8.6.2023

Letadlo sebou trochu zakuckalo, až jsem leknutím trhla hlavou. No jo no, spala jsem celý let jako zabitá, hlavu opřenou o okénko a se zkrouceným krkem. Čili místo u okénka úplně promrhané, zvlášť když si člověk uvědomí, že letí za světla a má báječnou viditelnost. 

Jenže my jsme s Věrou nespaly celou noc, protože jsme při odletu v 6.10 ráno musely opustily domov už den předem před jedenáctou hodinou. Na pozorování mraků a sledování krajiny skrz sklo už mi tedy nezbývaly síly.

Letadlo v Rize přistálo před devátou místního času a my hned vyrazily autobusem č.22 do centra města a na ubytování. Jízdenka u řidiče stála každou 2 Eura. Kdybychom si ji zakoupily předem, byla by patrně za 1,5 Eur, to jsme ale blíže nezkoumaly. Vystoupily jsme na zastávce Autoboosta, což sice dává tušit blízkost autobusového nádraží, ale fakt je, že jsme na autobusáku za celý náš pobyt nebyly ani jednou.

Ubytovány jsme totiž byly v hostelu Elizsbeth´s VH Rooms a ten stojí hned vedle vlakového nádraží (autobusové by mělo být dle informace z hostelu vzdáleno 200 m). Strávily jsme tu celý týden a pravidelně vyrážely buď na procházky po městě nebo na vlakové výlety.  A jestli mohu v Rize něco na 100% doporučit, tak je to právě tohle ubytování. Lokalita k nezaplacení a přitom za pár Eur. Všude do centra, na centrální trh nebo na nákup do supermarketu co by kamenem dohodil. Přímo za oknem nám sice jezdily vlaky, ale nějakým záhadným způsobem jsme je obě vůbec nevnímaly a slyšet byly opravdu jen velmi vzdáleně. Možná je to tím, že v Lotyšsku zřejmě vůbec nemají rychlíky a kodrcají se tu jen vlaky pomalé, možná tím, že vlaky tu jezdí vyvýšeně, a tak jezdily výš, než bylo naše ubytování v druhém patře. Prostě jsme měly pořád pocit pohody a klidu, navíc tu bylo i čisto a pravidelný úklid.

Prostě, vybraly jsme si dobře, to jsme si opakovaly každý den.

A nejvíc hned ten první den, když jsme dorazily z letiště a po našem koktavém Hallo se ukázalo, že si klidně můžeme říct i ahoj, protože krom Nadii je druhý ubytovatel Slovák.

Tož jsme si vzájemně řekli ahoj, Věra dostala čaj a já jakousi „riezenku“, což bylo něco jako jogurt s mlékem, na rozdíl od těch našich však nebyl sladký, takže jsem si musela na jeho chuť přivyknout.

Chvíli jsme si poklábosily s Miroslavem, který se úplně vyděsil, když jsme mu prozradily, že ubytovány tu budeme celý týden.

“A co chcete dělat týden v Rize?” vypadlo z něj spontánně.

Až když jsme ho ubezpečily, že budeme vyjíždět i do okolí, zase se uklidnil.

Potom jsme si vybalily své saky a paky a vyrazily do víru velkoměsta. A Riga nás přivítala tak, jak to umí.

Ospale. Šedivě. Kontrastně.

Udělaly jsme si teda tour po městě. St. Peter church, Litevska Akademie, Dům černých hlav, ten bych třeba podle názvu nepoznala ani náhodou, katedrálu, Operu, je toho  hodně, co je tu k vidění.                                                                                                      

                                                                                                                                              

A staré hangáry, v nichž anebo vedle nichž vzniklo obrovské centrální tržiště. Obzvlášť v jeho venkovních prostorech najdete plno kytek, od umělých přes ty pěstované na zahradě až po obyčejné luční. A lidé je kupují. Ne jako u nás, kde by takový prodejce vystál dolík, tady si opravdu každý druhý či třetí člověk nese z trhu domů do vázy kytičku.

Prodavači jsou připraveni na každou situaci. Dokonce i pohřební výzdobu  tu měli a to by mě fakt nikdy nenapadlo, kupovat smuteční kytici na tržnici. Tady je ale všechno možné.

Taky ovoce a zeleninu tu prodávají a spoustu krámů jako od Vietnamců, uvnitř v hangárech i maso, sýry, ryby.

Kupuju si jahody za 2 eura kilo (to je tu nejnižší cena, stoupají klidně ke čtyřem anebo šesti)) a meruňky za 1,80. Pravda, jsou trochu víc zralé, ale to je mi jedno. Jsem na dovolené, tak si dopřeju a všechno to ještě dneska sním. Není nad to pochutnat si na čerstvém ovoci.

Večer na pokoj už dojdeme notně unavené a předchozí nevyspání si vybere svou daň. Stihnu se osprchovat, usednu na postel a sotva zavřu pusu, svalím se do peřin a nevím o světě.

Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když mě budete sledovat i nadále. Můžete si objednat můj mailový zpravodaj, nebo mě sledovat na FB nebo na IG. Příště už vyjedeme z Rigy do vnitrozemí, tak se určitě vraťte.