9.6.2023

Ráno obě spíme jako by nás do vody hodil. Ad 1 potřebujeme dospat probdělou noc a ad 2 jsme si právě proto naplánovaly pohodový výlet do Salaspils Memorial.

Pojedeme vlakem a nádraží máme co by kamenem dohodil. Asi tak 2 minutky, pokud použijeme zkratku před podzemní garáže, kterou nám ukázal včera Miroslav. Za 2,15 Eur si každá koupíme  zpáteční jízdenku a šup na nástupiště číslo 4.

Vlaky v Lotyšsku jsou na jednu stranu stejné jako u nás. A na druhou diametrálně odlišné. Třeba na schůdky do vlaku by naše babička rozhodně nevylezla. Jsou úzké a strašně vysoké a mám co dělat i já, abych se na ně dokázala vyhoupnout. Babička z Rigy to zvládnout musí, jinak zůstane až nadosmrti doma.

Na druhou stranu jsou vlaky v Lotyšsku celkem levné, vždyť 22 km tam i zpět za 50 Kč, to je cajk.

Také třeba kontrola jízdenek zde je plně automatizovaná. Pan průvodčí si chodí jako pán a jen důležitě přikládá čtečku k jízdence. I sedadla jsou vcelku moderní, ovšem samotný vlak už něco pamatuje a ani u nás už tyhle typy dávno nejezdí, to žádná modernizace nezakryje.

Lotyšsko je prostě zemí paradoxů.

A když už jsme u cen, bohužel potraviny jsou tu v podobné cenové relaci jako v Česku. Čili přibližně stejně předražené jako u nás. Akorát Lotyši mají oproti nám výrazně nižší plat, zhruba dvoutřetinový, takže se jim žije hůř.

V Salaspils vystoupíme přibližně v 11 hodin a ocitneme se uprostřed šedé nicoty. Ale ne, počkat, kousek, tamhle je ukazatel a mají tu Íčko a taky botanickou zahradu.

Soutěžní otázka č. 1: Kolik osob asi každý den zavítá do Salaspils, aby tu mohlo navštívit botanickou zahradu?

Správná odpověď je samozřejmě „nevím“, ale na její prosperitu bych si nevsadila.

Paní v Íčku je taky celá rozradostněná, když vidí, že její městečko konečně někdo navštívil a dokonce dvě děvuchy a ještě z Česka. Je hrozně milá, příjemná, ochotná a kdyby mohla, snesla by nám modré z nebe.

Jenomže to nemůže, a tak smutně konstatuje, že ten památník obětem koncentračního tábora, který chceme navštívit; se sice opravdu jmenuje Salaspils, ale u nich městečku vlastně není.

Vytahuje mapu, ukazuje, zakresluje, a když teda nemáme auto a pěšky je to odsud fakt daleko, radí, abychom se zase vrátily vlakem ve směru na Rigu o 2 stanice zpět na zastávku Dārziņi. Ta je sice taky mezi lesy a dokonce ani svoje Íčko tam nemají; ale k památníku je to z ní mnohem blíž.

Skoro nás chytne za rukáv a k vlaku osobně dovede.

Díky bohu, ten jede prakticky hned.

A sotva do něj vlezeme, už se blíží průvodčí se svou čtečkou.

Ach jo, protočím oči v sloup. A to máme vyplýtvat naši zpáteční jízdenku na pouhé 2 zastávky? To se mi jako vážně nechce. Takže se rozhodnu a svou jízdenku nevydám.

Ukážu ji, to jo, ale jen na chviličku, a vůbec. Pustím se do své lámané English a snažím se vysvětlit průvodčímu, že jsme přejeli a nechce se nám platit další jízdenku, když vlastně máme zpáteční až do Rigy. Mému žvatlání nerozumí ani Věra. Průvodčí ale kupodivu pochopí, mrkne na jízdenku a mávne nad námi rukou.

„Ok holky, ok,“ vyhazuje nás na naší zastávce z vlaku.

„Jízdenku vám označovat nebudu, ať ji můžete použít večer zase do Rigy a už šup šup, vystupujte, ať tady nejezdíte pořád dokola tam a zpátky.“

Železniční zastávka v Dārziņi je utopená uprostřed lesa. Vpravo, vlevo nic, jen malá cestička, která by podle mapky, co jsme dostaly v infocentru, mohla vést tam, kam chceme. Tak se po ní dáme a k tomu památníku taky dojdeme.

Je, jak jinak, než šedivý. Šedivý jako Riga. Šedivý jako vzpomínky, které připomíná. Velké sousoší otce a matky, rodiny; tlumená hudba podbarvující emoční zážitek, poházené květiny a hračky. Vpravo velká pamětní síň/muzeum. Fotky, příběhy, lidé.

Celé je to postaveno tak nějak nadčasově.

Obžaloba.

Odsouzení toho, co lidi umí, když jim to dovolíme.

Přitom nás zaujmou i velké díry mezi panely v druhém patře. Opatrně nesu Honzův foťák a svírám ho za poutko, abych ho neupustila. Věra taky našlapuje a mumlá, že dítě by sem raději nebrala.

Zvláštní to místo. Sugestivní a alarmující. Lze vůbec napsat o bývalém koncentráku, že se vám tam líbilo?

Po návratu domů do Rigy máme ještě spoustu času. Na hostelu stihneme ochutnat slaninu od pana domácího,  Slováka Miroslava, a pokračujeme v prohlídce Rigy, abychom zjistily, že třeba Dům u koček jsme vlastně viděly už včera, jenom jsme ho nehledaly a tak nám unikly sochy dvou micek na střeše budovy. Inu ženské, no.

Ale nakonec jsme ho stejně našly, tak co?

Den zakončíme opět v tržnici, odkud si hrdě nesu další jahody, a nákupem v blízké Maximě.

Ta má prý být nejlevnějším obchodním řetězcem v okolí. Brzy zjišťujeme, že asi je, ale pro místní, kteří mají udělanou slevovou katičku. Což my nejsme.

Stojíme u pokladny a najednou se udělá rozruch. Za pár minut odsud s velkým humbukem vyvádějí dva dospělé spratky.  Paní stojící ve frontě přede mnou se nás snaží varovat, že jsou to kapsáři a že si máme hlídat mobily a peníze. Moc jí nerozumíme, ale když pochopí, že jsme cizinky, přidá na gestikulaci.  Je hodně přesvědčivá a tak nám to nakonec dojde a děkujeme a usmíváme se.

U pokladny ještě počká, než si namarkujeme naše mléka a jogurty a podstrčí nám svoji slevovou kartičku, abychom ušetřily.

A nám to přijde báječné.
V tu chvíli je svět ještě v pořádku.


Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když se sem zase vrátíte na další díl. Můžete si objednat můj mailový zpravodaj, anebo mě začít sledovat třeba na fb.