25.9. – 28.9.2020

“Možná by nebylo od věci se objednat na test na koronu,” pravil Honza asi týden před naším plánovaným odjezdem na prodloužený víkend do Rakouska a na mé vykulené oči, že snad nebudeme zbytečně utrácet, jen mávl rukou. Slovensko už nás nechce, dokonce i Německo nás začíná považovat za nebezpečnou zónu, je jen otázka času, kdy zčervenáme i rakušákům.

V září loňského roku, ano, tak dlouho mi trvalo, než jsem tenhle článek dala dohromady, se u nás rozjížděla druhá vlna covidového šílenství a jedna země za druhou začala Čechy považovat za “persona non grata”.

“No a když ne, tak budeme platit test zbytečně,” oponovala jsem chabě. “A co hůř, náhodou se ještě při testech zjistí, že jsme bezpříznakově pozitivní a nepojedeme vůbec nikam.”

“Když to 3 dny před odjezdem nebude vypadat na povinnost testu, tak se zase odhlásíme, v tom bych problém neviděl,” odbyl mě můj covid odborník, “pokud ale povinnost nastane, už se objednat nestihnem, jsou tam velký fronty.”

Než jsem stihla 2x mrknout, už jsem była zaevidovaná jako samoplátce.

Tři dny před odjezdem jsme měli zákaz vstupu bez testu skoro všude, jenom Rakousko se pořád ještě drželo. Možná proto, že na pandemickém evropském žebříčku se v té době třepetalo těsně pod námi.

A tak jsme chtěli testování zrušit. Ale ouvej, na to tu nikdo nebyl připraven. Honza tehdy volal i do nemocnice a na hygienu, abychom zbytečně neblokovali kapacity. I tady mu ale bylo sděleno, že to nelze a že máme naši objednávku s klidem nechat propadnout. No, to pak nemělo být všude přeplněno…..

25.9.2020

V pátek od rána cedilo a když jsme k večeru dorazili do Salzburku, nebylo počasí jiné. Ubytovali jsme se v hotelu, nafasovali Salzburg card a materiály k ní včetně map a po šesté večer vyrazili do města.

Jízdné je součástí karty, takže netřeba se ohlížet, jestli se cesta na dešťovou procházku vůbec vyplatí. Je předem placená, což znamená, že se to vyplatí vždycky. 😊

Podle materiálů ke kartě jsem měla takovou ideu, že ještě večer navštívíme Rupertinum, což je místní galerie moderního umění. Faktem ale je, že, jak už taky hůř vidím, jsem si nevšimla titěrných dvou písmen “We”, které se v brožuře nacházely před informací o zavírací době ve 20.00. No a jak angličtináři vědí, We znamená Wendsday a to je středa, což teda dneska není, takže jsme v pátek akorát tak zuby narazili do dveří. Ještě, že se zrovna tohle muzeum nachází v těsné blízkosti Mozartplatz.

Tam se tedy nacházejí v podstatě všechna muzea, protože Salzburk není zase tak velký, ale teď se nám to hodilo. Udělali jsme si tedy alespoň malou podvečerní procházku a prohlédli si nasvícenou architekturu v okolí Getreidegasse. No a když nám začalo téct do bot, což myslím doslova, tak jsme se vrátili na hotel. 😊

26.9.2020

Snídaně była od sedmi, my jsme dorazili asi 10 minut po sedmé a obsluhu jsme svou časností dost překvapili. Byli jsme totiž první. Časem se ukázalo, že to až zas tak výrazné vítězství nebylo, protože v celém obrovském hotelu mohlo být jen tak kolem 25. hostů. Było nás tedy pravděpodobně podstatně míň než celého hotelového personálu. Inu, korona styl cestování, člověku to było až líto, když si uvědomil, že s takovou si na sebe hotel opravdu nemůže vydělat.

Nicméně kolem deváté už jsme zase stáli na zastávce MHD a zahájili tak dnešní dostihy městem mezi kapkami deště. A je to přesně tak, jak píšu, pršet mělo od rána do večera, čili deštník se ukázal jako nezbytný společník. A jako dostihy vypadal celý náš pobyt, protože Salzburg card nabízela nespočet výhod a volných vstupů, a když už to máme zaplacený, tak by moje skotská duše nepřenesla přes srdce, kdybychom jich taky nevyužili co nejvíc.

Začali jsme ale neplacenou atrakcí a tou je Mirabell garden. Mirabelské zahrady jsou rozlehlým zámeckým parkem plným vysázených květin a soch, přičemž samotný zámek je využívaný jako magistrát. Každopádně je to ale podmanivé kouzelné místo a to dokonce i tehdy, když vám crčí voda za límeček pokaždé, jen trochu víc nadzvednete deštník, protože si třeba chcete něco vyfotit. I proto jsme se tu zase tak dlouho nezdrželi a vykročili dál přes několik volně přístupných kostelů (vesměs byly zajímavé a taky v nich było sucho, popř. se dalo i posedět při rozjímání v kostelních lavicích), prošli jsme se nazdařbůh zdejšími kouzelnými uličkami a průchody, navštívili půvabnou Getreidegasse a okolní uličky i obchod s Mozartovými koulemi.

Jenomže pak se to stalo, Honza objevil na obzoru „výtah”, tedy obestavěnou úzkou jakože štolu vedoucí kamsi nahoru. Jak se stalo, že si vsugeroval, že je to zrovna výtah, to fakt nevím a nedokážu vysvětlit, ale od toho okamžiku s ním nebylo řeči. Prostě chtěl nahoru na výhled a było mu úplně jedno, že je všude zataženo a neuvidí stejně nic, chtěl jet výtahem, jen nevěděl, jak se k němu dostat. A tak pobíhal po okolí a ptal se kolemjdoucích, kde tady najde lift a rakušáci, jak jsou slušní a ochotní kdykoli pomoci, tak se mu samozřejmě snažili vyhovět, čili by mu ten lift ukázali, i kdyby ho měli přímo před ním postavit od základů. 😊

Tímhle způsobem jsme se dostali k Muzeu moderního umění, které se normálně tyčí na Mnišské hoře vysoko nad městem a výtah k němu skutečně vede.

Placený.

Tahle platba je ale součástí Salzburg card, takže to nás nijak nepálilo. Co było ale škoda, je to, že jsme se tím pádem dostali na zdejší vyhlídku, což jsme původně měli v plánu udělat teprve tehdy, až se vyjasní. Naštěstí ale zrovna v tu chvíli déšť polevil a tak jsme, dá se říci, měli štěstí v neštěstí a otevřel se nám nádherný výhled na město.

Potom už jsme tedy absolvovali i Muzeum moderního umění, což je prohlídka, která podle mě ani moc nestojí zato. Pokud máte rádi konceptuální umění, tak tedy samozřejmě ano, je to tam moc hezký, já ale zamrzla někde v impresionismu nebo kubismu a na rovinu, do Picassa má většina zdejších exponátů poměrně dost dalekou cestu, čili mi z toho vychází cynické konstatování, že pokud jste stejný ignorant jako já, ponejvíce tu oceníte volnou návštěvu WC v ceně vstupu. 😊

Po obědě déšť ustal a když už jsme byli v těch vyhlídkách, rozhodli jsme se k návštěvě pevnosti Hohensalzburg, což je zdejší hrad, kterého si nelze nevšimnout. Stojí totiž vysoko nad městem opět na Mnišské hoře a jeho impozantní siluetu vidíte ze všech stran. Když tak o tom přemýšlím, možná to šlo od Muzea vzít i přímo, tehdy jsme tak ale neuvažovali a sjeli výtahem zase dolů. Což bylo ale i dobře, protože někdy i cesta je cíl a cesta na Hohensalzburg byla kouzelná.

Vzali jsme to přes místní katakomby, které kupodivu nevedou dolů, jak bych očekávala, ale nahoru. Mně se v nich hrozně líbilo, je tu parádní výhled, hlavně na městský hřbitov, který jsme si taky prošli. A i ten stojí za vidění, narozdíl od našich hrobů tu nevévodí drahá žula, ale kovové tepané černé starodávné kříže.  A má to tady úžasnou atmosféru. Pro mě to było za celý den asi nejzajímavější místo.

Stejně jako na předchozí vyhlídku, i na hrad se dá dojít pěšky, i když teda nevím, odkud. Pokud ale máte Salzburg card, ušetříte spoustu času, když pojedete tam i zpátky lanovkou, jejíž cenu stejně jako základní vstupné na hrad máte normálně v ceně. Takže jsme samozřejmě jeli. Nahoře sice nepršelo, ale zase trochu fučelo, takže jsme využili i rukaviček. Proběhli jsme se po nádvoří, navštívili vojenské muzeum i zdejší vyhlídku (na ni měli dokonce audioprůvodce v češtině, takže si o něj neváhejte říct) a sjeli zase dolů.

Proběhli jsme si kostel sv. Petra a žasli nad jeho tichou nádherou. A pak už jeli pomalu zase na hotel.

27. 9.

Na naděli hlásili slunečno, teplo, příjemně, zkrátka předpověď jako malovaná. I proto první atrakce, kterou jsme si naplánovali na hned ráno, była místní hora Untersberg, čnějící vysoko nad Salzburkem (1886 m.n.m.), je to hora, která údajně strážila a stráží město. Dojedete k ní se salzburckou kartou opět zdarma (my jsme použili autobus č. 840) a nahoru vás vyveze lanovka. To był pro mě neskonalý zážitek, protože ať jsem vzpomínala, jak jsem vzpomínala, dokázala jsem si vzpomenout jen asi na 2 cesty lanovkou v celém mém dosavadním životě. Jednou z nich była cesta na Ještěd s rodiči, když jsem była malá. No a druhá była před cca 15. Lety na Sněžku, když jsme potom pokračovali přes polská plesa a chtěli tak ušetřit čas (no dobře, bála jsem se, že bych se do setmění nemusela stihnout vrátit). Takže potřetí v lanovce. Hurá! A ještě takové svižné. Dvakrát hurá. Dokonce i hučení v uších podobně jako v letadle jsem na zpáteční cestě zažila. Kdo by to był řekl?

Každopádně po včerejším dešti a zimě nás nahoře přivítal nefalšovaný sníh. Koukla jsem na své boty a spatřila nefalšovaného lanovkového turistu – nízké botasky, o podrážce snad raději pomlčím. Honza to samý. Dalších cca 12 spolulanovkářů jakbysmet. Nikdo však nezaváhal a všichni hrrr do závějí, kam se hbitě propadli po kolena. Opatrně jsem našlapovala za třemi rozesmátými asiaty a snažila se nacpat svoji nožku do jejich stop. Mám něžnou čtyřiačtyřicítku. To vážně nešlo. A tak jsem jejich stopy zodpovědně rozšiřovala do všech světových stran a brzy pocítila vlhko v ponožkách.

Stejně jsme ale ten vrchol dali. 😊
Připadala jsem si jako Rakoncaj na Everestu.
Vlastně jsme to tak měli všichni.

Nazpátek jsme jeli znovu MHD a dopravili se až na Mozartsteg. Naším dalším cílem był Domquartier, což jsou vlastně pospojovaná 4 muzea v jednom. Přecházíte plynule z jednoho do druhého podél Rezidentplatz, občas proběhnete i venkem nebo třeba kostelem sv. Petra, kdy nahlížíte zhora do jeho útrob, kam jsme měli možnost včera nahlédnout zase zdola . Oba jsme se s Honzou shodli, že i když ani jeden z nás nejsme zrovna muzejní typy, DomQuartier był naprosto úchvatný a jeho návštěvu doporučujeme všema deseti. Je to místo, kde byste klidně mohli strávit celý den, my jsme mu bohužel mohli věnovat pouhé 2,5 hodiny.

Potom jsme rychle proběhli Panoramatické muzeum a Salzburg muzeum, ani jedno nás příliš nenadchlo.

V ceně Salzburg card je i projížďka lodí a tu jsme chtěli s Honzou absolvovat taky. Když nic jiného, bude to taková odpočinková jízda, kde ulevíme uťapkaným nožkám, řekli jsme si a vydali se tedy k řece. Nástupiště je naštěstí tak jako téměř vše v Salzburku, poblíž od Mozartplatz, přesnějí hned vedle mostu lásky pro pěší (je celý ocvakán zámečky zamilovaných dvojic, které se blyští do daleka, takže minout ho nemůžete). Cesta lodí je příjemná, ale když mám být upřímná, pokud bych si ji měla platit zvlášť, rozhodně bych to neudělala. Podél řeky totiž není žádná památka, jde jen o to, že vás vyvezou na okraj města a ukáží vám výhled na Alpy a zasněžený vrcholek pravděpodobně Utterbergu.

Ani po vodě jsme ale ještě neměli dost a tak jsem zavelela, že vyrazíme ještě k Mozartově rodnému domu, že to stihneme (było půl šesté a zavíral se v šest). Honza si sice ťukal na čelo, že co si jako myslím, že tam uvidím. Postel, dvě skříně a pár vlasů, které někde ustřihli malému Amadeovi a teď je ukazují jako největší relikvii.

Ale je hodný a stejně se mnou šel.

Paní uvaděčka sice moc nechápala, jak si to jako představujeme, nechat si zrovna na jejich muzeum posledních 20 minut a snažila se nás přesvědčit, že máme přijít až ráno. Když se mi ale podařilo vykoktat, že ráno budeme pryč, dovnitř nás vpustila. Pravda, některé místnosti už byly opatřeny řetězem, takže Amadeovu hudbu jsme si do sluchátek nepustili. A taky za námi neustále někdo běhal a uzavíral další a další místnosti.

Skoro jsem se bála jít na toaletu, abych se ještě dostala z ní. 🙂

Co ale mohu klidně prozradit, je to, že pár Mozartových vlasů tam opravdu mají, jak jsem taky hned vítězně ukázala Honzovi, aby viděl, že i on má zase jednou pravdu. To chlapa totiž potěší vždycky.

28.9.

Ráno opět pršelo a to tak, že spíš lilo. Byl to ale náš poslední den a pokud jsme chtěli vidět trikové fontány na Hellbrunu, nezbývalo nám nic jiného, než vzít po snídani deštník a vyrazit na autobusovou zastávku mezi kapkami deště. Ano, Hellbrun je kousek od Uttengergu, bylo by bývalo lepší navštívit ho už včera za slunečného počasí, ale vždycky je něco za něco a my jsme věděli, že dnes by byl narozdíl od tohoto místa Dom Quartier uzavřen (jako každé pondělí).

Sotva jsme dojeli na místo, spustil se déšť opravdu hustě. Skoro se nám ani nechtělo vylézt a k pokladně jsme nakonec doběhli jako dvě schlíplé slípky.

Máte Salzburg card, že jo? otipoval nás místní pokladní.
No  aby taky ne, venku lilo, že by psa nevyhnal, kdybychom neměli vstup zaplacený, asi bychom si návštěvu tohoto místa odpustili.

Jenže to by byla vážně škoda.

Zámek a letohrádek Hellburn je totiž kouzelné místo plné vodních hrátek a triků, jimiž vás neustále překvapují jeho zaměstnanci. Není tu rozhodně radno šlapat tam, kam se nemá a leckdy i tam, kam můžete. Stačí totiž zatáhnout za páčku nebo za knoflík a tam, kde bylo ještě před chvilkou sucho, tryská najednou pramen nebo malý vodotrysk. Jestli se přitom zmácháte a budete v cestě pokračovat s mokrými kaťaty, tak to tady vážně nikdo neřeší. Měli jste si dát pozor. 🙂

Pro suchary to tedy není obzvlášť vhodné místo. Mladík z Austrálie, který absolvoval prohlídku s námi, vypadal, že až do konce nemohl uvěřit, že to vážně nedělá “samo” a že za tím, že je už po několikáté znáchaný, opravdu stojí ta miloučká paní, co nás tam hlídá.

Co jsem se dočetla, ještě by mělo být přístupno něco málo z prostor zámku, my je však na první dobrou nenašli a hlavně nás už tlačil čas.

Krátce jsme se proběhli po volně přístupných parcích a protože déšť trochu povolil a začalo jen mžít, u nenápadné cedule s šipkou ZOO jsem začala na Honzu vrhat něžné pohledy a ještě nenápadněji opakovat slůvka jako lev, vydra, želva nebo lama a taky to, že jsem v zahraničí ještě nikdy v ZOO nebyla. A když máme tu prohlídku v ceně….. 🙂

Jak se dalo očekávat, Honza nakonec povolil a se slovy “to jsem si mohl myslet, hlavně, že jsi říkala, že do ZOO určitě nechceš” a “maximálně hodinku” mě nakonec dovedl k zadnímu vchodu zahrady. Salzbrucká ZOO je naštěstí jen maličká a vede víceméně jen zleva doprava nebo zprava doleva, podle toho, z které strany jdete. Dokonce ani slona tu nemají. 🙂 Proběhli jsme ji tedy poklusem a strávili tu pouhé 2 hodinky.

Pak už nezbývalo nic jiného, než chytit autobus a dorazit do hotelu, vyzvednout auto a cca ve dvě hodiny po polední vyrazit na zhruba osmihodinovou pouť domů. Však zítra už jdeme zase do práce.

No a na závěr jen poznámka: Salzburk za návštěvu rozhodně stojí, tak neváhejte. Chcete-li si jen projít hlavní náměstí, určitě to zvládnete za jeden den. Vyplatí se ale pořídit Salzburg card a užít si i vnitřní prostory. My měli kartu třídenní a bylo to myslím tak akorát. Navíc její cena je opravdu bezkonkurenční, některé hotely vám nabízí i pobyt včetně karty, vše potřebné najdete tady.

https://www.salzburg.info/cs/hotely-nabidky/salzburg-card

Pokud se vám můj cestopis líbil, budu ráda, když mě budete sledovat dál, můžete si aktivovat mailový zpravodaj, dát si mě do oblíbených na FB nebo IG. Budu ráda.