3.5.2023

Dneska už je středa. Čas utíká jako voda a nám přijde, že zámků z mého must see  seznamu moc neubývá. I když nás to pořád ještě baví, budou zřejmě třeba nějaké škrty.

Nakonec se rozhodneme vynechat zámek Chaumont.

Nechceme to totiž brát fofrem a rychlostí aspoň tři zámky denně.

Prozradím tedy alespoň, že před Chaumontem najdete obrovské bezplatné parkoviště a vzadu hnedle vedle něj se nalézá dokonce tzv. piknik area, kam se dá vjet i s vozem a udělat si třeba snídani v trávě. Kdybychom byli bývali včera neparkovali u řeky, tady bychom místo ke spaní rozhodně využili, takhle ale na další noc čekat nebudeme. 😊

Zámek zvenčí opět vidět nebylo, což nás po včerejší neblahé zkušenosti se zajíčky v Cheverny dost odradilo, k tomu je tu i celkem vysoké vstupné (20 Eur) a, jak pravil Honza, za ty prachy bychom pak měli pocit, že tam musíme šmajdat aspoň tři hodiny a mezitím nám uteče jinej hrad nebo zámek.

Ať tak nebo tak, rozjeli jsme se směrem na městečko Amboise a jeho stejnojmenný hrad.

Zaparkovali jsme opět zdarma kousek pod ním a už podle viditelných hradeb vypadala stavba majestátně, a to i navzdory tomu, že hned zkraje nás přivítala pěkná lešení.  Vstup stál standardních 15 Eur, nádvoří efektní, se spoustou výhledů, květin. Uvnitř zámku pak bylo několik sálů. Jedinečnost této památky ale spočívala hlavně v jeho vyhlídkách a krásném nádvoří vůbec. To bylo pohádkové a být princeznou, chci zrovna tady čekat na svého Honzu, který mě zachrání před drakem.

I ten můj Honza byl evidentně okouzlen, sice jsem u něj nepozorovala žádné přípravy na bitku se saní, ale po prohlídce prohlásil, že Amboise je asi nejhezčí z hradů a zámků, které ve Francii zatím viděl. Prostě jsme podlehli pohádkovému kouzlu tohoto místa a i já, která se obvykle vyhýbám focení, mám odsud spoutu snímků, jak si hraju na princeznu.

Když jsme se odsud konečně vykopali, zaujal nás hned u východu ze zámku ukazatel k zámečku Chateau du Clos Luce. Tady by mělo přece být muzeum vynálezů Leonarda da Vinci. Sice dovnitř jít nechceme, jak Honza správně podotýká, s ohledem na výši zdejších vstupů (18 Eur a s Da Vincim dokonce 23 Eur) si raději znovu zajde do IQlandie, ale proč se nezajít podívat na samotnou budovu?

A už tam jsme.

Nádvoří a stavba zámku se tu dá shlédnout od pokladny, dokonce Honza vytvoří i pár snímků, abychom v budoucnu nezapomněli, kde jsme to vlastně tenkrát nebyli. 😊

Potom seběhneme ke kostelu Saint Denis, který byl vidět už z hradní vyhlídky.

A abych nezapomněla, Honza si nakupuje svoje první zdejší dvě lahve francouzského vína.

Je mi jasné, že jestli je rozdělá už dnes večer, jsem zítra bez řidiče a žádný další zámek na Loiře neuvidím.

Zatím ale nic podobného nehrozí, přesouváme se k Chateau Chenonceau, což je  zámek na vodě, na ten jsem se hodně těšila. Na parkovišti se Honza pokouší upíchnout co nejvíc ve stínu, protože s sebou máme v autě nákup včetně šunky a maso je tady docela drahý. Sluníčko ale pálí na 100 %. Leda bychom se vmísili mezi obytné vozy.

Hele, jsme vlastně obytňák nebo ne? ptá se mě Honza bezelstně a já dumám, jestli se jen tak pro jistotu nezahryznu do té šunky hned pro případ, že bychom nebyli.

Honza mi ale odtrhne maso od úst a rozhodne se, že jsme. A tak za chvíli náš osobák stojí mezi velkými karavany a obytnými vozy. Působí tam jako pěst na oko.

Trosku zklamaní jsme ale z otvírací doby zámku. Je teprve za deset pět a zavíračka už v šest, kroutíme hlavou.

Brána se zavírá až v půl sedmé, radí nám přičinlivě pokladní. Má to smysl? váháme, ale nakonec tickety za 15,5 Euro od kusu koupíme.

A pak vejdeme dlouhou alejí k jednomu z nejhezčích zámků na Loiře.

Ne, výše vstupného a atraktivita památky nejsou vždycky v přímé úměře.

Tady se mi líbí úplně všechno. Krásné vnitřní prostory působí útulně a dokážu si představit, jak se v nich zabydluji, někdo, třeba Honza mi roztopí krb a já se potom vyvaluji v posteli s baldachýnem, ze které mi vyčuhují dlouhé nohy, protože mi je krátká. Nebyla ta šlechta evidentně tak dobře živená jako my teď.

Zámek je položený na řece a spolu s nádhernými zahradami působí velice romanticky. Jestli se mi ráno Honza vyznal z toho, ze se mu prozatím ze všech navštívených zámků líbil ten v Amboise, pak mně tento. Chenonceau.

Jen mě doteď mrzí, že právě na něj jsme měli tak málo času. Dokázala bych si představit, jak tu klidně strávím celý den.

Namísto toho ale o půl sedmé opouštíme spolu s dalšími opozdilci brány zámku.

A na parkovišti na Honzu čeká pozdrav. Náš obytný vůz byl mezi obytňáky natolik výrazný, že ho nešlo přehlédnout. A ne, neměli jsme za stěračem lístek s pokutou, jak určitě čekáte.

Naopak, před Honzovými dveřmi pro řidiče stála láhev s pivkem. Plná, jak se ukázalo hned po tom, co jsem svého řidiče začala peskovat, že ji snad taky mohl vyhodit do koše.

Láhev byla ale neodvíčkovaná a stejné značky, jakou dostal na přátelství už včera u Loiry při spaní na divoko od jednoho Němce.

Prostě taková milá pozornost “Byl jsem tady” od pána v černém Mercedesu.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když se na mou stránku znovu vrátíte. Můžete si objednat můj mailový zpravodaj a sledovat mě na FB nebo IG. Budu i ráda za sdílení mezi vaše přátele.