11.9.2023

Ráno jsme hned po snídani zamávali Hallstattu.

Už se sem nevrátíme.

Přejeli jsme tedy autem na Dachstein West. Máme přece svou čtyřvrcholovou permici na lanovky a tady bude náš vrchol číslo dvě. Pravda, najít tu správnou lanovku nám dalo trochu zabrat, protože Rakousko je zemí lanovek a ty jsou tu tedy všude. Nejdřív jsme společně s navigací objevili tu zimní a docela nás znejistilo, že tu bylo zavřeno a v okolí ani noha. Pak nám došlo, že na lyže a lyžáky je ještě brzo a Honza našel, že jen o kousek dál mají lanovku další.

Tentokrát letní pro výletníky jako jsme my.

A najednou jsem v Alpách.

Dostat se nahoru trvalo co by dup. Vyjít si pak na jeden z vrcholů Dachsteinu, to už byla pohodová procházka. Já hloupá se vždycky Alpám bránila a obdivovala všechny ty namakané turisty, co zásobují svýma úžasnýma fotkama jak Instagram, tak facebook. Obdivovala jsem je, jak to zvládají, protože mnohé z těchto borců jsem v životě na túře neviděla. V mých představách to tu mělo vypadat jako ve Vysokých Tatrách, kde se téměř na každý vrchol dostanete jenom po svých a po takové celodenní túře fakt nevypadáte jako ze žurnálu. Dneska je mi pár let přes padesát a na výstup na Rysy nebo Slavkovský štít si už netroufám u vidiny, jak zdechnu někde v první čtvrtině cesty. 

Nezadýchaná, nezapocená, usměvavá. Sakra, proč mi někdo neřekl dřív, že tohle je ta pravá cesta pro turistiku? Lanovka. Popošli jsme možná pár set upravených metrů převážně po rovině a už jsme na vrcholu. Okolí je malebné. Tráva zelená, výhledy jak namalované a k tomu huňaté kravky popásající se všude kolem. Kdyby byl Josef Lada Rakušan, vypadaly by jeho obrázky jako jedna z krajinek tady. Fantasticky.

A v tom už přímo mezi nás přicupitá postarší chlápek s batohem. V něm má ukrytá křídla na paraglaiding. Bude lítat. Počíná si u toho velmi zručně a chytře. Ne jako mladý hejsek, který se předváděl včera na Krippensteinu a vypadal při tom jako adept na Darwinovu cenu, když se pořád dokola rozbíhal proti větru a ještě směrem na pichlavé smrčky. Tenhle děda moc dobře ví, co dělá. Během chvilky je ustrojen do svých popruhů a už se na první dobrou nad námi vznáší. Zakrouží, zamává a je pryč.

Večer opět zakotvíme u jedné z mnoha camping area u jezera. Koupání už nám přijde naprosto přirozené a Honza se dokonce dostal do fáze, že se na něj těší od rána. A hygiena nakonec musí taky být.

Úterý 12.9.

Protože od zítřka hlásí déšť a ten bude trvat až do čtvrtka, dnes musíme zvládnout oběhnout poslední dva vrcholy.  Ráno sebou tedy hodíme, abychom stihli první výjezd lanovky na Grunberg. Není to ale úplně nejlepší nápad, nutí nás to spěchat a takové to naše mini turistické kolečko je zbytečně menší. Výhledy jsou tu ale opět krásné a paradoxní je, že k vrcholu míří i babičky. Mají turistické hole, goratex boty a odhodlání. Až jim ho člověk závidí, zvlášť když mě jedna z nich bujaře předběhne. Ale co, však i já jsem už ve věku babky.

Celý den jsme tedy strávili na vrcholech Grunberg a Feuerkogel.

S odstupem však musím říct, že vážně nevím, jestli se vstupenka na 4 vrcholy vyplatí. Máte slevu na lanovky, ale zase platíte plnou cenu za vstupy. Na Grunbergu bychom si asi dopřáli vstup na stezku v korunách stromů. Nikdy jsme na ní nebyli a při nákupu společně se samostatnou lanovkou stálo vstupné pár drobných. Samostatně to byl balík a ten jsme si zaplatit odpustili. Stejné je to na Krippensteinu s jeho jeskyněmi. Feuerkogel by se nakonec dal zvládnout normálně pěšky.

Takže sama za sebe bych podruhé tuto variantu dopravy spíše nevolila.

https://www.dachstein.at/en/tickets-prices/tickets-offers

Vypravili jsme se tedy raději k místnímu jezírku plnému drzých domáckých kachen a lidí, co ty kachny pozorovali. Připojili jsme se k nim a užili si tak pokojný romantický večer. Náš poslední tady. Po něm nás už čeká jen odjezd k domovu. 



Děkuji za přečtení a pokud se vám článek líbil, můžete mě sledovat na fb nebo si objednat můj mailový zpravodaj a až vyjde něco nového, přijde Vám upozornění.