30.4. 2023 – neděle

Ráno se po snídani vydáme směrem k prvním zámkům na Loiře, což je od počátku náš hlavní cíl. Před námi jsou přibližně 4 hodiny cesty k Chateau de Sully-sur-Loire. Podle plánu by to měl být první zámek, který uvidíme na vlastní oči. Ale k čemu jsou plány jinému, než aby se porušovaly? Už teď vám mohu prozradit, že prvenství nakonec nezískal, i když druhá příčka je na umístění taky fajn.

Začali jsme se totiž rozhlížet kolem sebe a sotva 45 km od Nancy objevili v obci Autreville nádherný kostelík a po dalších najetých kilometrech ještě na A5 neméně zajímavý viadukt.

Po první noci, kdy jsme si jako nezkušení vybrali spaní nic moc na takovém obyčejném nevzhledném hliněném parkovišti,  teď vidíme, ze Francie je země pro spaní v autě zaslíbená. Co pár kilometrů míjíme nádherné odpočinkové zóny, často od silnice oddělené stromy, opatřené posezením, vybavené odpadkovými koši, někdy jsou jen oddělené silnicí, jindy přímo u nebo ve vesnici, prostě značka ideál.

Honza ale začíná mít trochu problém s palivem. Naposledy jsme ho brali v Německu a potřebovali bychom natankovat. Jenže jezdíme na LPG a na žádné z čerpacích stanic, které míjíme, jeho značku nevidíme.

LPG (ve Francii značeno GPL) tu tedy patrně moc nefrčí a vlastně první čerpací stanice, kterou jsme za pomoci navigace našli, se vyznačovala tím, že:

1. byla zavřená (později nám došlo, že je prostě neděle a zítra svátek a to se ve Francii nemaká a nakoupit pohonné hmoty se tu dají jenom u stojanů napojených na terminál pro platbu bankovní kartou)
2. tankovací pistole pro LPG měla opředenou jemnou pavučinou (spíš několika pavučinami) a LPG neměla tahle čerpačka ani naceněno

A tak to pokračuje dál. Kombinace Francie, LPG a neděle či svátek, to je prostě začarovaný kruh.

Zůstat tady do prvního všedního dne nechceme, nádrž je prázdná, tak bereme benzin.

Jedeme dál a projíždíme městečkem Auxerre, čučím jen tak z okýnka, když tu mě cvrnkne o nos nádherná stavba.

„Koukej!“ volám nadšeně na Honzu a ten hned staví. Z auta vylezu jen tak v crocsech, co tu mám  na přezutí, v přesvědčení, že  jen nahlédneme a pojedeme dál. Deset minut, když hodně dlouho. 

Ale chyba lávky.

On to zas tak malý kostelík nebude. Vždyť jeho zakladatel zemřel už v roce 448.

Dojdeme tedy k ohromné církevní stavbě.

Je tu ale pokladna, tak slečně svou vytříbeně lámanou angličtinou říkám, že jedeme jen tak kolem a zaujala nás krásná stavba, tak jestli by mi neprozradila, copak to asi je.

Slečna je ochotná a usměvavá, říká, že monastery Abbaye Saint Germain a tickets are free. Než se rozkoukáme, už mám v ruce volnou vstupenku (pokud byste chtěli i průvodce, dostanete ho za 5 Eur).

Vejdeme zvolna na nádvoří, z něj i do malého muzea, kde zjišťujeme, že historie kostela sahá až do 5.stoleti, a pak se už nenápadnými dveřmi  dostaneme do samotné baziliky. Monumentální, nádherné, vonící minulostí a historií.

Pár desítek metrů od ní je pak ještě jedna. Cadhedrale de Auxerre Saint Etienne. Je ještě větší a honosnější. Její průčelí je zvenčí zdobené jakoby malými příběhy.  Člověk by každý z nich mohl „číst“ a zabralo by mu to celý den. Uvnitř nejvíc zaujmou nádherné skleněné vitráže. I sem je vstup zdarma. Pouze kdybyste chtěli vidět i kryptu, platila se tuším 2 nebo 3 eura. Akorát abyste je mohli zaplatit, musel by být otevřený obchůdek se suvenýry, kde se prodávají vstupenky.

Jenže jsme ve Francii, je neděle a žádný francouz v neděli nepracuje, vždyť to znáte….

Každopádně pojedete-li kolem Auxerre, tuhle zastávku rozhodně doporučuji. Dýchá to tu pravou francouzskou historií, poklidným životem a taky tu mají spoustu rozkvetlých kytek.

V cíli ale ještě nejsme.

O půl sedmé večerní vjíždíme do Gienu. Honza si na netu totiž dohledal, že by tu mohli mít čerpací stanici s LPG. Když ale navigace triumfálně zazpívá své „ohooo, dorazili jste do cíle“, v cíli rozhodně nejsme.

Namísto benzinky na nás potměšile mrká jen nějaký showroom s auty. Ani to auto tu teda koupit nejde, protože je neděle a to je ve Francii zavřeno. Takže zase úplně zbytečná zajížďka.

V dálce ale vidím věžičku a tak Honzovi říkám, ze se tedy dojedeme podívat aspoň na kostel, když už jsme tady. Vzápětí se ukáže, že je to jeden z nejlepších nápadů, co jsem na téhle cestě měla. Zaparkujeme (zdarma) přímo před kostelem a hned jdeme dovnitř. Zvenčí i tam je celý z červených pálených cihel, v oknech s několika vitrážemi. Působí nevšedně, líbí se mi.

Líbí se mi vlastně celý prostor. Hned za kostelem, stačí ujít pár kroků, nás ohromí vyhlídka na specificky krásné domky a hned za kostelem vykukuje… voala… náš první zámek na Loiře.

Náhoda. O tom, že existuje Chateau de Gien jsme do té chvíle neměli ani ponětí. Dovnitř se tedy jít nedá, otevírací doba je jen do 18 a v kostele do 19, takže i ten jsme stihli s chlupem. Navíc zámek je přeměněn na muzeum, která ani jeden moc nepreferujeme a dovnitř bychom stejně nešli, ale pro vás je dobré vědět, že se tu platí 8 Eur.

Stačí nám tedy krásné výhledy a pak šupky dupky jako myšky sejít po schodech dolů do městečka, kochat se romantickými zákoutími, výhledy na řeku nebo zpátky k zámku a několikrát přivonět k všudypřítomným tulipánům.

Pak už jen parkoviště a dalších pár kilometrů k Chatoe de Sully du Loire.

Pochopitelně i tady je zavřeno, ale zámek zasazený uprostřed vody láká k romantické procházce nejen kolem něj, ale i do městečka, čemuž se nedá odolat. Auto můžeme po dobu prohlídky nechat stát zadarmo přímo u zámku, i tedy je to hezký. Na nábřeží u řeky jdou rozmístěny stolky s lavičkami pro pikniky. A lidi tu i takhle večer posedávají a klábosí. Prostě pohoda.

Večer se pak přesuneme asi 600 m od zámku, kde mají stellplatz. Obytňák na obytňáku spíš odrazuje, stačí však ujet ještě dalších pár set metrů a  máme tu louku prakticky pro sebe. Dva karavany a my, co víc si lze přát?

Šup do „postýlky“ a dobrou noc.

Pokud se vám moje povídání líbilo, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále. Můžete si objednat můj mailový zpravodaj nebo se stát mým sledujícím na FB či IG.

A budu ráda, když se sem vrátíte na další články. I příští budou z Francie a zámků na Loiře.