Že je Milán městem módy jste už určitě slyšeli. My jsme sem ale za módou určitě nepřijeli,. Ostatně s jedním malým příručním batůžkem o rozměrech 40*20*30 pro oba dva dohromady, protože Honza si své příruční zavazadlo vyplýtval na převoz zrcadlovky, díru do světa neuděláte.

S sebou jsme zkrátka zabalili krom jednoho náhradního trika, ponožek, spodního prádla a základní hygieny už jen pas a bankovní karty. Na módu nám místo nezbylo.

On vůbec Milán není žádná levná destinace, a to dokonce ani mimo sezónu, kdy by se to nabízelo. Zaplatit za ubytko za 3 noci pro dvě osoby s žádným závratným hodnocením necelých šest tisíc mi tedy přišlo docela dost. Aspoň do chvíle, kdy jsem si cca 2 dny před odletem přečetla v jedné facebookové cestovatelské skupině dotaz jakési slečny, jestli jí někdo neporadí, že hledá zoufale nějaké ubytování v Miláně aspoň do tisícovky na osobu a noc. Teprve potom mi zasvítily oči uspokojením, protože to já chválabohu mám.

Z domova jsme vyjížděli po na státní svátek 28.10. 2022 po deváté ráno a do Prahy na letiště jsme se vydali vlakem. Tenhle nápad jsme však  evidentně neměli sami. Nádraží přeplněné dalšími cestovateli a výletníky, vlaky narvaný, místenka už se koupit nedala a mně opravdu dlouho trvalo, než mi došlo, že je to proto, že je plný vlak, místenky jsou vyprodané a my si zase jednou postojíme ve vlaku střídavě na jedné nebo na druhé noze.

Na letiště jsme tedy přijeli utahaní, nálady nevalné a tu nám příliš nevylepšila ani potměšilá SMS od Wizzair, že letadlo má hodinku zpoždění.

No co už tak můžete dělat ve volném čase na letišti? My se vypravili do Billy a udělali si v ní pěknou zásobu jídla, čímž jsme rázem přešvihli váhu mého kabinového zavazadla asi tak o 1000%.

Ale konečně sedíme v letadle. Tentokrát máme štěstí, Honza vyfasoval okénko v 11. řadě a já v 17.

Wau, sice nad křídlem, ale zase exitová. Místa na nohy jako pro obryni, tetelím se a natahuji obě nohy před sebe, to bude Honza koukat a závidět. Z radosti mě ale brzy vyvedla letuška, snažící se mi v angličtině vysvětlit, ze sedím u exitu. Jasně, kývu, to jsem si všimla, a spokojeně si protahuju nohu.

Zdá se ale, že letuška dospěla k názoru, že nerozumím. Pořád dokola opakuje slůvko „change“ a prosbu, ať se přesunu k uličce. Rozumím každé 6. slovo a význam jejího požadavku nechápu vůbec. Proč by chtěla dělat nějakou změnu a hlavně proč se s tím svěřuje zrovna mně?

Slečna přes uličku se mi snaží vysvětlit, ze dělají nějaké manévry kvůli nouzovému východu a nakonec společně dospějeme k názoru, že wizz se plánuje i se svým letadlem zřítit a protože jsem žena, chtějí mi dát šanci na přežití. Což dokazují tím, když mě přesunou k uličce a na středové sedadlo mi přivedou mladého Itala, kterého ulovili usazeného o řadu přede mnou.

Aha, tak to budu padat do měkkého.

Moje sedadlo u okénka zůstane prázdné.

Nakonec ale dojde ke změně plánu, nezřítíme se a naše letadlo přistane naprosto bez problému v Malpense.

Přivítá nás především teplo. Sakra, je tak na tričko, brblám. Proč jsem si s sebou nevzala kraťasy? Nebo aspoň tříčtvrťáky?

Přesun na ubytování proběhne standardně, na letišti hned u východu stoji stánek na prodej jízdenek   shutle busu. Minout ho nelze a je to i dobře značené. Tady si koupíte za 10 EUR jízdenku na Centrální nádraží v Miláně anebo, jako my, koupíte za 16 EUR oba směry.

Ještě je dobré si ji vyfotit, jak nám poradil průvodčí u zastávky č. 2, z níž jsme vyjížděli. Pro případ, že ji ztratíte.

Na Centrálním nádraží jsme se rychle zorientovali a zamířili na metro, kde jsme si v dalším stánku zakoupili 3 denní ticket v ceně 12 EUR na osobu. Byla jsem trochu nervózní, jestli máme ten správný, protože když jsem to doma hledala na googlu, usoudila jsem, že jízdenky budou dražší. Nadto mě trochu mátlo označení M1 – M3, ale dneska už vím, že jsou to zóny, do nichž se pohodlně vejdou všechny památky a zajímavosti včetně hřbitova. Je tedy třeba si ověřit akorát umístění hotelu. Náš hotel Salus byl naštěstí blízko centra, na dráze metra M3 a co by kamenem dohodil od stanice metra AFFORI CENTRUM, což jsme později mnohokrát ocenili. Hned vedle něj stojí dokonce i supermarket, takže lokalita 1*.

Jinak je to ale hotel spíše blízkovýchodního typu. Chvílemi podtéká záchod, ale když ho spláchnete tou správnou, pečlivě vypozorovanou intenzitou, je pak v klidu třeba i celou další hodinu. Nedovírá ani sprcha a recepce na stupni od 0 po 10 vykazuje ochotu nula až -5. Ale je tu čisto a hlavně ta lokalita, ubytovali bychom se tady klidně i znovu. Však co bychom si mohli víc přát?

Rychle se vybalíme a vyrazíme tedy ven.

Původně jsem měla v plánu podvečerní procházku kolem kanálu Navigli.

Budeme trochu jako v Benátkách, říkám Honzovi povzbudivě, jenže ten frká, že je po cestě unavený a tak vůbec. Prý jestli by nebylo lepší vidět nasvícenou katedrálu Duomo, která stojí přímo proti stanici metra a není nutné někam chodit.

Co muž řekne, to platí. Hlavně teda, on má na starosti navigaci, abychom nezbloudili, takže šup na metro a po čtvrthoďce už vystupujeme na stanici s příznačným názvem Duomo. A je to výstup v pravdě majestátní, protože katedrála skutečně stojí přímo proti východu a je obrovská, majestátní, dokonalá.

Koukáme na ni s otevřenou pusou a všude kolem pozorujeme ten cvrkot. I přes pozdní hodinu plno lidí, hudba, hraje tu dokonce pouliční poprocková kapela. Vedle ní, přímo před katedrálou se manifestuje za Ukrajinu, lidé křičí jeden přes druhého, projíždějí tu městská kola a motají se turisté. Ruch velkoměsta, působí to tu ale tak nějak pohodově a fajn.

Vmísíme se do davu a projdeme ještě ohromnou nákupní galerií, která stojí hned vedle Duoma. Hemží se to tu všemi možnými značkami a luxusem, ale Honza nejeví zájem koupit mi něco od Armaniho, Luise Vittona či Gucciho. Sotva vyjdeme zpátky na náměstí, potkáváme další kola.  Většinou městská kola a na nich rozšafné místní dámy. Vždycky, když jsem na podobné bicykly viděla někde reklamu, říkala jsem si, kdo je proboha může kupovat a proč. No a teď už to vím, ta největší kupní síla žije v Miláně a jezdí na nich v těch nejnovějších modelech z nejlepších místních butiků.

29.10.22

Ráno vstáváme před sedmou, abychom se dostali na snídani mezi prvními a zbytečně tak neztráceli čas.

A jsme tu první a jediní. Náš hotel ovšem nezklamal. Snídaně je jedním slovem příšerná. Neobsahuje ani jednu bílkovinu a  kvalita ostatního pokulhává za vším, co jsem kdy k snídani jedla. Jediné, co vypadá jakž takž k světu je džbán s džusem, tak si ho s gustem naliji a dostanu přeslazené neidentifikovatelné cosi, co si po zbytek snídaně nepřetržitě dolévám vodou a stejně nejsem schopná původně cca 1.5 deci nápoj dopít. K jídlu balené suchárky a džemík, bohužel bez másla, asi abychom do sebe necpali zbytečně nějaké proteiny. Pak už je na výběr jen jakási jakžtakž jedlá balená buchta. Prostě hotelová snídaně jak vyšitá a super polreichovská kuchyně. Honza si ale pochvaluje kávičku od pana recepčního a když si všimnu nahoře na polici krabičky kakaa, o nějž si nezaváhám říci, pán zdráhavě vytahuje i podpultové mléko. Hurá.

Naše první cesta po ránu vede na hrad Castello Sforzesco v severní části historického centra. Neplánujeme jít dovnitř, takže kalkulujeme s tím, že když přijdeme dostatečně brzy, nebude tu tolik lidí. Což se ukazuje jako prozíravý nápad. I tak nám ale v patách kráčí dav a lidé se postupně rozlezou všude. Prostory hradu jsou ale naštěstí ohromné, postupně procházíme nádvořími, až se dostaneme do přilehlého parku.   Tady to žije, lidé běhají, občas někdo cvičí anebo v případě teenagerů jen zevluje a čučí do blba.

V 11 hodin už jsme ale znovu před katedrálou Duomo. Dá se sem dojet MHD, kterou máme předplacenou, ale je to blízko, zvolíme si tedy procházku přes nákupní galerii, jíž jsme byli tak uchváceni včera večer. Za denního světla je nacpaná k prasknutí, i když lidé se mi jako koupěchtiví příliš nejeví. Spíš jsou to takoví zvědavci jako my dva. Také prostor před katedrálou už je plný a sotva se tu proplétáme.

Prohlídka začíná čelem ke katedrále zleva s zrovna se řadíme do fronty. Přijde nám dlouhá, ale to jenom proto, že ještě netušíme, jak bude tato fronta vypadat odpoledne po naší prohlídce, kdy se povine celým prostorem jako na 3x otočený had. To by nás dokonale odradilo od čehokoliv. Je to tu opravdu šílené, nejdřív si vystojíte dlouhou frontu na vstupenky a potom ještě delší na vstup do památky.
Naše fronta má ale naštěstí odhadem jen tak asi 8 metrů a postupuje se celkem svižně.

Tikety jsme si totiž koupili těsně před odletem na webových stránkách Duoma. Stály 15 a 1 euro a zvolila jsem variantu katedrála + střecha+ schody. Ostatní součást vstupenky, tj. muzeum a archeologická část už v tom máte automaticky a bez nich to koupit nejde.

https://ticket.duomomilano.it/en/

Dovnitř nás pustili bez ohledu na čas hned, když už jsme tam teda byli a nikdo se nepodivoval tomu, že jdeme minimálně o půlhodinu dříve. Čemu se ale podivovali skutečně a dost, to byl Honzův batoh. Před vstupem vás totiž prohledají a ten Honzův se jevil velmi, velmi podezřele.

A tak mu ho nejdřív strážný důkladně prohledal, potom i prohmatal jeho majitele a když nenašel nic, záludně se zeptal na nůž.

Aspoň malý nožík kdyby byl, zkoušela to později i jeho kolegyně, na kterou nás strážný přesměroval, když už si nevěděl rady. Ta ho tedy prohledávala podruhé.

Možná potřebovali kudličku dítěti k vánocům, těžko říct. U Honzy se však protentokrát neobešli.

Vstupenku na střechu katedrály lze zakoupit buď s výstupem po schodech anebo o něco dražší a nechat se vyvézt výtahem. Já jsem už při nákupu zvolila cestu po svých. Vstupenka tak byla o 5 eur na osobu levnější. Z dnešního úhlu pohledu to považuji za všestranně dobrý nápad.

Nahoru se jde opravdu lehce,  schody jsou velmi přívětivé, řazené cca po čtyřech, následuje podestička a znovu čtyři schody. Tohle musíte bez problému vyběhnout i s větší nadváhou.

Sice Honza dostal spásný nápad, a to že si sundá v půli schodiště bundu, a tak jsem mohla pozorovat hordy líných Italů, kteří když viděli, že stojíme, okamžitě se zastavovali taky, okázale vyplazovali  jazyky a kouleli unaveně očima, ale to nemůžete brát vůbec vážně. Italové jsou vážně líní a předevšim mládež, když nemusí, na normální schody nevleze, i kdyby si měla vystát 10.-imetrovou frontu na ty jezdící. Střecha katedrály je i pro silnějšího padesátníka či štíhlejšího téměř šedesátníka úplně na pohodu, není nutné se jí bát.

Za chvilku jste na prvním podlaží a dostanete se mezi zdobné věžičky a to teda uděláte wau a vykulíte oči jako ten teenager na normální schody. Protože to je opravdu bomba a něco, co jste velice pravděpodobně ještě nikdy neviděli.

Věže s věžičky seřazené v geometrických uskupeních, nádherná perspektiva, prostě úžasný pocit jako z pohádky.

Výhled do okolí je prakticky nijaký, ale ta střecha samotná je okouzlující. Vyhlídková trasa vede postupně dvěma patry a obě jsou úžasná a dechberoucí. Nejlepší výhled potom je z vyčnívajících výklenků, kam se musíte protahovat se sundaným batohem. Nemějte ale strach, pokud nevážíte 150 kilo, jde to. Odměnou vám pak bude výhled mezi věžičky, které tvoří shora zajímavou perspektivu. Přímo ze střechy vás potom dav dovede do baziliky, která vás ohromí svou krásou  znovu.

Tady máte ale možnost svou návštěvu komplexu přerušit. Vstupenka je platná po 3 dny a čas i den je třeba dodržovat jen u vstupu na střechu, takže je na každém, zda bude pokračovat nebo přijde ještě jednou odpoledne nebo třeba druhý den.

My jsme ale tolik času na návštěvu Milána neměli, a tak jsme vstoupili do baziliky hned, stejně jako jsme si prošli hned po ní archeo zónu. Jenom muzeum, do kterého musíte jít stejně přes nádvoří, jsme si nechali na další den.

Tlapky nás už bolely, a tak Honza rozhodl, že si odpočineme na Cimitero Monumentale, neboli na centrálním hřbitově. Nemohl se ale mýlit víc. Jednak je hřbitov opravdu ohromný a druhak jsme do něj vstoupili v ten nejlepší dušičkový čas. Tam a sem proudily davy lidí, dílem turisté, dílem pozůstalí s ohromnými květináči rostlých doubků. Klid tu mrtví tento víkend opravdu neměli. Dále je hřbitov sám  monumentální nejen podle názvu, ale i rozlohou.

Náhrobky jsou ohromné a jsou to spíš umělecká díla. Taky tu mají tzv. hromadné   hroby či co, netuším, zda na rakve nebo urny, ale jsou to obrovské stěny odzdola nahoru a zleva doprava. Kytky se k jednotlivým náhrobkům kladou po velikých žebřících. 

To už ale Honza frká, že ho hřbitovy až tolik nebaví a já jsem taky dost unavená, cítím každé šlápnutí.

Vrátíme se tedy na hodinku na hotel, kde se můj muž povzbudí kafem a já pistáciovou zmrzlinou z vedlejšího supermarketu. Znovu do města se vypravíme opět v podvečer. Zamíříme ke kanálům Navigli, což je takové turistické místo, v létě tu snad dokonce jezdí gondoly. Nyní už se ale pomalu stmívá, a tak vidíme jen bavící se lidi na nábřeží. Jsou tu plné hospůdky, někdo posedává na schodech, hraje tu živá hudba. Nejdřív slyšíme klasický pop, ale když se okruhem vracíme zpět, přes celé nábřeží zazní cvičený operní hlas. Zvědavě se rozhlédnu a spatřím kanady, vyholené vlasy a potetovaný zátylek. Člověk by čekal, že jeho majitel bude spíš řvát ve stylu metalu anebo zkusí rap. Opak je ale pravdou.

Náš den však ještě nekončí. Den plánujeme zakončit v moderní milánské čtvrti Porta Nuova s mrakodrapy a barevnými fontánami. Po setmění tu prý někdy dokonce pouštějí vodotrysky. To však asi ale neplatí pro konec října. Dneska pro jistotu netryskají ani fontány bez barev.

Neděle 30.10. 2022

Spíme jako zabití a vstáváme v  7. Díky změně času i tak vlastně chrupem o hodinku déle.

Hotelová snídaně ničím nepřekvapí, takže po osmé už sedíme v metru. Dnes jsou v plánu kostely. Jenže pán Bůh asi vytušil, že nejsme věřící s tak nám dá malou pánbíčkářskou lekci.

Nejsme tu prostě vítání. Anebo jsme jen podcenili Italy. Hned první kostel, kam jsme zabloudili, je totiž otevřen až od 10.00. San Maurizio al Monastero Maggiore, to je ten s freskami a kdybychom si ověřili předem otvírací dobu na googlu, tak bychom to věděli. Jenže neověřili.

Čert aby to spral, a už se nám časový plán, jak půjdou jednotlivé památky za sebou, hroutí jako domeček z karet. Nevadí, tak teda zkusíme Kostel Santa Maria delle Grazia, v němž se ukrývá obraz Poslední večeře od Leonarda da Vinci.

Vstup na da Vinciho sice platit nechceme, protože oba preferujeme spíše mladší výtvarné umění, ale do kostelíku bychom rádi zašli. Najdeme ho snadno, je to ohromná stavba, kterou nelze minout, ať jdete z které strany chcete. Mezi dveřmi ale stojí dva kněží a nekompromisně odhánějí turisty. Ne, opravdu tam nikoho nepustí, pro turisty je otevřeno až od tří.

Tak sedíme před kostelem, pojídáme svačinu a vrčíme, jak nám ten den pěkně začal.

Kam teda dál, tváříme se znechuceně. Vítězí nedaleká Bazilika di Sant Ambrogio, což je jeden z nejstarších milánských kostelů. Je ohromná, hlavně tedy hned přístupná a zdarma. Když ji projdete  až téměř ke kúru, najdete vlevo nenápadné dveře, kterými se dostanete do zahrady a taky k WC, což je informace, která se hodí vždycky.

Dále jsme v tom dni viděli Kostel San Bernardino alle Ossa, ale  pardon, ten vlastně jenom zvenčí, marně jsme tu lomcovali klikou, opět bylo zavřeno. Škoda, má to být taková menší kutnohorská kostnice a my ji zase neuvidíme. To už jsme měli kostelů plné zuby. Člověk by řekl, že pobožní Italové je budou mít běžně přístupné a pokud možno také už od rána.

Tak jsme si zašli k Duomu a do Muzea, které nám ještě zbývalo navštívit v rámci vstupenky do katedrály. Prošli jsme se i kolem sousedního Královského paláce, po Piazza Mercanti, nahlédli jsme i do divadla Teatro La Scala, odkud nás ale okamžitě šibovali zpátky na ulici. Jen budova samotná mě ničím nezaujala, je taková spíš normální než výjimečná a nám v jednu chvíli došlo, že už jsme ji vlastně jednou viděli, hned ten první večer, kdy jsme si prošli nákupní galerií na malé půvabné náměstíčko. To bylo tady, on ten Milán je vlastně docela malej. 😊 Dále jsme zamířili do turistické čtvrti Brera s uměleckou galerií Pinacoteca di Brera, což je naopak nádherná vzdušná budova.

Turistiku jsme zakončili zahradami Guastalla, které jsou sice nejstarší ve městě, ale jako takové nás ničím nezaujaly a klidně jsme je mohli vynechat.

Jak mě už potom ale za cely den pobíhání po dlaždicích bolely nohy, to si nikdo neumí představit. Počasí jsme za celý pobyt chytli téměř letní a já měla pevné boty. Kdo mě zná, ví, že nejradši chodím v sandálech. Pevné boty po dva městské  dny, to  tedy bylo peklo. Když jsem si potom v zahradách na lavičce rozvázala tkaničky, sundala ponožky a položila holá chodidla na písek, to vám byla taková úleva a pocit slasti srovnatelný snad i s včerejší návštěvou střechy katedrály.

Honza sedící vedle mě ani nemuknul, ačkoli musel poznat i po čichu, ze jsem nepoužila Coco Chanel. A jak si tak sedím a relaxuju, proti mně přímo před jezírkem, kolem nějž se sdružují všichni návštěvníci, se rozbíhá erotický film. Nepříliš pohledný tlustý pán navlečený v čemsi jako teplácích, věkově těsně před padesátkou (ano neatraktivní i pro mě, která má padesátku bohužel už za sebou) s děvou něco pres třicet a už nám všem na očích svršky lítaly. Nejdřív líbačka, potom lítačka, teda lítaly hlavně knoflíčky na košili. Přemýšlím o tom, že když už bych vůbec uvažovala si s takovým typem něco začít, požadovala bych jedině platbu předem na ruku, navíc rizikový příplatek a hodinový hotel.

Ale jsme v Italii, v zemi mnoha kostelů se nikdo ničemu nediví a po několika kotoulech ze strany na stranu se aktéři přece jenom vzpamatují a představení končí snad tím hotelem.

Ono vůbec jsou věci, které mě v Milánu překvapily příjemně a pak taky takové, které nepříjemně. A to jsou lidi. Začnu hned tím největším hnusem, a tím byl lidský výkal na zastávce MHD kousek od výše zmíněných zahrad. Ale to už byl jen takový poslední negativní výstřelek zdejších homeless a ti byli, jsou a budou v každém městě a v každé zemi. Horší byli na první pohled normální výrostci mimo centrum posedávající po schodech a obrubnících, kouřící a  popíjející pivo. Mokré cestičky na chodnících dávaly tušit, kde ta piva asi končí.

Na chodníku nebo v metru se vám nikdo nikdy nevyhnul. Děvče vydrží stát mezi dveřmi vozu v zastávce a když chcete vystoupit, neuhne o píď, dokud ho neodstrčíte. To samé v ulicích, když se Honza snaží kolem slečny roztažené přes celý chodník a zírající mu drze do očí, opatrně projit, ještě mu dupne na nohu.

Rozjívená puberťačka tančící v metru u tyče nad jediným prázdným sedadlem a když si na něj chce Honza sednout, rychle si před něj s drzým úsměvem hupsne a její maminka mi začne přátelsky tvrdit, že dcerka musí sedět, přece se nemůže držet madla nahoře, vždyť tam nedosáhne. Ta tyč, co u ní doteď tančila, jako by najednou neexistovala.

Jak jste si nás vychovali, takový nás máte,  zní mi v uších letitý protestsong od Michala Ambrože a Jasné pásky. A platí to pořád.

I ta maminka bude jednou stará, ale její dítě ji nechá stát, protože ho bolí nohy. Vlastně jediné lidi, které jsme viděli za celou dobu uvolnit sedadlo starším, jsme byli my dva, když se nám zželelo dvou staříčků kolem osmdesáti. Říkám Honzovi, ze těm, co seděli kolem nás, by mohl dělat tátu a některým možná i dědu.

Ale tohle je zase můj táta a máma, řekl mi při pohledu na ty dva staré lidi, až jsem si připadala tak trochu jako v motivačním filmu.

Ale i tohle je Itálie. Bohužel.

A tak jsme výše zmíněným erotickým zážitkem neděli neslavně ukončili, teda pokud nepočítám večerní pizzu kousek od našeho hotelu.

Pondělí 31.10.2022

Nejvymazlenější  snidaně na našem hotelu byla ta poslední. Ne, nedošlo ke změně repertoáru. Ten zůstával po celé tři dny pobytu neměnný. Nechutná balená buchta, suchar a marmeláda bez másla.

Obě předchozí snídaně nám však připravoval takový slušný distingovaný starý pán. Tentokrát byl na recepci ale oprásklý výrostek, který už včera večer, když jsme se vraceli z města, od svého stolku zdaleka volal, že se s námi nehodlá bavit. Neumí anglicky, ani německy, nemluví vlastně vůbec a absolutně nechápe, proč by měl kvůli komukoli zvedat oči od mobilu. Byl to typický zaměstnanec hotelu Salus a ten nám měl dneska připravit snídani. Buchty a suchary s džemem teda byly, ty se tam totiž válely celé dny. Nechutný džus a voda však zmizely. Ty totiž bylo potřeba vyndat z lednice.

Prostě  snídaně za všechny prachy.

Zabalili jsme se a už se všemi věcmi vyrazili na poslední dopoledne v Milánu.

V metru jsme si ověřili, že třídenní jízdenka znamená opravdu třídenní, nikoli 72hodinovou. Takže rychle k automatu a koupit za 2 E další jízdenku na hodinu a půl. U něj fronta dlouhá jako bývala před revolucí fronta na banány. Honza tedy přičinlivě zkouší automat vedle a nedá si vymluvit, že je od jiné společnosti a že to tedy asi nepůjde. Nakonec s brumláním připouští, že by musel mít nějakou travel card, což tedy nemá. Je tedy rád, že jsem mu nevěřila a mezitím vystála místo v té správné frontě. Jsme na řadě a můžeme nakupovat.

Vtom se zjeví zaměstnanec metra a zaměří se na kluky stojící za námi. Přičinlivě je tlačí k autmatu, u něhož se předtím neúspěšně pokoušel o nákup Honza, ať zbytečně nečekají a koupí si jízdenky v něm. Kluci se brání, ale je to marný, teprve, když mu ukážou, že to opravdu nejde, propustí je zpět. Jejich místa ve frontě jsou mezitím obsazená. Taky truhlíci museli jít všichni.

Zjišťujeme si na googlu, jestli je Kostel San Bernardino alle Ossa už otevřený. Prý jo, tak jdeme k němu, protože google, ten nikdy nelže. 

Vítají nás otevřené dveře a za nimi aula chrámu. Jen mi tam chybí ten oltář z kostí, kvůli němuž jsme se sem štrachali už podruhé. Do sedlecké kostnice to nemám tak daleko, těšila jsem se na morbidní srovnáni.

Klídek, povídá Honza a upozorňuje mě na obyčejnou papírovou čtvrtku s nápisem Ossaria. Jdeme tedy tam a tam to je. Kosti a kříže z lebek. Oltář je sice výrazně menší než ten v Kutné Hoře, taky kosti tu nejsou vybělené, ale spíš tmavší, ale má své hororové kouzlo, takže tento kostel rozhodně nevynechte. Znovu do Kostela Santa Maria delle Grazia, odkud nás včera jako nevěřící Tomáše vyrazili, se Honzovi nechce. Dokonce sám od sebe a dobrovolně navrhne, že se znovu rozjedeme na monumentálni hřbitov, který jsme si včera prohlédli jen zkraje a na jehož důkladné prozkoumání by nestačil ani jeden celý den. Ale google, co nikdy nelže, hlásí, že hřbitov je zavřený. Takže je rozhodnuto, projedeme se ke mnou preferovanému kostelu a pak už nás čeká jen budova centrálního nádraží. A ta je monumentálni zvenčí i zevnitř, projdeme si ji po svých, projedeme si ji po jezdících schodech, já si zaplatím za WC a to už je všechno.

Máme ji totiž při cestě, před ní totiž stojí shuttle busy a jeden z nich nás cca za hodinku odveze na letiště.

Na to jsme dorazili cca před jednou hodinou a tam nás také zastihla SMS z Wizzairu. Naše letadlo, které mělo odletět v 15.35 bude opožděno a odletí až v 19.05. To je 3,5 hodiny zpoždění.

Čekáme tedy v letištní hale a čekáme a čekáme. Kdyby nám aspoň dali nějaké občerstvení, ale to se nestane. Špicuju uši na letištní rozhlas a dopisuju si s  virtuální operátorkou wizz, ale ta dělá, že nerozumí (nikdo ji asi nenaprogramoval na lámanou English a českou uvrčenost) a navrhuje mi zrušit letenku nebo si koupit dárkový voucher.

Proboha jen to ne, končím a vytahujeme italský salám, který jsme si chtěli původně přivézt domů, a občerstvujeme se sami. Na letišti je dlouhá nuda.

Těsně před odletem, když se konečně dozvíme číslo svojí gate, se o voucher na občerstvení zajímá u letušek  víc lidí. Všichni chtějí bagetu s máslem a vodu, ale dozvídáme se, ze prý už jsme občerstvení dostali, prý to byla voda a cake.

Tak určitě.

To bych ten koláček ráda viděla.

Je za 10 minut půl osmé a my sedíme pořád na letišti v Miláně.  Nakonec odletíme ve ¾ na osm a přesně ve 20:59 letadlo přistává na pražském letišti. Jsme vcelku rozladěni nejen ze zpoždění, ale hlavně z chování aerolinky, a tak si fotíme příletovou tabuli, abychom si mohli zažádat o kompenzaci. Jeden z našich spolucestujících nám přitom prozrazuje, že se ptal letušky a prý mají málo lidí, tak prostě spojili dva lety. Co je na tom pravdy, nevím, ale kdyby mi dali vědět včas, projdeme se ještě po Milánu a pozdější let by mi ani nevadil.

Takhle jsem naštvaná, z tvrdých letištních sedaček mě bolí zadek, ten koláček, co jsem prý snědla,mě imaginárně tlačí v žaludku a ujel mi vlak s předem koupenou včasnou jízdenkou, takže za něj zaplatím 2x tolik.

Na druhý den tedy žádám wizz o kompenzaci a ta je zamítnuta poprvé i podruhé na odvolání. Takže teď naši reklamaci řeší jedna ze společností, které se kompenzacemi zabývají.

A teprve až tato kauza skončí, budu vám moci prozradit, zda náš milánský pobyt stál cca 6000 Kč na jednoho anebo jen 2000,-.

Děkuji za přečtení. Pokud se vám článek o Milánu bez cestovky a na vlastní pěst líbil, můžete ho sdílet mezi své přátele a hlavně mě začít sledovat i dál. Na FB, na IG nebo si objednat můj mailový zpravodaj.