2. 9. 2023

Slyším to poslední rok či dva pořád.

Do Polska! Do Polska! Každej už jezdí na nákupy do Polska.

Je tam prý levně a hrozně se to vyplatí.

Tak jsme taky vyrazili.

Ale asi jsme si vybrali nějak blbě či co.

Protože my v Polsku žádnou láci nezažili, jenom drahotu.

Pokud to ovšem nebylo tím, že jsme si vybrali jedno z nejdražších míst v Polsku. 🙂

Karpacz nebo taky polské Krkonoše a někdo tomuhle místu říká taky POLSKÝ ASPEN.

Vyjeli jsme v sobotu ráno a do cíle se dopravili tak nějak kolem půl desáté. I když jsem tenhle cíl plánovala opravdu už nějaký ten pátek a dost jsem se sem těšila, první dojem mě zklamal. Jako jo, všude se staví, všechno upravené, tip top. Ale člověk si rázem připadá, jako by se ocitnul někde v komerční zóně a ne na horách. Chybí tu jakýkoliv genius loci, autentičnost, atmosféra.

Jak Honza poznamenal později, všechno tu na člověka jen natahuje ruku a křičí „dej peníze, dej peníze!“ a vám nezbyde, než se buď otočit a odjet anebo je dát. Víc lidí je evidentně dá, protože i když už je po prázdninách, všude je hlava na hlavě.

Zařadili jsme se k nim taky. Když už jsme sem jednou dojeli, přece se neobrátíme a nepojedeme zpátky.

A tak jsme vyplázli třicítku za parkování. Ne v korunách, ale ve zlotých.

A pak šli směrem k národnímu parku.

Nejdřív jsme narazili na kostel Wang, který původně stál ve stejnojmenné norské vesnici a sem byl přestěhován v polovině 19. století.  Cena bratru 9 zlotých není zase tak extrémní, ale myslela jsem, že Polsko je nábožensky založená země. Copak se tu bez peněz nemůže člověk dojít ani pomodlit?

Samozřejmě, že může. Však jsme před několika lety byli třeba v Krakově a strčili svůj nos do většiny svatostánků ve městě.  Ale Krakov není Karpacz a tady je to prostě jinak.

Takže jdeme raději dál. Cesta je upravená, to zase musím přiznat, i když po těch menších kamenech se mi chodí docela špatně, ale to může být jen můj problém. Jdeme ve štrůdlu lidí, kde člověk není ani chvilku sám. A potom se před námi zjeví  velké odpočivadlo se stoly a lavicemi, lidé tu pokojně svačí, vykládají si mezi sebou, stojí tu toitoiky, což kvituju s obdivem, protože podél cest najdete výrazně méně toaletního papíru než třeba u nás.

Taky se tu ale platí vstup. Vyjde to na české koruny zhruba na 50 Kč.

A pak už hupky  dupky ve špalíru směrem na Slunečník. Zde, ať už cestou nebo přímo na něm, by měly být parádní výhledy, ale nejsou. Všude se vznáší chuchvalce mlhy, a tak nevidíme prakticky nic. Jen ty lidi kolem.

Ze Slneczniku je to už jenom, co by kamenem dohodil na první polské jezero.

Málem jsme ho přešli.

Z cesty je matně vidět, že máme po levé ruce něco jako díru. Díru ucpanou mlhou. Tady by i Rákosníček ozbrojený nožíkem, kterým ji chtěl krájet, záviděl. Vidět není prostě nic.

Teprve když se znechuceně dohodneme, že ačkoli je vcelku příjemné teplo, k druhému jezírku za těchto podmínek ani nepůjdeme, mlha na chvilku po pravé straně vystoupá výš a „hele Honzo, je tam!“ volám a oba se kocháme pohledem na kousek malého jezírka. Honza zběsile cvaká fotoaparátem a já se ještě chvíli koukám.

Potom opona spadne.

Dáme se do řeči s párkem postarších českých turistů, taky marně hledají jezero a ptají se nás, jestli jsme ho náhodou někde blízko neviděli, prý už by to mělo být. Tak ukazujeme do bílé nicoty a chvíli rozprávíme. Oni přišli z naší strany hranice, prý se jde po vrstevnici. Zamáváme si a vtom…., paní radostí vypískne, se ukáže zase druhá půlka jezírka.

A tak ho nakonec vidíme sice přerušovaně, ale dá se říci, že celé a v plné jeho kráse.
Jen příště asi zase z naší strany Krkonoš, není-liž pravda?



Děkuji za přečtení a jestli se vám článek líbil, budu ráda, když se sem zase vrátíte. Můžete mě sledovat na fb nebo si objednat můj mailový zpravodaj, který vás upozorní, že vyšel nový článek.