4.7.2020

Že tohle nebude zrovna vydařená cykloutour, jsem mohla předvídat už v sobotu ráno, když jsme připínali kola na držáky na auto. Teda připínal Honza, já vedle něj stála jako tvrdé Y a měla jsem jen sem tam něco přidržet. Třeba přední kolo, které se mi ale vysmeklo z ruky a plnou silou mi vrazilo do obličeje. Bolelo to jako kráva a v první chvíli jsem si myslela, že mám snad uražený nos. Což se tedy naštěstí nepotvrdilo. Bolest však proto nebyla o nic menší.

Navíc Honza zaspal nebo spíše zaspat chtěl. Známe své lidi. Původně jsme totiž měli jet vlakem v šest a v plánu bylo vystupovat tak v devět. Jenže můj fotograf si našel na Moravě prodejce objektivu z druhé ruky, takže prý když pojedeme autem, sfoukne ten nákup pohodlně přitom. Takže se vstávalo až v sedm, přidělávala se kola na auto, pohoda, klídek, jazz. Do Hulína, kde jsme nechali auto zaparkované, jsme přifrčeli v poledne a zhruba tou dobou si Honza koupi objektivu rozmyslel. No paráda, přišli jsme o půl dne z třídenní cesty, to je jakoby nic.

A teď už snad konečně vyrazíme. 🙂

První cesta vedla po komfortní rovince pěknou cyklostezkou až do Kroměříže. Ujeli jsme ale sotva pár kilometrů a už jsme museli sesednout. Do Podzámecké zahrady se totiž na kolech nesmí. Takže jsme je vedli a celé si to tam pohodlně prošli. Tahle tour stejně neměla být o nějakém lovení kilometrů, šlo nám spíše o zážitky a kolo bylo poníženo na pouhý dopravní prostředek.

Ovšem že se můj bike bude inspirovat úspěšností přepravy Českých drah, to jsem věru neplánovala ani plánovat nechtěla.

Už v Kroměříži jsme narazili poprvé. To, když nás nevpustili do Květné zahrady, na kterou jsem se mimochodem opravdu těšila. S tím, že musím kolo nechat před ní, bych se určitě smířila, ale ne, pokud ho mám ověšené brašnami se spacákem, karimatkou atd. Hlemýžď taky neodloží svůj domek někde u cesty a neodplazí se bez něj na výlet.

Velmi nesympatická paní u předprodeje vstupenek byla ale nekompromisní, ne, oni tu žádné prostory na odložení kol nemají a máme si je zamknout venku, však jsou tam kamery. Co mi bude platná kamera, když nebudu mít v čem spát, to už ji nezajímalo. Tak hlavně, že i před pokladnou byla vidět malá místnůstka, kde vykukovalo staré kolo, pravděpodobně její, a kam by se obě naše kola pohodlně vešla i s brašnami.

Holt, všechno je o lidech a jejich vcítění se do situace. Ani paní by zřejmě neodhodila batoh ze zad a nenechala ho válet někde u lavičky, dokud se za 2 hodinky pro něj nevrátí.

Jenže on je rozdíl mezi vlastní peněženkou a tou cizí a z cizího, jak známo, krev neteče ani nestříká.

Nu což, prohlédli jsme si aspoň kostel, nádvoří hradu a náměstí.

A pak už hurá směr Kvasice. Stezka tu vede podél řeky Moravy a jediné, co je na ní nepříjemné, jsou davy ostatních cyklistů. V Kvasicích mají kostel, který zvenčí vypadá nic moc, zato uvnitř je na takovou malou obec celkem bohatě zdobený, takže určitě nahlédněte.

No a potom už jsme začali pomalu stoupat. Dalším cílem byl totiž hrad Buchlov, kde jsem byla přibližně před 20. lety na pěškočundru a Honza ještě nikdy.

Jenže tady už se začínaly naše plány kazit.

Prvním karambolem, který nás zdržel, byl prasklý drát u mého kola.

No co, to vydrží, konstatoval přesvědčeně Honza, když ho uštípl a nechal mi tam mezeru. Opravíme to až doma.

A vůnec, stejně je čas na spaní a tedy najít ten správný les na přespání.

5.7.2020

Ráno se les hemžil houbaři s prázdnými košíčky. Nevím, co tam chtěli sbírat, protože pokud nepočítám nás dva, nikde v okolí nebyla ani prašivka. V každém případě jsme ale co nejrychleji sbalili a koukali zmizet.

Mně se při tom spěchu dostala do řetězu větvička. Klasika, říkala jsem si, když jsem ji tahala ven netušíc, že zřejmě jenom urychlí věci budoucí.

Na silnici mě totiž začala zlobit přehazovačka. Jakmile jsem si chtěla ulehčit, nastalo hlomození, rachtání a řehtání a za chvilku byl řetěz dole.

Honza, když mi ho už potřetí nahazoval,  mě samozřejmě začal poučovat, jak mám správně přehazovat, za což bych ho nejradši přizabila, kdyby nebyl tak mrštný.

Pak se na mém kole projel sám a zjistil, že jenom mou nešikovností problém nevznikl. Na hodinku jsme se rozložili pěkně u silnice a muž hledal důvod. 

A ten taky posléze našel.

Poškodila se ti patka na přehazovačce, zvolal vítězně, aby vzápětí zkonstatoval, že opravit ji ale neumí. A sehnat servis se správným náhradním dílem o červencových svátcích, to by byl zázrak. Podle něj ale klidně můžu pokračovat pěšky.

Po odzkoušení všech možností, které moje kolo nabízelo, jsme dospěli k názoru, že jet se na něm opracdu dá. Jen se nesmí přehazovat a pokud už ano, tak jedině na nejtěžších převodech od čtyřky výš.

Zapomeň na Buchlov! odmítla jsem po tomto zjištění hned další cíl.
Kolo mám od toho, aby mě vozilo a ne na vzpírání.

Dovlekla jsem ho s vypětím všech sil do nejbližší hospody, tam jsme si dali oběd a nad mapou plánovali cestu, která povede jenom dolů. Vyšel nám z toho Velehrad.

 Vyrazili jsme tedy směr Modrá a opravdu, frčelo se tudy takřka výhradně jenom dolů a ještě jsme jako bonus potkali vymazlenou dřevěnou  rozhlednu, která vypadala, jakoby si ji místní stloukli na koleně a jejíž výstavba určitě nebyla financována z fondů EU, ale zato stojí na kopci a je z ní parádní  rozhled do krajiny do všech stran.

Pak už jsme dojeli přímo do Velehradu a nechali se převálcovat jeho posvátnou nádherou.

Tady k večeru naše nepovedené putování skončilo. Přesunuli jsme se už jen kousek na vlak do Starého Města, zakoupili potupně jízdenku a vrátili se do Hulína a pak domů.

Možná si teď říkáte, proč jsem tomuhle mizernému výletu, kdy jsme za 2 dny zvládli ujet na kole zhruba tolik kilometrů, kolik ujde v jeden den průměrně zdatný turista, vůbec věnovala článek? O tom, že bych chtěla někoho inspirovat k podobné trase přece nemůže být řeči.

Jenže i cesty, které nevyjdou tak, jak měly, nebo třeba nevyjdou vůbec, se stávají a patří k životu. Není třeba se tvářit, že nám se vyhýbají.

A budu ráda, když mi třeba do diskuse napíšete, která z cest se nepovedla vám.