1.5.2023

Na prvního máje zvesela vyspáváme až do osmi, aby si Honza odpočinul od dlouhého řízení. Potom se sbalíme, popojedeme pár set metrů a uděláme si piknik u řeky Loiry přímo pod zámkem Chatoe de Sully du Loire.

Zámecká snídaně. Jsa členem vyšší vrstvy, člověku hnedle chutná líp.

Než se najíme, otevřou se brány zámku, tak nahlédneme aspoň na nádvoří, protože dovnitř (8 eur) jít nechceme. A vlastně to nádvoří ani není na rozdíl od pohádkové stavby zámku nijak výjimečné.

Takže hupky dupky do auta směrem na Chateau de Chambord, který slibuje nejkrásnější ukázku francouzské renesanční architektury, má 440 sálů, 365 krbů a 84 schodišť, a ta bych teda určitě nechtěla vybíhat každý den. Každopádně se jedná o největší a nejnavštěvovanější zámek v údolí Loiry.

Poklidně si pochrupu v autě, zatímco Honza řídí. Když se proberu, je to šok. Suneme se po úzké uličce krokem, rychlostí připomínající rychlost někdy kolem druhé, třetí hodiny odpolední na silnici ze Semtína do Pardubic, když vyrazí k domovu lidé z fabriky.

Ale vepředu před námi už se v dálce pomalu vykukuje majestátní ohromný hrad. Je tedy zakrytý zpola lešením. To ho trochu hyzdí.

A pak taky to množství lidí. Panebože!

Před Chambordem si snad dala dostaveníčko celá Francie.

Přímo před námi ohromná parkoviště na trávě, řídí to tu poldové a před hradem mezi parkovišti rozsáhlé tržiště. Co jsme komu udělali? zapištím název známého filmu. Přes to množství lidí, co tu je, se snad k hradu ani nedostaneme.

Parkování je kupodivu free, i když mezi auty neustále poskakuje obsluha a navádí nás, kam má kdo jet a kde zastavit. Projít potom obrovským vetešnictvím je jako hra o život. Tu na nás vykukují staré hrnce nebo vědra, ze kterých prodávající ani neotřel nánosy prachu, snad kvůli autentičnosti. Nebo naopak čisťounká vycpaná lištička cenící zoubky na rovněž vycpaného ptáčka. Mezi tím vším se motají lidé, prohlížejí vystavené zboží, potěžkávají, zkoumají a opravdu se tu prodává a nakupuje.

Co chvíli se proti nám řítí někdo s nadšeným výrazem a v ruce drží starou špinavou bedýnku, vycpaného čápa nebo židli.

Oddychneme si, alespoň, že všichni ti lidé nemíří k hradu, i když i takových je dost a společně s nimi se přes všechnu tu veteš nakonec dobereme cíle.

Máme dvě možnosti. Proběhnout si zahrady, které jsou zdarma a spokojit se s obhlídkou hradu jen zvenčí. Ale je to největší zámek a tak se rozhodneme jít do toho po hlavě a necháme se davem zavléct k pokladnám. Tam jsme celkem bezradní z nabídky okruhů a vstupů, nemůžeme se v ní vyznat a tak trochu nevíme, co chceme. Nakonec ale pochopíme, že pro nás bude nejlepší základní prohlídka hradu bez nějakých nesmyslů jako je živý průvodce či audio, kterým bychom beztak nerozuměli. Za pár minut už vstupujeme s platnými vstupenkami  na nádvoří. Moje první cesta vede jako již tradičně na toaletu a zde bych Francouze teda moc nepochválila. Před WC se táhla mohutná fronta po celou dobu naší prohlídky a pokud se člověk nechtěl počurat, nezbývalo mu než si ji minimálně jednou vystát. Týkalo se to samozřejmě především nás žen. Což brzy vedlo k zahájení klasické dívčí války a obsazení prostor určených pro muže.

Její průběh byl mnohdy docela veselý. Třeba pozorovat naprosto dezorientovaného vyděšeného chlapíka, mířícího do správných dveří, proti němuž zčista jasna vystartovala muslimka navlečená do hidžábu, byla docela legrace. Chtěl se otočit a vlézt na dámské.:-)

Inu, prostě Francie.

Zámek samotný je opravdu rozlehlý. A není divu, když tam prý je například jen schodišť celkem 84.

Jedno z nich, to hlavní bylo vystavěno ve tvaru dvou spirál, což v sobě nese ten zajímavý efekt, že jakmile vstoupíte na schody, bude muset vždycky vyběhnout najednou dvě patra. Schodiště jsou v sobě totiž propletena a musíte si vždycky dobře rozmyslet, kam se chcete dostat a kerým schodištěm musíte jít. Do každého z pater vede jen jedno ze schodišť.

My jsme tedy šli nahoru jednou z propletených stran a dolů druhou a dostali jsme se tak na všechna podlaží.

Projít všechny přístupné sály, to se nám určitě nepodařilo, ale dost jsme se snažili. Bylo jich tolik, že to není asi v lidských silách a vůbec si nedovedu představit, jaké by to bylo tady skutečně bydlet a cupitat po schůdcích nahoru a dolů jako kamzíček. Tady snad opravdu princezny nemohly ztloustnout, i když neprovozovaly žádný jogging a na zápěstích neměly chytré hodinky.

Co mě osobně ale uchvátilo nejvíc,  to byly výhledy z teras hradu. Ať už na nádvoří, kde jsme mohli pozorovat další a další nešťastníky stojící frontu tu na WC; tu na občerstvení; nahlížet do zahrad či obhlížet každou jednotlivou věžičku hradu.

Honza měl zase tendenci prohnat mě po každém schodišti, na které jsme narazili a vůbec mu nevadilo, že mi ke štěstí úpně stačilo už to první spirálové.

Když jsme opustili hrad, nahlédli jsme ještě vedle do volně přístupného kostela a aspoň zlehka nakoukli do parku, kde se popásaly černé ovečky s jehňátky.

A nakonec cesta zpátky znovu přes ten šílený blešák na prostranství před zámkem. To už i Honza začal pokukovat, co by si za poklady mohl přivézt z Francie domů on a mě při jeho nadšeném okouzlení vší tou veteší polil studený pot.

Bydlíme v autě, Honzo, v osobáku, skuhrám, když vidím, jak zkoumá vycpanou labuť a těžké mosazné sousoší. Nechci se s těmi věcmi dělit o svůj spacák. Honzovi však už svítí oči a v ten okamžik se stává pravým Frantíkem. Potěžkává mosaz v ruce a předpovídá, že koupě by se vyplatila, i kdyby pak měl ten exponát dát jen do sběru. Pak mu dojde, že nemá cash. Všechno platíme kartou a našich jediných 20 fyzických eur mám u sebe já.

Na trhu chtějí jen hotovost, tak je naval, zahřímá.

A v ten okamžik, kdy svůj úlovek položí, objeví se nenechavá francouzská ruka a vyfoukne ho Honzovi přímo před nosem. To zklamání mého cestovatele si nikdo neumí představit. A já mám dodneška vyčteno, jakou mohl mít pěknou sošku.

Nene, neberte chlapa na trh. V každém je kus lovce a nikdy nevíte, kdy se to v něm probudí.

V podvečer konečně opouštíme všechen ten mumraj a naším dalším cílem je zámek v Cheverny.

Už je ale pozdě, půl šesté. To by nám na prohlídku zámku i zahrad zbyla sotva hodinka. Oddělit prohlídku zahrad a zámku také nejde, vstupné je jednotné (14 Eur), to bychom museli platit 2x.

Tak jsme alespoň pocourali ke zdejšímu kostelíku a Honza objevil, že kousek odsud, cca pouhý 1 kilometr, má být prý další zámek.

Tady se to opravdu těmi zámky jen hemží, smějeme se, když se procházíme směrem k němu. Ale nestálo to za to. Spousta menších zámků v údolí Loiry slouží normálně k bydlení a tohle byl jeden z nich. Zrenovovaný, s novými komíny, autem.

Kdepak, tady nikdo na turisty není zvědavý.

Pokud se Vám článek líbil, určitě se vraťte na další díl a přečtěte si i ty předchozí. Můžete se také objednat můj mailový zpravodaj a sledovat mě na fb a IG.
Děkuji.