25.9.2021

Po prohlídce Osvětimi z minulého článku jsme zamířili do Krakova a do města samého vjeli v sobotu navečer.

Ubytování, které se mi podařilo na bookingu zarezervovat přímo v centru, respektive jeho docházkové vzdálenosti, mělo něco do sebe.

Umožnilo nám totiž vypravit se ještě před spaním  do víru velkoměsta, konkrétně tedy na Rynek Glówny ležící v části Staré Miesto. Na jedno z největších evropských náměstí jsme to měli co by kamenem dohodil, takže jsme šli pěšky jako jsme ostatně chodili po celou dobu, kterou jsme strávili v tomto krásném městě. Nejprve jsme ale potřebovali zasytit svoje chuťové pohárky, takže jsme si s Honzou objednali po cestě u okénka dohromady obrovský kebab za 17 zl. Naši přátelé, kteří se s námi na tento víkend vypravili, si zřejmě u vidiny hladomoru objednali každý svůj, čímž si neplánovaně zajistili i snídani na ráno. To se prostě nedalo najednou sníst.

Nasycení jsme se pak už jen kochali nasvíceným náměstím a hlavně jeho krytým tržištěm plným předraženého šmuku a lesku, abychom posléze zjistili, že klukům se stejně nejvíc stýská po českém pivu.

Pravý český pepík prostě nevydrží bez své drogy víc než 24 hodin a pokud se sejde ve větším počtu než dva kusy, tak si ji vždycky vydupe. Zapadli jsme tedy do stylové levné hospůdky Bania Luka plné študáků  a mládeže vůbec. Zdá se, že se nám v Krakově a v Polsku vůbec zalíbí.:-)

26.9.2021

Po probuzení nás ale čekalo prozkoumávání města. Nejdřív jsme zamířili do čtvrti Kazimierz k židovské synagoze a židovskému hřbitovu Remu. Vstup do synagogy je zpoplatněn a hřbitov patří k ní. Cenu si nepamatuji, ale nebyla vysoká.

Remu je třetí nejstarší židovský hřbitov v celém Polsku, v současné době jde jen o jakýsi fragment hřbitova, protože za války byly náhrobky rozprodávány i na dlažební kostky a později sloužil hřbitov jako smetiště. Potom byl několikrát restaurován, přičemž některé náhrobky byly nalezeny i pod zemí. Vznikla tu dokonce i malá krakovská zeď nářků.

Cestou jsme samozřejmě viděli i spousty křesťanských kostelů, většinou jsme měli štěstí na to, že se tu zrovna sloužila mše. Ale ono bylo mnohem těžší se do mše netrefit, protože podle rozpisů, které byly pověšeny na dveřích každého chrámu páně, se vlastně mše konaly po celý den.

Zatoulali jsme se i na městskou tržnici a po ní nás konečně přivítal mobumentální Královský hrad Wawel. Jedná se o jeden z nejnavštěvovanějších polských hradů vypínající se spolu s katedrálou na stejnojmenném pahorku nad řekou. Jeho velikost a majestátnost vás prostě uhodí do očí stejně jako Vladimíru Menšíkovi cinkly do nosu tři Poplelčiny oříšky.

Dal by se tu strávit celý den, obzvlášť pokud si nakoupíte všechny možné a nemožné prohlídky, co se tu nabízejí (v tom případě doporučuji vyrazit hned po ránu, fronty na lístky byly celkem dlouhé). My jsme zvolili protentokrát spíš procházku mezi jednotlivými stavbami a také po nábřeží. Koupili jsme si jenom jednu ze zdejších vyhlídek, což ale nebyla úplně nejlepší volba, protože široký výhled nás na ní nečekal.

Odpoledne jsme se vrátili na Rynek Glówny, abychom si ho prohlédli i za světla a dále jsme ještě chtěli stihnout návštěvu krakovského podzemí (Rynek Undeground Museum), na které tady zářily reklamy a o němž se všude psalo. Interaktivní muzeum se totiž nachází pod Hlavním náměstím, rozlohou má 400 m2 a bylo otevřeno v roce 2010.

Prostory jsou to opravdu ohromné se spoustou exponátů a projekcí, podívali jsme se zespodu i na vodotrysk přímo na náměstí.  Teprve na konci jsme našli skutečné podzemní prostory i s obrázky, jak vypadal Rynek Glóvny celý rozkopaný v roce 2006, kdy tuto expozici teprve chystali.

To už byla naše skupinka ale rozprostřena po celém prostoru, každý jsme si to tu prohlížel na vlastní pěst a nikdo z nás netušil, kde jsou ti ostatní.

A tak se nelze divit, že jsem se zatoulala až skoro k východu nedbajíc na nápisy a značky zakazující návrat zase zpátky. Jenže u exitu jsem skončila sama a vylézat ven, stát tam jako tvrdé Y a čekat na ostatní se mi tak úplně nechtělo. Navíc už bych se nedostala na toaletu a tu jsem před odchodem z muzea rozhodně navštívit chtěla.

Otočila jsem se tedy na podpadku a vydala se neohroženě do protisměru jako správná češka, která neumí nejen do pěti počítat, ale ani číst. Samozřejmě jsem byla viděna strážnou, ale ta, poté, co pochopila, že jí nerozumím ani slovo, jen mávla rukou a nechala mě jít.

Zatímco jsem dlela na své vybojované toaletě a posléze zakempovala u filmu o budování podzemí, dostal se k exitu i Honza. A taky si vzpomněl, že sem nepřišel sám a chtěl se pro mě vrátit. Jenže co je povoleno slabé ženě, to silnému pánovi tvorstva neprojde ani náhodou.  Byl tedy zpacifikován mužským strážným a tlačen směrem k východu.

„Girl, girl…!!!“ bránil se Honza úpěnlivými výkřiky, snažíce se upozornit na to, že v útrobách nepřátelského podzemí zapomněl svoji postarší nesamostatnou přítelkyni, která se odsud bez jeho pomoci určitě nevymotá. S odstupem času se tedy divím, že ho poláci nepovažovali spíš za chlípného pedofila, kterému se ztratilo jeho děvčátko.

Nicméně i jemu bylo tedy povoleno se vrátit. Jenom protože je chlap, a ti mají mít lepší orientaci než my ženy, byl strážným odveden z cesty a vrácen zpět do muzea zadem – jako balík prostorem pro zaměstnance.

Zkrátka jsme se oba vyznamenali.

Jediná, kdo neměl žádný problém a nedělal ostudu, byla naše kamarádka Hanka. Sice se k exitu dostala stejně jako my, ale narozdíl od nás si jí při návratu nikdo ani nevšimnul a tak zpět prošla neviděna, neslyšena.:-)

Nakonec jsme se bez nějakého nahánění všichni sešli u filmu o Krakovu. Sice jsme z něj nerozumněl nikdo ani slovu, ale byly tam lavice a nás už bolely nohy..:-) Další cesta tedy vedla zpátky do apartmánu, i když (jak musím přiznat) byla lemovaná několika výtečnými zmrzlinami ze stánku.

Dopřáli jsme si sprchu a krátký odpočinek, protože na večer jsme měli naplánovanou bohoslužbu v Kostele nanebevzetí panny Marie. Chtěli jsme se jí totiž účastnit v podvečerním světle a vidět ji celou, přičemž si jen tam mimoděk prohlédneme i vniřek zdejšího nejkrásnějšího kostela.

Cestou k němu jsme narazili i na krakovské divadlo. Za denního světla působí tahle budova sice pěkně, ale tak nějak normálně. V umělém podvečerním osvětlení nás ale úplně chytlo za srdce svou zářivou nádherou.

Byli jsme unešeni. Až tak, že Hanka opatrně vzala za kliku. Ta povolila a dveře se otevřely. Opatrně a s pokorou jsme vstoupili dovnitř a tím trochu překvapili ochranku, která hlídala v hlavním vestibulu, protože nahoře se zrovna hrálo představení.

Slušně jsem pozdravila, několikrát pronesla „ach“ a „beautiful“ a poprosila, jestli si to uvnitř můžeme prohlédnout. Pánové v uniformách byli hrozně ochotní a s úsměvem, aniž by pokazili onu kouzelnou atmosféru místa, nás vpustili dál k prohlídce bohatě zdobených interiérů.

To jsou ty nečekané okamžiky, pro které stojí za to cestovat. Spolu s pozdější mší jsme měli ten nejhezčí závěr večera.

 27.9.2022

Ráno jsme si ještě jednou vyběhli do čtvrti Kazimierz na návštěvu židovského muzea. Bylo totiž pondělí a to tu mají mít vstup zdarma. Bohatost exponátů nás docela překvapila, muzea mě ani Honzu moc nebaví, a tak si je povětšinou odpouštíme. Sem nás tedy opravdu zlákal jen ten bezplatný vstup, kterého jsme si všimli den předtím. A taky to, že se nám muzeum hodilo do časového plánu. Byla to ale dobrá volba.

Po muzeu už jsme si dopřáli jen návštěvu cukrárny, která u nás rozumnými cenami mimo hlavní trasy zabodovala, a protože zákusky měly i výtečnou chuť, nezůstali jsme u jednoho.  Však to bylo i naše rozloučení s Krakovem.

Sbalili jsme si věci, opustili ubytování a autem se vypravili k poslední atrakci nejen dnešního dne.

Solný důl Wieliczka

Ten najdete u stejnojmenného městečka Wieliczka v Malopolském vojvodství a je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. Je hojně navštěvovaný, takže byl docela problém tu zaparkovat a rozhodně se vám to nepovede bez placení. Ale když už platit budete, nemyslete si, že se jedná o nějakou krátkou prohlídku. Je třeba si uhradit parkovné minimálně na 3 – 4 hodiny. Pokud se tedy nechcete stresovat, že jste přetáhli čas. Solný důl je totiž rozlehlý a poněkud vyšší vstupné  do něj je opravdu zasloužené.

Dovnitř vás pustí jen jako součást skupiny s průvodcem. Prohlídka se dá samozřejmě zakoupit na internetu dopředu, jenže my jsme neměli ponětí ani v kolik hodin se sem dostaneme, ani jak to tu chodí, a tak jsme si nekoupili dopředu nic a při pohledu na webovky dolu těsně před prohlídkou to vypadalo, že se dovnitř snad ani nedostaneme, protože vše se jevilo na nejbližší hodiny vyprodané.

Oni s tím ale naštěstí počítají, že jsou lidi, kteří přijedou na blind, a tak, když jsme se postavili před pokladnu, ukázalo se, že nic není nemožné a můžeme jít prakticky okamžitě.

Zkoušeli jsme tedy poptat, zdalipak nemají náhodou český nebo slovenský výklad, ale tady jsme se neobešli. Jedině anglicky nebo rusky, počítám-li teda jazyky, ve kterých rozumíme aspoň „dobrý den“. Takže jsme si koupili tickety s průvodkyní v polštině. (73 zl).

Ale i když jsme výkladu téměř nerozuměli, ze solných dolů jsme si doslova a do písmene sedli na zadek. Ty ohromné sály plné slané nádhery a soch, dále výjevy ze života dělníků, musím říct, že jsme celou prohlídku koukali s otevřenou pusou.

Samotná exkurze trvala cca 1,5 hodiny, ušli jsme přibližně 3 km, víceméně jen směrem dolů. Tak úplně jsem se netěšila, až se budeme na konci škrábat zase nahoru, ale bez obav. Mají tu výtah a ten vás vyveze zase zpátky na zem.

Než k tomu ale dojde, máte možnost v podzemí po prohlídce navštívit samoobslužnou jídelnu, kde si lze dát za pár zlotých třeba řízek.

My jsme po krátké přestávce absolvovali ještě prohlídku solného muzea. Mám-li být upřímná, dodneška netuším, jestli muzeum patří ke standardní prohlídce anebo ne, protože jsme to tak polské průvodkyni sice rozumněli, ale přitom nás do něj šlo opravdu málo.

Talže kdo ví….:-) Možná jsme to jen nepochopili.

Každopádně potom už následuje jen cesta nahoru a ta je dlouhá 100 metrů. Výtahem je to coby dup a můžete jet domů.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále. Můžete si objednat mailový zpravodaj nebo mě sledovat na fb či IG. Za případné sdílení článku mezi vaše přátele děkuji.