11.6. neděle

Pro dnešní den jsme zvolily návštěvu Jelgavy jako takový odpočinkový výlet. Ráno jsme tedy nespěchaly a pohodlně se prospaly. Však vlak jede každou chvíli. Stačí vylézt ty vysoké schody, které vedou do každého vagónu, a usednout do vcelku moderních čalouněných sedadel. Na nich je vidět, že prošly repasí a opravdu v každém vlaku jsou sedadla pohodlná a svítí novotou. Samotné vlaky tu ale jezdí pěkně staré a tahle repase ke komfortu cestování zdaleka nepomůže. Takže v nich např. nenajdete WC, neexistuje tu klimatizace. Ale zase tu klidně otevřete okénko. Přitom průvodčí kontroluje jízdenku přes QR kód, takže je vidět, že země se snaží jít směrem moderních technologií. Proste jsme v zemi kontrastů, která podle mého názoru vůbec nebyla připravena na vstup do vyšší ligy, respektive do EU, a tak tu teď jsou na tom v některých ohledech (např. mzdy) mnohem hůře, než třeba u nás, a v jiných zase opačně.

Ten kontrast je vidět třeba i na oblečení, kdy např. v Rize sice potkáte hypermoderně oblečené dámy, ale frčí tu úplně normálně i tepláky a potkáváte je běžně v centrech měst. Lidé chodí často oblečení stejně jako jsme chodívali i my v devadesátkách, to znamení v nekvalitních materiálech a střizích, které vyšly dávno z módy. Člověk by řekl, že to koupili někde na blešáku, ale pak jdete kolem výlohy luxusního butiku a směje se na vás stejný střih, jaký vy doma nosíte už jenom na zahradu.

Sama se neřadím mezi fanynky současných módních stylů a určitě bych v tomhle směru nemohla jít příkladem, ale za prvé jsme s Věrou k obdobnému závěru dospěly nezávisle na sobě a za druhé jsem ještě nikdy, v žádné zemi podobný pocit neměla.

V Jelgavě není Íčko hned u nádraží, jak už jsme za ten týden zvyklé. Tam je jen náměstíčko s nevzhledným sousoším hrdiny, který zabil zvíře. Na tom, zda mrtvé je prase nebo medvěd jsme se s Věrou neshodly do konce výletu. To, že jsme nakonec vybraly medvěda, byla dílem náhoda a dílem konstatování, že je to exotičtější zvíře a taky větší. Nebudeme tedy vypadat jako dvě blbky, které se vypravily do Lotyšska za prasetem.

Při cestě a hledání Íčka jsme pak potkaly dva kostely. V obou jsme si mohly užit mše.

První byl typicky ruský, barevný a hlavně nic nefotit!

Bábušky a tetičky stály v koutku seskupené kolem svého kněze, koukaly na něj jako na svatý obrázek, na hlavě šátky bez ohledu, jaké měly oblečení, jestli zástěru nebo džíny, prostě šátek na hlavě měla každá.

Druhý kostel z červených cihel Bezvainigas jaunavas Marias catedrale pak měl zrovna standardní mši.

Potom jsme konečně došly k modernímu Íčku, kde jsme dostaly další mapku a podle ní došly ke zdejšímu zámku Jelgavas Pills.  Byl zavřený a dovnitř se dostat nedalo, s výjimkou malých dvířek po straně, za nimiž se ukrýval pán prodávající vstupenky. Měl výborné pracovní prostředí, protože i zvenku bylo vidět, že mu za zády stojí rakve.  Tuhle zdejší atrakci jsme tedy raději vynechaly.

Hned za palácem ale měla být cesta k přírodní rezervaci s rozhlednou, z níž by se měla nechat pozorovat zvířata, hlavně koně. A sem jsme jít chtěly.

.Jenže jedna věc je chtít a druhá najít cestu.  Ta měla podle mapy vést podél řeky. Jenže podél řeky je staveniště a pokud tu někdy něco vedlo, tak je to dávno pryč.

Věra je ovšem po těch několika dnech, co tu jsme, už zkušený Lotyš a ví, jak to chodí, takže jen mávne rukou.

„Tady to vypadá vždycky stejně divně a že nikde nic nejde. A pak se cesta nakonec najde.“ povídá a neohroženě vklouzne přímo na staveniště.

Nikdo si nás nevšímá, tak jdeme.

A taky že jo. Má pravdu a cestička se v místě,  kde by ji nikdo nečekal, objeví. Nohy už máme bílé od prachu, ale jdeme a jdeme a nakonec se nám to podaří a dojdeme k top cíli dnešního dne, k přibližně dvacet metrů vysoké obyčejné dřevěné rozhledně, na kterou když vylezeme, zjistíme, že z níž není vidět vůbec nic.

„Ale našli jsme ji!!!“ oponuje mi Věra celá zaprášená, ale šťastná. Však je to taky její dílo. Já bych to hledání už asi dávno vzdala.

A potom je spatříme.

„Koukej!“, povídám a ukazuju do dáli. Tam úplně vzadu velké jako špendlíkové hlavičky jsou koně, celé stádečko koní.

Cíl byl dosažen a víc než kdy jindy se ukázalo, že cílem může být i cesta a to, že ji vůbec najdete.

Na zpáteční cestě už jenom okoukneme ostatní jelgavské památky. A to jsou muzeum, kam zřejmě nikdo nechodí, palác, který je zavřený, hodiny času a pak už šup na vlak.

Jelgava byl jednoznačně nejslabší den naší  dovolené a její návštěvu bych tak úplně nikomu nedoporučila, ale přesto měl něco do sebe.

Za prvé jsme si dokázaly, že den se dá užít, i když vlastně za nic nestojí, a za druhé to, že jsme našly za staveništěm tu rozhlednu, to byl vážně majstrštyk hodný obdivu.

Navečer (už zase v Rize) jsme si zašly ještě jako každý den na teplé jídlo do  Lida. To je taková lidová jídelna a chodíme sem na doporučení domácího každý den. Je součástí obchodního domu Origo a Rimi spojeného s vlakovým nádražím. Skvěle tu vaří, i když teda vesměs vůbec netuším, co si objednávám protože lotyšské názvy ať již památek nebo jídla jsou pro mě na přeshubu.

Lido má takovou lehce kýčovitou výzdobu a pokladní a servírky nosí umělé kopretiny ve vlasech a veselé kostýmky.

Jako celek to ale působí čerstvě a příjemně.

Cena jídla včetně přílohy je od 150.- Kč  výš, přičemž lotyšské platy jsou od těch českých o dost níž.

Místní zákaznící, navlečení často i v teplácích nebo vytahaných tričkách, řada lidi tu chodí oblečená tak nějak omšele. Není to u všech, ale to procento viditelné chudoby je rozhodně vyšší než u nás. Přesto si pomalu každý z těchto lidí naloží v Lidu plný talíř a 9 z 10. přidá ještě zákusek, který tu není tak jako třeba v Gruzii za pár šupů. Např. malinkatý pohárek s jahodami a troškou šlehačky za 1,5 eur a zákusek běžné velikosti se pod 2 eura ani nedostal.

Finanční gramotnost tu ale evidentně nikdo neřeší. Užij dne. Carpe diem. Dnešní zákusek už ti nikdo nevezme.


Pokud se vám článek líbil, budu ráda, když se sem zase vrátíte. Příště se s Lotyšskem rozloučíme posledním dílem.