22.9.23 pátek

O tom, ze existuje nějaký hrad Veveří, jsem se dozvěděla díky festivalu České hrady. Stojí u Brna, kdyby někdo nevěděl, a stojí tam už pěkně dlouho. První zmínka o něm jako o loveckém zámečku pochází už z roku 1213 a rozšířen do současné podoby byl potom během 13. a hlavně 14. století, kdy z něj markrabě Jan Jindřich (mladší bratr Karla IV.) učinil jedno ze svých hlavních sídel. Nyní patří hrad státu.

Když se to tedy teď tak sešlo, že jsme včera byli v Brně, hned jsem zavelela, že se sem musíme podívat. Tak se i stalo.

Hrad mě překvapil svou rozlehlostí. Nevím, čekala jsem asi něco menšího.

Takže jdeme na to a hned u brány začíná inkaso. Výměnou za krásných 50 Kč za jednoho nám chlapec v kukani vydal každému vstupenku a jednu mapku. A pak už prý jen „Vstupte!“

Tož jsme vstoupili. Jak už jsem psala, čekala jsem spíš malý hrad, kde nebude nic vidět. Co by taky člověk dneska chtěl za padesátku?

Ale ono kupodivu ne. Okolo nádvoří hradu se rozprostírá ohromný areál s věžičkami a výhledy, je tu venkovní restaurace a vinárna, do níž dostal Honza lístek na ochutnávku a …taky ještě jedna pokladna.

Jo, tak to jooo, směju se. Za padesát korun nás pustí jen na nádvoří, je to vlastně taková reklama a pokud se vám tu bude líbit, můžete si zakoupit ještě jeden či druhý okruh, buď za 180 nebo 220 korun. My už si ho ale odpustili.

Namísto toho jsme věnovali spoustu času tomu si to tady prolézt. Každou věžičku, i když z ní třeba nebylo vidět nic moc. Každou vyhlídku, i když jste před ní museli pořádně ohnout hřbet a nejdřív se protáhnout pod obřím trámem zajišťujícím statiku. Tady jsem si pořádně otestovala svou nedávno diagnostikovanou hypermobilitu. Honza do sebe ve vinárničce hodil náprstek ochutnávkového burčáku a zkonstatoval, že víno je tu poněkud dražší.

No a když mu konečně z krve vyprchal alkohol, mohli jsme jet dál. Na další místo, kam jsem se už dlouho toužila podívat, a tím je bývalý ženský klášter Rosa Coeli.

Ten najdete v městečku Dolní Kounice a působí opravdu impozantně. Ohromná budova bez střechy vyzařující zvláštní energii. Vstupné bratru za 90 Kč a včetně židovské synagogy za 140. Ptám se tedy krajně nesympatické starší dámy, co tu vybírá za vstup, na tu synagogu.

Zajímalo by mě hlavně, jestli se koupí společné vstupenky ušetří a taky kolik. Jsem účetní a navíc skrblík, jak už jste, pokud mě čtete pravidelně, určitě poznali.

Tak synagoga tu prý je. Támhle na druhém konci městečka, mávne rukou k mapě. Ale to je tak všechno, co se dozvím. Nějaké zvýhodnění při obou vstupech se mnou probírat nechce a šoupne Honzovi vstupenky jenom do kláštera. A pak jednu za 30 Kč na focení. Visí mu na krku fotoaparát, tak teda bude určitě fotit. To je to jediné, co paní zajímá.,

Uvnitř kláštera fotí všichni.

Akorát mobilem.

Jinak je ale tenhle objekt fantastický. Velkolepý, dechberoucí. Nabíjející. Dokonce i té nepříjemné bábě snad nakonec člověk odpustí, že tomuto místu kazí karmu. Klášter se totiž nedá. Má ji tak krásnou, že ho žádná bába nedokáže ohrozit.

Strávili jsme tu s Honzou hodinku a půl a stejně jsem měla pocit, že ta doba je příliš krátká a vší té krásy, klidu, míru a ticha se nelze nabažit.

Každý to má ale jinak. Zrovna, když jsme opouštěli areál, kde se vzala tu se vzala, tři děvčata pozdního, totiž našeho věku. Holky byly navlečené v tričkách s nápisem Věk je jenom číslo.

V pokladně už seděla jiná prodavačka, , taková mladá, příjemná, ochotná a svěží. Seznamuje holky s QR kódy a ukazuje jim, jak a kde si najdou na mobilu povídání k jednotlivým zastavením. A taky jim nabízí vstupenku se synagogou a ženy si ji kupují.

Všechno je prostě o lidech a někoho ani místo, nabíjející pozitivní energií změnit nedokáže.

My už ale jdeme směrem ke kostelu (zavřený) a k oné židovské synagoze. Ta vypadá docela obyčejně, jako větší rodinný dům, který bych normálně přešla. Vstupné do ní je za 70 Kč a Honza rozhoduje, ze dovnitř tedy nepůjdeme. Ale stejně tu svou zvědavou šedivou hlavu strčí do dveří, aby paní pokladní nevinně po pozdravu sdělil, že jen kouká, co to tady je. No a ta se rozzáří.

Honza mi později tvrdil, že se tam nudila a cítila se osamělá. Inu, nebyla ve věku, kdy každý strčí hlavu do mobilu a nezajímá ho nic okolo.

Pustila se tedy s Honzou okamžitě do družného hovoru a začala vyprávět. O tom, že v Dolních Kounicích nežije už ani jeden Žíd a přitom před válkou jich tu bylo víc než 600. Většina utekla včas, ostatní skončili v táboře a ten přežila jen jedna jediná žena Ruth Kopečková-Morgensternová. Ta se pak dožila krásných sta let a zemřela až v roce 2022. Ovšem v Dolních Kounicích nezůstala, tam o ni po válce nikdo nestál, přesídlila do Prahy.

Inu, zajímavé jsou cesty páně.

Paní nás při svém vyprávění nechala nahlédnout i do samotné synagogy, která byla ale vybílená a to v obou významech svého slova. Vykradená a taky se skvěla bělobou.

Zrovna když jsme se skláněli nad fotografiemi, otevřely se ale dveře a dovnitř se nahrnula trička s nápisy Věk je jenom číslo.

Evidentně se v klášteře holky moc dlouho nezdržely. Na rozdíl od nás mají ale na vstup do synagogy vstupenku, a tak nechceme paní zdržovat, složíme krovky, poděkujeme za poutavý výklad a pádíme k židovskému hřbitovu. Podle cedulí by měl být hned za rohem, ale ve skutečnosti mineme rohů nejmíň pět, proběhneme místní zkratkou i novou čtvrtí rodinných domků a pak teprve jsme tam a můžeme nasávat atmosféru místa, kde mrtví leží už příliš dlouho. Sotva se rozhoupeme k odchodu, už nás zase stíhají ty holky s Věkem, co je jenom číslo. Na hřbitov jenom nahlédnou a už zase svižným krokem pádí dál. To je naposled, co je vidíme, konečně nás předběhly.

S tím naším věčným couráním nemáme prostě na dostizích šanci.

Ale stejně už je navečer, a tak jen něco málo nakoupíme ve zdejším obchodě, kde jsou ještě pomalejší než my a Honza vystojí před pultem Maso, uzeniny dolík. Já si sednu na lavičku, kterou před pult strategicky umístili zřejmě proto, aby se jim babičky ve frontě příliš nekácely.

Pak se najíme a vypravíme se hledat místo na spaní.

Zakotvíme i s autem kousek od Moravského Krumlova u říčky, která je tak špinavá, že Honza rázně zamítne mou informaci, že podle stop sem chodí rybáři. Úlovek z takové špíny by prý jíst nikdo nechtěl.

No, uvidíme….

23.9. sobota

Ráno vstávám nějak před osmou překvapená, že vedle nás stojí další vůz. Prý rybář, povídá Honza. že ho viděl, zatímco jí spala jako zabitá.

Po snídani se vrátíme do Moravského Krumlova. Když už tu je, podíváme se na zámek. Prohlédneme si ho ale jen zvenčí a trochu zahradu. Podle výstavky o historii v rámci Íčka má za sebou pohnutou minulost, zvláště tu porevoluční, takže se dá očekávat, že bude dost vybrakovaný. Kdo má zálibu, je to ale zámek, kde je umístěna Slovanská epopej a za tou se sem jezdí.

My ale fanoušky tohoto díla tak úplně nejsme, takže se přesuneme do Náměšti nad Oslavou.

Tady nám Honza připravil cca 13 km dlouhý pěší okruh Údolím Divoké Oslavy. Trasa začíná u místního Penny marketu přes most a po červené.

Cesta je nejdřív až příliš pohodová a řeka nikde. Po pár kilometrech se ale terén změní v kamenitý. Na to nás v dostatečném předstihu upozorní cedule s informací, že další trasa je určena jen pro zdatné a zkušené turisty.

Jde se ale docela normálně po placatých kamenech podél řeky Oslavy, která se konečně zjeví. Její meandry jsou malebné a pohledy na ni kouzelné až kýčovité. Děláme si s Honzou legraci z toho, že nazírání na to, co je a co není náročná cesta, se v čase docela rychle mění. To za našich mladých let by tuhle štreku zvládl i nezkušený turista s třiceti kily živé nadváhy.

Lidí tu kupodivu moc nechodí. Za celou dobu potkáme v obou směrech jen dvě rodinky s dětmi, jeden mladý pár a kluka, co nese batoh natěžko.

Přitom, alespoň podle Honzy, je to poměrně známá trasa, je víkend a počasí je na turistiku přímo ideální.

Trasa pomalu ubíhá, sem tam nebo spíš každou chvilku nás překvapí přes stezku spadlý strom, a tak se každou chvíli shýbáme nebo naopak přelézáme kmen překážející v cestě.

Je snad tohle ta náročná turistika jenom pro zdatného turistu? Jestli teda jo, tak se fakticky nároky hodně změnily a výstup na Rysy by už dneska mohl být považován za horolezectví, mudruju. Vždyť tady nemám problém ani já se svou obvyklou fóbií z nebezpečí.

A pak to přijde.

Hele. tady mají řetězy, volá Honza pár metrů přede mnou s září mu oči nadšením.

Těší se, potvora.

Není to ale nakonec tak strašné protože i když občas vypiskuju strachy, nakonec ty cca 3 relativně nebezpečné úseky dám v pohodě i já. Tzn. že je dá v pohodě úplně každej, i Vy.

A nás pak už čeká jen návrat po asfaltové cyklostezce č. 51… zase zpátky.

Bylo to fajn.

Den zakončíme návštěvou náměšťského zámku. Hrozně se těším, protože na něj mám vzpomínky z dob, kdy mi bylo dvacet a byla jsem jím ohromená. Dávno si nepamatuji, jak to tu vypadá, to ne, ale ten pocit něčeho výjimečného, ten ve mně zůstal přes 30 let.

Bohužel se projdeme jen po nádvoří. Na prohlídku je už pozdě, poslední byla v 16.00. Zrovna tady bych na ni šla ráda.

I tak to tu na mě zanechá moc hezký dojem.

Prostě se sem musíme vrátit znovu.