Taková krásná velká rajčata jako ta, co jsme koupili u silnice v Jerichu v Izraeli, člověk hned tak nevidí. A ta báječná sladká chuť. Pravda, vypadala, jak když se proběhla blátem, a tak by v našem českém supermarketu zůstala ležet bez zájmu. Ale chuťově byla výborná.

Cenu jsme tehdá trochu přeplatili, soudím aspoň z toho, že když jsem malému palestinskému klukovi zaplatila přesně tolik, o kolik si řekl, protože cena odpovídala tomu, co bych dala u nás za podivně umělá rajčata v obchoďáku, narval mi do pytlíku místa kila rovnou dvě. A to už nám došlo, že jsme vlastně na Blízkém východě a měli bychom začít smlouvat. 🙂

Pak jsme si koupili pita chleba a nějaký, zřejmě ovčí, sýr v místním konzumu. Prodavač stejně jako celé Jericho působil docela ospale, bylo vidět, že moc turistů do jeho krámku nezavítá. Honza těžce nesl, když ho pak viděl, jak chňapl do nálevu holou rukou a náš sýr jí bez rozpaků vytáhl. Žádné rukavice nebo že by si ty ruce před tím aspoň umyl. Ten chlap snad vážně netušil, jaké hygienické normy a předpisy platí v Česku a v celé EU.

Nojo vlastně, vždyť Evropská unie je odtud na míle daleko.

Ten sýr byl báječný a vyšel nás na pakatel, jestli si to dobře pamatuji, tak cca na jedno euro po přepočtu na koruny. Zhltli jsme ho v autě ještě před obchodem, spolu s těmi rajčaty a pita chlebem a připadali si jako na hostině. Žádné náhražky, jen čistá bílkovina, stejně, jako když moje maminka dělávala kdysi tvaroh z domácího kozího mléka. Tomu se žádný tvaroh v obchodě i včetně těch bio už nikdy nevyrovnal.

S plnými břichy jsme se rozhodli, že sýr byl tak dobrý, že ho chceme znovu. A tak se Honza do obchůdku vrátil, už s připravenou částkou, vždyť přece víme, kolik stojí.

Ceny však během té půlhodiny nějak záhadně stouply anebo si prodavač myslel, že si nepamatujeme, kolik jsme platili minule, a tak na Honzu vybalil, že chce dvojnásobek. 🙂

Ne že by mu  to vyšlo, Honza se bil jako lev. Asi taky proto, že jsem mu na druhý nákup už pečlivě odpočítala drobné a víc u sebe stejně neměl. 🙂  Nakonec se dohodli, že cena tedy zůstane stejná a my měli skvělý sýr ještě druhý den k snídani. Chutnal pořád báječně, akorát ten pita chléb se člověku brzo přejí.

Falafel ve veřejné jídelně v širším centru Ammanu vypadal taky velmi lákavě. Navíc jídelna byla plná místních a to je vždycky dobré znamení. Ovšem odhadnout cenu v arabských klikihácích, to bylo pro nás téměř nemožné. Ptám se teda, kolik to koštuje a rozumím jenom částečně – něco jako půl JODu, je to vůbec možné? To jako vážně, jen po našem asi 16 Kč? nechce se mi věřit. S čerstvou zeleninou, zálivkou…. Usoudíme, že slyším  blbě a před tou půlkou ještě něco bude, JOD, dva, tři, pět, …., loni jsme byli v Izraeli a tam by člověka nechali, aby se za půl JODu na falafel maximálně z dálky podíval.

Ale stejně si objednáme každý jeden a nejméně půl hodiny čekáme, až nám je čerstvé připraví a přinesou. Je to mňamka a vážně snad chutnají líp než ty v Izraeli. Honza jde zaplatit ke kukani a chtějí po něm opravdu jen jeden JOD za oba. Nehne ani brvou, ale už lituje, že jsme si neobjednali každý aspoň dva a nepřecpali si pupky.

Inu, mizerná English občas něco stojí.

Ale zase není nouze o překvapení.

A co teprve tajine v Maroku. To je jídlo, které se jmenuje podle speciálního hrnce kónického tvaru, v němž se pomalu dusí spousta zeleniny a trocha masa. Vynutila jsem si zastavení u pouličních prodavačů hned u silnice, že se tu najím. Kamarádka, která s námi cestovala, mi hned a na rovinu řekla, že tam teda ona jíst určitě nebude, protože jí to tu nepřijde dostatečně evropské, především, že má strach z hygieny. Ale byl to ten nejbáječnější oběd, který jsem v téhle zemi měla. Stál asi tak 50 Kč a Honza mi ho stejně půlku odlifroval do svého žaludku pod záminkou, že jenom ochutnává.

Jednou, bylo to na vodopádech Uzúd, jsme se tu zase nechali zlákat do restaurace, která působila skoro až evropsky. V překladu tedy – byla to restaurace pro turisty. Jenže turisté už nikde nebyli, začínala zrovna covidová sezóna, všude hučely televize s varováním před koronou a bílá tvář se v Maroku stávala zvláštností. A tak se majitelé hodně snažili nalákat nás na ražniči, hranolky, vodu, pečivo, snad i nějaký salátek k tomu byl a cena kolem stovky (v Kč) na jednoho. Měli jsme hlad, tak jsme vstoupili a obsadili zahrádku. Exkluzivní výhled na vodopády a majitelé a personál okolo nás běhali jako bychom byli kdovíjací hosté. Byli jsme tam jediní a možná jediní za celý den. A víc než možná poslední hosté před uzavřením marockých hranic, ke kterému došlo cca o den později.

Ražniči jsem moc nevěřila, v Maroku se masem příliš neplýtvá. Čekala jsem tedy pár kousků a když před Honzu postavili 4 dlouhé pruty napíchané od shora až dolů malinkými kousky bílého masa, myslela jsem, že je to porce pro nás čtyři a budeme mít každý jeden. Ale za chvilku už jsme stejné množství měli před sebou každý.

Maso bylo tužší a nebylo moc šťavnaté, pořád platí, že nejlepší je dát si tu jejich specialitky typu tajine, protože to umí připravit nejlíp. Ale špatné to nebylo a v tomhle množství se vážně nedalo ani sníst.

Jen z jakého zvířete maso bylo, se nám zjistit nepodařilo. Až doma Honza brouzdal na internetu a nakonec mi oznámil, že snad šlo o nějakého hlodavce. Dokonce zmínil velkou myš, že prý ji tam konzumují naprosto běžně a je to takové laciné maso. Chtěl mi ji i ukázat na obrázku. Přiznám se, že já jsem žádný obrázek vidět nechtěla ani to více zkoumat, dokonce ani té kamarádce, co tam tehdy byla s námi a měla problém s hygienou, jsem radši nic neřekla.

Jsou prostě věci, které mají zůstat zastřeny tajemstvím.
Jedině tak mám jistotu, že příště budu neohroženě ochutnávat dál.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, pokud mě budete sledovat dál, ať už na fb, na instagramu nebo si objednáte mailový zpravodaj, který vás upozorní vždy, když vyjde nový článek.

A jestli jste nečetli cestopisy ze zemí, zmíněných v článku, určitě se na ně podívejte. 🙂 Odkazy máte tady.

Izrael na divoko

Jordánsko na vlastní pěst – I. část – Amman, Petra aneb potkali jsme beduína

Jordánsko II. aneb jak jsem se stala blízkovýchodní celebritou – Wadi Rum, Džaraš

MAROKO za časů korony