Sobota 10.6.

Tentokrát vstáváme brzy. V plánu je cesta do Cesis. Ráno tedy vyběhnem jako srnky, zjistíme ale, že obchoďák je ještě zavřený a tak nemůžeme na nádraží použít zkratku přes garáže a místo toho obíháme celý komplex.

No a vlak nám ujel a další hned tak nepojede.

Co už?  Bleskové tedy měníme plán. Vypravíme se do Siguldy. Tam nám to jede dřív a stejně jsme ji chtěly navštívit zítra.

Sotva vystoupíme, hned u vlakového nádraží zezadu se na nás směje Íčko a v něm paní, která vám ochotně poradí a pomůže naplánovat trasu. My jsme chtěly vidět hlavně zámek a zříceninu za ním; dále dojít do Krimuldy a ke zřícenině hradu u ní, k místní jeskyni a hlavním cílem byla Turaida, což je hrad.

„….a odtamtud můžete zpátky k nám do Siguldy zase autobusem“; uzavřela rozhovor paní na informacích.

Jojo, všemu rozumíme, kývaly jsme a vyrazily.

Narozdíl od šedivé Rigy byla už i Sigulda barevnější. Co je opravdu zvláštní, je to,  že vlastně každé z námi navštívených městeček se ukázalo být více barevné a možná i veselejší než hlavni město. My jsme se tedy vypravily pěšky podle mapky k zámku stojícímu uprostřed zahrady. Mnohem víc nás však zaujala zachovalá zřícenina vykukující za ním.  Tam jsme si koupily i vstup za 2 eura a prošmejdily ji ze všech stran.

Dále jsme došly ke sportovnímu centru s lanovkou, kde měla údajně být i krásná vyhlídka. Skutečnost byla ale taková, že tam sice vyhlídka opravdu byla, ale nebylo z ní vidět nic. Mnohem víc nás v prostoru zaujal nevkusný barevný králík v nadživotní velikosti.

Místo jsme tedy brzy opustily a pokračovaly dále podél silnice, která posléze přešla v cyklostezku. Když jsme zvedly hlavu vzhůru, zaujala nás lanovka  a přímo nad námi lidi pohupující se v drátech na něčem, co připomínalo rogalo. Bezpečné to zrovna nevypadalo, takže mě hned napadlo známé ruské pořekadlo: nas mnógo, i když přirovnání k Rusům by Lotyše, kteří jsou v EU a platí narozdíl od nás eurem, dozajista urazilo. Prostě tím chci jenom naznačit, že na jednom či dvou životech nám zas tolik nesejde.

Ti lidé to ale evidentně dělali dobrovolně.

My si zase dobrovolně hlídaly prostor nad hlavou, protože nás Čechů zase tolik není a trochu jsme se bály, aby se na nás celá ta rogalová maškaráda nezřítila.

Brzy se ale cesta rozdvojila a mohly jsme jít buď dál po silnici anebo vystoupat za pomoci dřevěných schodů. Jsme holky zvídavé a taky jsme doufaly ve zkratku, protože když tam lezou i ostatní turisté, není to jen tak a buď tam musí něco bejt anebo si aspoň zkrátíme cestu. A tak jsme přešly na výstup po schodech.

A zkratka to fakt nebyla, i když ty schody vedly skoro až do nebe.

Skončily těsně před ním a dovedly nás, kam vlastně?

Tady by měl být přece ten hrad, pravila Věra bezelstně. 😊

Žádný hrad tu ale nebyl. Jen pár kamenů.

Tak to bude zbytek z hradu, spekulovala jsem zas já a už to tak vypadalo, že tu krom několika kamenů neuvidíme nic. Ale jak jsme postupovaly dál, i kamenů začalo postupně přibývat.

Soutěžní otázka číslo 2:  Co vznikne, když začnete vršit kameny na sebe a necháte je zarůst mechem?

Správná odpověď: Jak kdy, někdy nic, někdy postavíte třeba zeď a někdy vznikne třeba hrad a z něj pak pěkná zřícenina.

A tak jsme nakonec těsně před Krimuldou, což je zdejší malá víska, uviděly i jednu bývalou hradní stěnu. Teď už tedy v poklidu můžeme říci, že jo, že tam je pěkná zříceninka. Krimulda samotná jako obec nás příliš nezaujala a tak jsme tedy šly zase dolů a sešly k jeskyni.

To už je taková místní trochu komerční zóna. Není třeba nikam stoupat, tak se tady sdružují lidé, dokonce i sem tam nějaký stánek se objeví. Nebo hospůdka.

Od té se dostaneme rovnou ke kempu, jehož cena je stejná jako cena kempů v Německu a pak už jsou před námi další dřevěné schody vedoucí kamsi k nebesům. Musím teda říct, že po Lotyšsku už nechci žádné dřevěné schody ani vidět nejmíň půl roku.

Ale daly jsme to a před námi se rozevřela louka s mnoha sochami a soškami a za ní, kde se vzal, tu se vzal červený hrad. A to byl náš hrad cílový – TURAIDA.

Zdálky vypadal impozantně, zblízka ho bedlivě hlídaly dvě babky uvaděčky v rádoby dobovém kostýmku. Ty byly zalezlé ve své kukani, ale jak zblikly potencionálního návštěvníka, zjevily se před ním jak vítr a už chtěly vstup – 6 Eur

No ale co, hrad vypadal úplně jinak než hrady u nás,  tak jsme jim je daly.

A odsoudily se tak k dalším schodům.

Ty vedly všude, na vyhlídky, na nádvoří, na stavbu.

V Lotyšsku se opravdu hodně staví a jestli jsem si někdy myslela, že je naše město příšerně rozkopané, tak se mu teď hluboce omlouvám. Tolik poházeného stavebního materiálu, strojů, výkopů a kamení pohromadě jako v Lotyšsku jsem v životě neviděla. Přitom ale ta kvalita mnohdy kulhala nejenom na nohy, ale i na ruce.

Na samotném hradě a muzeu  Turaida to bylo vidět asi nejvíc. S tak zflikovanou rekonstrukcí historické památky jsem se v životě ještě nesetkala. Cihly vystrčené ven mimo zeď, červené cihly, z nichž byl hrad vystaven, pocákané cementem či bílou stěrkou. Člověku to je až líto, protože Lotyšsko těch turistických atrakcí ve formě památek moc nemá, je znát, že zejména v minulém století tu řádil především socialistický realismus.

Z hradu jsme se pak vypravily dolů do městečka vyhledat autobus do Siguldy a ukázalo se, že nejsme tak chytré, jak jsme si myslely. Vyznat se v lotyšském jízdním řádu a poznat, který autobus z které zastávky jede, to bylo jako losovaní sportky. Tam taky někdy vyhrajete padesátku, když se náhodou strefíte,  ale není to moc často. Tady nejsme schopné určit ani směr, ve kterém bychom se měly postavit, natož čas odjezdu, a když pošleme ofocený jízdní řád oběma našim mužům, dozvídáme se dva různé směry i časy.

Tak takhle by to nešlo.

Pokud bychom se nezeptaly paní u kasy prodeje vstupenek na hrad, sedíme v Turaidě asi dodnes. 🙂
Ale my se zeptaly a vy se můžete těšit, kam jsme se vypravily další den…..

Pokračování zase příště. Budu ráda, když se sem znovu podíváte, můžete mě sledovat i na FB nebo si objednat můj mailový zpravodaj a další článek už vám neuteče.