22.7.2020

Naší první zastávkou ještě před vjezdem do města byla zřícenina Andělská hora ve stejnojmenné obci. Abych byla upřímná, nikdy před tím jsme o ní ani jeden z nás neslyšel a tak bych tuto volbu přirovnala k tomu, jako když zavřete oči a zabodnete prst do mapy. Přesto anebo spíš právě proto to byl skvělý výběr.

Andělská hora je magické místo opředené mnoha legendami. Údajně vyzařuje na své návštěvníky kladnou energii, což myslím, můžeme klidně potvrdit. Cítili jsme se tam prostě dobře. Možná i proto, že je na první pohled vidět péče a úsilí, které tomuto místu místní věnovali. A možná taky proto, že mám zříceniny moc ráda.

Po chvilce andělského rozjímání jsme se ale už přesunuli do Karlových Varů, konkrétně do Kolmé ulice, v níž jsme měli zajištěné ubytování. Ulice se jmenuje Kolmá proto, že vede přímo kolmo k hlavnímu náměstí s lázeňskou promenádou a to tak kolmo, že míří jen nahoru. Navíc jsme bydleli v apartmánu č. 5 a ten je ve 3. patře, což vzhledem ke dvoupodlažnímu uspořádání většiny bytů znamená, že jsme si šplhání do výšek užili do syta, na výtahy si tu totiž nehrají.

To bych teda vážně chtěla být tím lázeňákem, který odhazuje berle a podoben kamzíčkovi skáče tu od termálního poramene k ubytku a zase zpátky. Asi to tak ale vážně dělají. 🙂

Apartmán byl ale luxusní a rozhodně patří k těm, které bychom si nebýt korony a totálního propadu cen v turistickém ruchu určitě nedopřáli.

„Moc se tady nevybaluj,“ měl hned jasno Honza, když mě viděl tancovat po dvoupatrovém bytě. „Pamatuj, že co vybalíš, budeš muset zase za 3 dny zabalit a než proběhneš všechny ty skříně, půlku věcí tady zapomeneš….“

Tak jo.

Raději se ještě v podvečer spustíme kolmo dolů a seběhneme do světa kolonád na Vřídelní náměstí. Projdeme ho zleva doprava a dojdeme podél říčky Teplé, z níž vyvěrají přírodní vodotrysky až ke Grandhotelu Pupp. Honza dokonce stihne ochutnat i svůj první kalíšek minerálky a málem si u toho opaří pysk, protože teplota pramenů je tu klidně i 72 stupňů. A chuť tedy nic moc, krčím nos a jeden lok mi stačí.

23.7.2020

První den věnujeme celý Varům a okolním vyhlídkám. Honza mě nejdřív táhne na Jelení skok, což je vyhlídka vedoucí podobně strmě nahoru jako naše ubytování. Těším se tedy aspoň na toho jelena, ale když se sem konečně vydrápu, málem svůj cíl přejdu. Namísto statného parožnatce se tu na mě totiž culí malá bustička s malinkým kamzíčkem.

Tak co to tady vlastně je? Jelení skok anebo kamzičí? V rozklíčování této záhady mi není nápomocno ani značení, kdy jednou je u šipky s vyznačením směru napsaný jednoduše „Kamzík“ a podruhé zase Jelení skok. Čili buď já anebo karlovarští nejsme schopni od sebe rozeznat dvě zvířata.

Kamzík nebo jelen, obě jsou to vlastně kozy, mudruju, když vysvětlení se zjeví nečekaně na vyhlídce Kristina, kde přičinlivá manželka předčítá svému choti ze starých karlovarských pověstí. Za vším hledej prachy, jak jinak. S údivem si tedy jako nezvaný posluchač vyslechnu, jak místní chtěli vystavět na počest Karla IV. sochu jelena. Jenže jelen je velký a zdál se jim tudíž tuze drahý. Čili vymýšleli, jak to nejlépe udělat tak, aby za málo peněz měli hodně muziky a rokovali tak dlouho, až to jakýsi místní podivín nevydržel a vrazil jim na vytipované místo namísto jelena malého kamzíčka.

No a protože jelena by museli platit a kamzík byl zadarmo, tak už ho tam nechali. Koza jako koza.

Od té doby jsou tedy Karlovy Vary jediné město, které oslavuje skok jelena soškou kamzíka.

Přešli jsme ho a postupně se dostali až k Petrově vyhlídce, která je zase oslavou návštěvy zdejších lázní Petrem Velikým, čímž započala jejich obliba mezi Rusy. O tom, že obliba to byla oboustranná, svědčí i poníženě se klanící popisky a příběhy na informačních tabulích. Úplně jsem cítila, jak mi při jejich čtení tuhne hřbet v pravoúhlém předklonu. 🙂

Rozhled dolů na město je tu ale dokonalý jako vlastně ze všech zdejších vyhlídek. Člověk má tady tohle nádherné město plné historických lázeňských paláců jako na dlani.

Došli jsme až k lanovce Diana, kde už bylo lidí jako psů. Bodejť by ne, když za 80 Kč sem vyvezou úplně každého a s karlovarskou kartou, kterou my jsme neměli, ještě levněji. V restauraci si návštěvník dá jedno, objedná si něco k snědku a pak se nechá vyvézt nahoru až na zdejší rozhlednu. Ne, neupsala jsem se, na rozhlednu se tu opravdu nechodí po svých, protože sem mají vystavěný výtah a ten je dokonce zadarmo. To je něco, s čím jsem se setkala poprvé v životě, takže jsem ho musela vyzkoušet na vlastní kůži spolu s davy ostatních lenochlů, zatímco Honza si svých cca 150 schodů sportovně (a taky v osamění) vyběhl.

Kromě rozhledny tu ale najdete i řady jiných kratochvílí, třeba minizoo, kde si děti mohou prohlédnout schetlandského poníka, kamerunskou kozičku anebo miniprasátko.

Fajnšmekři mohou zajít i do Motýlího domu za 90 Kč pro dospělého. My tedy zašli jen do vstupní haly a odtud nás během minutky vyštval alarm, který se rozhoukal tak hlasitě, že ho museli slyšet i nahoře na rozhledně. Lekla jsem se a okamžitě se vypařila, až to vypadalo, jako bych něco ukradla. Což nemohu vyloučit, že si nemyslela i zdejší obsluha, nikdo za mnou ale nevyběhl, protože personál měl ještě dalších 5 minut co dělat, než se mu podařilo alarm zastavit.

Dolů jsme se dostali zase po modré značce a na apartmán se vrátili kolem třetí přes kolonádu a ochutnávku horkých až vroucích pramenů.

Inu vroucí Vary….

Další výlet jsme si nechali až na večer. Kdo by taky odolal podvečernímu vcelku liduprázdnému korzu?

Procházkou jsme se dostali až k Thermalu, který do daleka lákal na živou hudbu ala Eva Farna. Nejvíc nás ale okouzlil koncert Čtvero ročních období, který nám na devátou avízovaly plakáty vylepené na Tržní kolonádě. Když jsme sem došli, bylo už plno, lidé postávali okolo, posedávali na schodech. Byl to opravdu magický zážitek, Honza fotil nasvícenou scénu, která měnila barvy spolu se změnou ročního období v hudbě. Jediný, kdo tuto atmosféru kazil, byl můj fotograf, který u hudby vyloženě trpěl a začal se po chvíli dožadovat svého pokojíčku a sprchy.

Neuspěl a musel vydržet do závěrečných tónů.

24.7.2020

Dnešní den jsme zasvětili výletu na hrad Loket. Ani jeden z nás na něm ani v okolí nikdy nebyl. Bylo tedy potřeba prověřit, zda skutečně existuje.

Do městečka Lokte jsme přijeli autem a hned jsme se přesvědčili, že alespoň co se týče parkování, je to městečko velmi prohnané. Už na příjezdu nás totiž přivítalo odstavné parkoviště, kde kasírovali na hodinu za 30,- a za dvě 60,- Kč. Žádná láce tedy na to, že se muselo jít do města pěšky přes most. Přece ale nebudeme parkovat v centru, říkali jsme si.

Abychom posléze zjistili, že v centru je to za ty samé peníze a pro motoristu pohodlnější. To si pak člověk připadá jako čistokrevný debil, když si uvědomí, že než dojde ze záchytného parkoviště na náměstí a na zpáteční cestě zase zpátky, ztratí půlhodinu, za jejíž úschovu auta pěkně zaplatí. Nemůžu říct, že bych se tedy cítila lépe jenom proto, že jsem se chovala ohleduplně vůči městečku. Kdepak, cítila jsem se , jako když mě někdo napálil a to jsem ještě netušila, že mě loketští napálili hned 2x. 🙂

K tomu se ale ještě dostaneme.

Přímo v Lokti jsme se setkali s našimi přáteli, kteří shodou okolností karlovarskem projížděli, a tak jsme zamířili procházkou přímo k hradu a pak k nádvoří, že si prohlédneme jen to a dovnitř nepůjdeme, místo toho si popovídáme v nějaké místní knajpě.

V družném hovoru jsme tedy prošli a vůbec nám nebyl divný chumel lidí před branou nebo snad nedejbože, že bychom zaregistrovali ceduli s nápisem Zákaz vstupu bez platné vstupenky. Takže jsme proklouzli jako myši do placené zóny, aniž by nás kdokoli zaregistroval.

Mám-li být upřímná, když už se nám to tak mimoděk povedlo, my s Honzou bychom tedy neměli problém vypálit loketským na oplátku už za to vymazlené parkování rybník. Aspoň by skóre bylo fifty fifty.

Naši přátelé jsou ale z jiného těsta a taky na rozdíl od nás zaparkovali na náměstí, a tak jsme nádvoří pokorně a slušně opustili bez prohlídky.

Raději jsme si dali oběd, poklábosili a posléze už zase sami došli loudavým krokem po mostu přes řeku Ohři k parkovišti. Chtěli jsme se ještě projít po břehu a okolí, nicméně auto jsme nehodlali nechávat další hodiny na placeném parkovišti, když zastavit se dá jistě i někde jinde.

Popojeli jsme 100 metrů a hned taky narazili na další parking. Do města z něj to bylo zhruba stejně daleko a rozdíl byl akorát v tom, že tady se stálo zcela zdarma. Tím nás loketští doběhli podruhé a vyhráli tak jednoznačně a zaslouženě o délku koně.

Přímo z parkoviště pak vedla krásná výletní trasa a tak jsme si vyběhli k několika vyhlídkám a altánkům a pokochali se z nádherných výhledů jak na město, tak na hrad.

Zpátky jsme to potom vzali podél Ohře k amfiteátru.

Snažila jsem se tu Honzu přesvědčit, že bychom mohli počkat do večera a vychutnat si to naživo, protože tu zrovna měl hrát Dan Bárta a Peter Lipa, to bych si určitě parádně užila. Honza se ale úplně vyděsil a s vykulenýma očima mi sdělil, že jestli si myslím, že si se mnou naběhne na vidle a zapomene, že koncerty nemá rád, tak se ošklivě pletu.

Takže tím bylo naše loketské dobrodružství ukončeno.

Což ovšem neznamená, že jsme si večer ještě nedopřáli další vyhlídku na Karlovy Vary. Honza mě chtěl z naší Kolmé ulici, kde jsme bydleli, vláčet nejdřív kolmo dolů k náměstí a vzápětí hned zase ostrým výstupem do kopce. Tolik jsem ale po zhubnutí zase netoužila a tak jsem ho tentokrát převezla.

Jen ať se takhle nahoru, dolů plazí sám. Přímo z Kolmé totiž vedla sice trochu zarostlá a neudržovaná, ale přece jenom cesta, tak šup na ni.

„…..no, to jsem zvědav, kam dojdeme.“ odfrkl si Honza a schoval s povytaženým obočím navigaci. Můj orientační (ne)smysl je totiž nechvalně vyhlášený.

Tentokrát jsme ale k jeho údivu náhodně došli tam, kam jsme měli a ještě bez zbytečného namáhavého stoupání, kterého má člověk z nížiny  ve Varech za chvilku plné zuby. V podstatě během chvilky jsme se ocitli přímo u sochy Karla IV. a vlasaté kočky.

To by ale nebyl můj milovník rozhleden a krásných výhledů, aby si v rukávech neschovával další a další vyhlídky a altánky, kterými jsou lesy nad Karlovými Vary doslova posety. Až ke Goethově vyhlídce se nám ale dojít nepodařilo. To bychom totiž museli vyrazit mnohem dříve.

I tak jsme si ale na jedné z vyhlídek zvládli zatančit. Ano zatančit, celou naši trasu totiž podbarvovala tklivá hudba odkudsi z hotelu Termál, kde to i bez Bartošky žilo správnou lázeňskou atmosférou. A tanec je, jak známo, kromě popíjení pramenů, kratochvíle správného lázeňáka, obzvlášť, když v dohledu není manžel či manželka. 🙂

Honzu tedy ten tanec moc nebral, bál se, abychom všudepřítomným mladistvým milencům nepřipadali příliš dětinští. Nakonec se ale přesvědčit nechal a romantické atmosféře podlehl také. Dotančili jsme tedy až k Ottově vyhlídce a zbytek cesty vzdali. Nad město i jeho okolí se už začala snášet tma.

25.7.2020

Tak prý nejoblíbenější vycházkovou trasou místních jsou kromě ploužení se po promenádách a po Divadelním náměstí ještě Svatošské skály, vybafl na mě Honza ráno a hned mi začal strkat batůžek na výlet, protože on přece nosí fototechniku.:-) Mně se na jeho nápadu nejvíc líbilo to, že se jde podél Ohře. A bloumat kolem vody, to mám obzvlášť ráda.

Začali jsme ve vilkové čtvrti kousek za Vánočním domem a Muzeem plyšových medvídků a za chvilku už jsme se ocitli v lese.  Řeka nikde, ale jde se tu pohodově a hlavně minimálně lidí. Mnohem živěji je na asfaltce, kam sejdeme později, vede tu totiž cyklostezka a taky je tu konečně ta řeka. Na silnici výletníci a cyklisté, na vodě vodáci na kánoích.

Celé korzo končí přecpanou restaurací. Naproti ní je pak několik vcelku standardních skalních útvarů. Mnohem víc mě ale nakonec zaujal zdejší houpací most vedoucí k nim. Je určen pro pěší a cyklisty a všude visí cedule jako vrata, že jeho nosnost je 900 kg a zakazuje se sem tedy vstupovat v počtu osob vyšším než šest. Někteří lidé to dodržují, jiní ale vypadají, že snad přišli o rozum. Robustní pán zablokoval mostek uprotřed a houpe se jako zamlada. Kolem něj se všichni složitě protahují, ale to mu zjevně nevadí. Byl tu první. I my se raději rychle přehoupeme na druhou stranu v obavě, abychom to nebyli zrovna my, pod kým se most zřítí, a kdož se budou dušovat, že si nosnosti nevšimli a že to tak přece dělají všichni. Pravdou ovšem je, že se to uhlídat nedá, protože i když vy čekáte, až bude počet osob na mostě odpovídat požadavku, nemůžete ovlivnit, co udělají ti, kdož na most vstoupí po vás.

Na druhé straně se dá po kračovat až do Lokti, my si ale jenom prohlédneme z blízka skalní útvary.

Na zpáteční cestě se ještě zastavíme ve Vánočním domě a Muzeu plyšových medvědů. Jedná se o nádhernou prvorepublikovou vilu, kterou si jako své sídlo zvolila firma Holoubek. No a kromě toho tu začala provozovat i svůj plyšový byznys.

 Vilka je tedy i teď v červenci bohatě ozdoběna vánočními světýlky a stromky, v tuhle chvíli ale nerozsvícenými. Kupodivu to ale nepůsobí nevkusně, prostě vánoce po celý rok. Odpoledne si k tomu můžete zajít za vstupné 120 Kč pro dospělého  i do nefalšovaného plyšového medvědího ráje. Nám stačilo jen nahlédnout do dveří.

Po veřeři nás ještě čekala Goethova vyhlídka. Začali jsme cestu tam, kde jsme včera skončili a zčerstva vyběhli po červené až nahoru. Trasu nám zpříjemňovaly různé pohádkové postavičky a čarovné rostlinky opatřené vtipnými popisky, jimiž karlovaráci olemovali pěšinu. Děti by z toho určitě byly nadšené.

Nicméně ke Goethově vyhlídce jsme dorazili jako k píchačkám, přesně na 18.00. K našemu překvapení tu žádný zvláštní výhled nebyl, zato tu byla postavená rozhledna a ta se zavírala přesně v šest.

Neee! zaúpěl můj milovník rozhleden a šplhání všeho druhu.

Tohle nám přece nemůžete udělat, vrhal psí oči střídavě na paní uklizečku i paní z kavárny. Neváhal dokonce nabídnout jim malý úplateček ve formě dobrovolného vstupného, které se tam normálně vůbec neplatilo.

Co máme s vámi dělat? nakonec nad ním obě spráskly ruce a i bez všimného mu svěřily klíče od již uzamknutého prostoru.

Tak, prý, než to tady vytřem a uklidíme…., ale koukejte to zase pozamykat a za chvilku ať jste dole.

Nahoru jsme vyběhli jako vítr, dokonce i já jsem podala tak heroický výkon, že mi můj sportovec utekl jen o půl metru. 🙂 Pak jsme si užili tisící nádherný výhled na město Karlovy Vary. Tentokrát ale už poslední.

Cestu dolů jsme zvolili směrem k hotelu Richmond, což nám umožnilo projít si naposled i lázeňskou promenádu. Dokonce i vodu jsme si tu natočili, sice ne léčivou, jen obyčejnou, zato neopakovatelné chuti. Což musí být pravda, protože se na ni stála fronta jako za komoušů na banány a ledničky.

Tak jasně, pramen tematicky zablokoval nějaký rus se dvěma kanystry….. _:-)

No a to je konec naší karlovarské pohádky.

Poslední noc a ráno odjezd k domovu.