už se zase valily mraky a sotva jsme spokojeně poobědvali v místní restauraci, začalo docela hustě pršet.  Tak jsme tam zůstali až do podvečera a pokecali s číšnicí. Jakmile se počasí umoudřilo, už jsme se s tím moc nemazali a rovnou vyrazili na další nouzové nocoviště, tentokrát na Bučinu.

Knížecí pláně
Knížecí pláně

30.7. – úterý

Bučina se vyznačovala především tím, že tam bučely krávy. Já vím, zní to, jako když prvňák píše sloh, ale vážně je to tak. Nouzové nocoviště je tu kousek za obcí a hned vedle něj vede z jedné strany silnice a z druhé strany jsou pastviny. Krávy jsou za plotem a nocoviště si bedlivě hlídají, protože turisté jsou pro ně opruz. Což dávají najevo občasným zabučením a výhružnými pohledy.

Bučina nouzové nocoviště
Bučina nouzové nocoviště

Ráno jsme se sbalili a sjeli zpět na začátek obce Bučina, kde je volně přístupné Muzeum železné opony, které depresivně odkazuje na minulou dobu.

Dalším cílovým místem byla Kvilda. Kdo byl někdy na Šumavě, ví, že je tam velká pekárna s širokým výběrem čerstvého pečiva a zákusků a to se pak jede v podstatě za nosem a po čichu. Honza by se bez sladkého dopingu nejspíš obešel, ale já nikoli. Pekárnu na Kvildě jsem vždycky považovala za vrcholný okamžik šumavské dovolené, ať už jsme tu byli pěšky nebo na kole. Útratu, kterou jsme v ní nechali, tedy přepočítávat nebudu. Radši. Ale ještě teď cítím sladkou chuť na jazyku a taky moje kolo tu doznalo vyššího zatížení nejenom díky rychle nabytému kilču v pase, ale i kvůli zásobám na cestu.

Bučina
Bučina – Muzeum železné opony

Pak už jsme se jen motali po okolí a užívali krásy Šumavy. Sjeli jsme si na Svinná Lada a Chalupskou slať, která patří k nejmalebnějším místům na Šumavě a kdyby tam nebyli lidi, působila by i uklidňujícím dojmem. Potom Borová Lada a soví voliéry, ke kterým mám poněkud ambivalentní vztah. Na jednu stranu jsou postaveny opravdu pěkně, vkusně, s relativně velkým prostorem pro ptáky. Prostupy mezi jednotlivými zónami jsou ale tvořeny jakýmisi kovovými závěsy, které se sem sice hodí, ale … chrastí. Mezi tím běhají děti, honí se, cinkají řetízky a řvou. Málokterý rodič jim vysvětlí, že sova je noční zvíře a má ráda klid. A tak, i když normálně nejsem žádný ekoaktivista, tady mi je ptáků líto, protože si myslím, že vším tím hlukem trpí.

Soví voliéry Borová Lada
Smutná sova – Soví voliéry Borová Lada



Zpátky vede naše cesta přes Františkov a Mokřinu až k Jezerní slati, znovu do Kvildy a přes Filipovu huť k dalšímu nouzovému nocovišti na Modravě.

To je tak trochu nepříjemné překvapení.

Správný baťůžkář může vypadat i takto
Pes baťůžkář

I když jsme k němu dorazili tentokrát brzy už na šestou, je tu v podstatě plno, takže jak přicházejí další a další nocležníci, se nocoviště přirozeně rozšiřuje do okolí. Navíc umístění není úplně šťastné, protože je na a z nocoviště vidět široko daleko. Úplně nejhorší je na něm ale to, že někdo, kdo zřejmě nikdy venku nespal, vysypal celý prostor pro zpevnění dřevěnými hoblinami. Stavíme stan hned vedle nich a snažíme se co nejdříve usnout.

Chalupská slať
Chalupská slať

31.7. – středa

Z Modravy míříme na Tříjezerní slať. No a potom jedeme: Pod Oblíkem, přes Vchynicko tetovský plavební kanál a pak do Srní. V Srní se chceme najíst a jezdíme tam odnikudnikam, všude, kam míříme, se zrovna buď nevaří anebo se nevařilo nikdy, popřípadě se personál hrozně diví, protože oni přece v žádném případě nemají v obci ceduli s šipkou a nápisem „teplé obědy“, když přece nevaří, to dá rozum, ne?

Tříjezerní slať
Tříjezerní slať

Nakonec končíme v hotelu a jsme spokojení. Zaprvé jídlo je chutné, zadruhé ceny normální a pak se taky spouští hustý déšť. Takže si posedíme docela dlouho. I na palačinky dojde.

K večeru už to na žádný velký výlet nevypadá, a tak vynecháme Prášilské jezero (byli jsme tam nakonec při minulém přejezdu) a jen projedeme Prášily, abychom zavčasu stihli nocovat na Hůrkách.

Kostel Sv. kříže
Kostel Sv. kříže

Cestou mineme Kostel sv. Kříže, který nás překvapí uprostřed lesů a ničeho. Je nádherný, majestátní a tak si ho musíme celý projít a prozkoumat.

Šumava nouzové nocoviště
Šumava nouzové nocoviště

Když dorazíme k nocovišti, pomalu se začíná stmívat.

1.8. – čtvrtek

Jezero Laka
Jezero Laka

V noci opět prší, ale ráno se začíná vyjasňovat. Zajedeme si k jezeru Laka a pak vyrazíme neznačenou cestou a objíždíme zprava Polom a Sklářský vrch, až se dostaneme na EV 13 a potom Gerlovu Huť, pramen Řečné, Hofmanky a Špičácké sedlo. Jejda, tady jsme před dvěma lety začínali, zavzpomínáme. A pak to vezmeme k Černému jezeru. Čertovo tentokrát vynecháme, moc dobře si totiž pamatujeme, jak se k němu s kolem „jde“ a nemusíme si znovu dokazovat, že se to dá.:-). A tak se potom vracíme zpátky ke Špičáckému sedlu a pak už nás čeká pohodlná cesta do Železné Rudy.

Jezero Laka
Jezero Laka

Je podvečer, blíží se šestá hodina a my přemýšlíme, co dál.  Můžeme tady někde přespat a ráno se vypravit domů, samozřejmě. Anebo zkusit dojet vlakem na noc. Na mobilu hledám spojení a vychází mi, že když budeme mít štěstí a nebude zpoždění, mohli bychom v Praze přestoupit na poslední noční spoj a v pohodě dojet domů.No a když budeme mít smůlu, můžeme roztáhnout stan mezi bezdomovci na Hlaváku, smějeme se.

Jedeme.


A máme tentokrát štěstí.

Moc jsme toho nenajezdili, co si budeme povídat. Denně tak ke čtyřiceti km a někdy ani to ne. Ale o tom to není. 🙂


Důležité je, že můžete vyrazit taky. V každém věku i v trochu horší kondici. Vždyť přece, kde se nedá vyjet, vždycky můžu kolo vyvést pěšky a že já to tak dělám často :-). Nebo se můžete nechat odtáhnout šumavským autobusem, když na to přijde. 🙂

Tak vzhůru do sedla.

Tady máte odkaz na šumavská nouzová nocoviště, kde může legálně přespat každý turista:

http://www.npsumava.cz/cz/1336/sekce/nouzova-nocoviste/

A jestli se vám moje vyprávění líbilo, můžete mě sledovat i dál  na fb, instagramu nebo si objednat info o novém článku k vám na mail.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.