10.9. 2023 neděle

Ráno jsem se probudila cca v 6 hodin a z toho, že stojíme zadarmo na placeném parkovišti, jsem byla docela vyplesklá. Honza spokojeně chrněl a tak jsem si vykreslovala různé katastrofické scénáře. Nakonec jsem nevydržela „ty nervy“ a vypravila se znovu k automatu. Nacvakám tam ještě dvě hodiny, udělám všechno přesně tak, jak jsme to dělali včera, přiložím kartu a… normálně zaplatím a vyjede mi parkovací lístek. Proč tenhle dokonalý rakouský systém v noci nefungoval, nechápu. Cítím se ale hnedle líp a mířím ještě na hodinku na kutě.

Cestou se rozhlížím a nevěřím vlastním očím. Evidentně jsme tedy nepřijeli včera poslední. Kousek od nás balí mládež stan a ten tu rozhodně kolem desáté večerní nebyl. Očividně spěchají a snaží se, aby je nikdo neviděl. O kus dál hned u silnice přibylo pár aut a ta také rychle odjíždějí.

Tak se mi zdá, že jsme tu nebyli sami, kdo parkoval v noci zadarmo. Akorát někteří se platit pokoušeli a někteří vůbec.

Snídani jsme si opět rozložili na camping area. Ruský pár tu ještě je, akorát se nám početně znásobil a v noci si přivolal kamarády. Takže tu nakonec stála auta dvě a v lidech tu spali celkem ve čtyřech. Vzduchem sviští ruština a nikdo  z osádky očividně nikam nespěchá. Paní má na sobě plavky, koupe se a potom se postaví na kraj jezera a krmí labutě. Vypadá u toho jako madona.

My se příliš nezdržujeme a sotva něco pojíme, přesuneme se k dolní stanici lanovky na Krippenstein. Tady si koupíme společnou jízdenku na 4 vrcholy za 78 +2 eura depozit na vrácení kartičky. Přijde nám to v tu chvíli dobrý. Sleva je přes 20 Eur a na návštěvu všech 4 vrcholů máme celé  2 měsíce.
Teprve později zjišťujeme, že jsme si ten nákup možná měli rozmyslet líp.

Na naši permanentku totiž zase nešlo uplatnit slevu na návštěvu Ledové nebo Mamutí jeskyně právě na Krippensteinu a později ani na Stezku v korunách stromů. A ty slevy jsou tu hodně výrazné. Je pak tedy otázkou, co je výhodnější.

My jsme to vyřešili tím, že jsme ani do jeskyní, ani na Stezku korunami stromů nešli.

Z Krippnsteinu  jsou nádherné výhledy především z vyhlídky Five fingers aneb Pět prstů. To je ta, kvůli které sem všichni jezdí a chtějí se na ní vyfotit. I my vlezeme pochopitelně do každého z prstů a někde u nehtu se kocháme vyhlídkou na hory i na jezero.

Pak ještě posedět na předpřipravených vlnitých lavičkách. Hodit si nohy nahoru a koukat a přemýšlet, jak pěkně tu je a že má něco do sebe nejenom škrábání se do kopce po svých, ale i takováhle komerční pohoda. Počasí je taky příjemné. Sluníčko svítí, ale není to nic nepříjemného. A tak se kochám a teprve večer zjistím, že mám dolní ret nafouklý jak kačer Donald a v obličeji rozeznám dokonale vypálené bílé brýle. Inu, alpské sluníčko je pěkně zrádné.

Odpoledne  jsme se vrátili opět do Hallstattu. Konkrétně jsme zamířili ke kostelu se hřbitovem, abychom se podívali i dovnitř. Já vklouzla za 2 eura do mini kostnice a Honza za jedno na záchod.

Výsledek byl stejnej.

Já se dostala do malinkaté mini kostnice, která sice nesahala po kotníky ani té naší sedlecké, ani té milánské v kostelu St. Bernardo. Ale fotka z ní nakonec vypadá exkluzivněji, než by člověk čekal.

Potom nás konečně čekal nejkrásnější výhled na městečko (první fotka v článku). Co jsem četla na různých blozích, je to místo, odkud má z Hallstattu fotku úplně každej a ani my nechceme být výjimkou. Výhled je tu skutečně parádní a lidí jako smetí. Naštěstí takhle v podvečer to ale docela jde a tak i já jsem ulovila krom našich tradičních fotek o nás bez nás i jeden výhled zkažený mou maličkostí.

To už se ale regulérně stmívá a Honza se od rána těší na koupání. Zajeli jsme si ke stejnému třicetiminutovému parkovišti jako včera. S tím rozdílem, že tentokrát jsme rozhodnuti, že si opravdu zaplaveme.

První jsem se pokusila jezero dobýt já a v mžiku jsem byla ve vodě po kotníky. Dál to ale moje chodidla po kamíncích, které tu jsou u břehu všude po dně, nezvládla. Nešťastně jsem zavzpomínala na boty do vody, které jsem si kdysi pořídila ve výprodeji s tím, že se jednou budou hodit. Tak teď by se teda hodily docela dost a jsou doma.

To ale neznamená, že se vzdám, zahulákala jsem na Honzu a vítězně zamávala nad hlavou svýma crocsama. Za chvíli už jsem v nich kráčela neohroženě po kamíncích a jak to šlo, tak se i potopila. Voda byla překvapivě docela fajn. A jak jsem následně zjistila, plavat v crocsech není zase až tak velké umění. Stačí pokrčit nohy nahoru a vystrčit je i s botama ven z vody.

Honza to následně zvládnul i v gumových pantoflích. 😊

Děkuji za přečtení a doufám, že se sem zase vrátíte pro poslední díl. Upozorní Vás na něj třeba můj mailový zpravodaj, pokud se do něj přihlásíte. Anebo mě začněte sledovat na Fb.