Je libo fotečku s vodopádem aneb Sklarska Poreba

Pátek 29.9.

Na parkoviště kousek od vodopádu Szklarski jsme dorazili kolem jedenácté. Bylo narvané auty a na každé místo tzv čekací listina. No bodejť by ne. Je to parkoviště bez poplatku. Možná teda zatím, přišlo mi, že i samotným Polákům to  bylo divný. Jeden z nich, když jsme potom odjížděli, zoufale obíhal po okolí a když nenašel ani obsluhu ani automat, nahlížel zmateně do aut, jestli v nich náhodou neuzří parkovací lísteček, dokonce se ptal i Honzy, jestli opravdu nic neplatil. Ten mu sice odpovídal na něco jiného, protože i když vypadá  jako Polák, nerozumí ani slovo a vymlouvá se na jazykovou bariéru.

Zatím ale nikam neodjíždíme a chystáme se jít na vodopád Szklarski, Je to odsud co by kamenem dohodil. Nejdřív samozřejmě uhradíme 9 zlotých, kdo byl s námi v Karpaczi, tak už ví, že Krkonoše nejsou zadarmo. Tentokrát to ale vypadá, že alespoň něco uvidíme. Počasí je tak akorát, svítí slunko a hlavně krásná viditelnost bez mlhy. Nahoru vedou vysoké kamenné schody.

Holky s kočárky to taky zkouší a jdou na to silou, jinak to ani nejde. Ty schody jdou opravdu vyšší, než je běžné, jako že bych nechtěla vláčet kočár, ani kdyby byly normální.

Ale když mám být upřímná, nijak je nelituju a ani se nedivím, že se nenajde ani jeden silák, včetně mého muže, který by jim vyrazil hrdinně pomoci. Je to holý nerozum takhle se tu dřít, zvlášť když k vodopádu je to opravdu pár desítek metrů a stačilo by se vystřídat, případně vzít s sebou dítě do náruče.

Vodopád je opravdu nádherný, bohatý a ta čistá voda v něm i v řece. Jen těch lidí, co tady vidím, vypadá to tu  jako na Václaváku. A všichni se chtějí vyfotit, zepředu, zezadu, selfíčko s miláčkem, pak ještě s chlupatým miláčkem. Jé a ještě s tímhle úsměvem.

Nebo radši bez?

Je to otravné, koulím očima. Lidi se fotí. I my se fotíme. Vodopád teče a je mu to jedno. Stejně se potom většina lidí otočí, fotky hodí na Instagram a honem rychle do auta za dalším cílem.

Jsme taky takoví? Možná.

Ale aspoň se vypravíme o kousek dál, tak jako Alenka nakoukla, jaký to je zrcadlem, my nakoukneme, jak to vypadá za vodopádem. A tak pokračujeme podél řeky. Cesta je tu upravená, voda průhledná a lidí minimum. Koukáme do vody, vstup až k ní je vesměs zakázán. Poláci si čistotu v národním parku chrání, mně přijde třeba pozitivní to, že mívají často umístěny v přírodě toi toi záchodky.

Potom Honzu napadne, že zpátky bychom mohli jít zase po druhém břehu. Nápad je to zajimavý,  ne že ne. Akorát tu jaksi chybí most.

Zatímco pro mě je tím pádem rozhodnuto, protože plavat ani lítat přes řeku nebudu, Honza už cupitá po kamenech a za chvíli stojí uprostřed řeky. Hlásí, že je to bezva a nabízí mi ruku.

Se mnou to ale tak bezva není, bojím se, že spadnu, nakonec se ale s vrčením chytnu a on mě přes vodu doslova přetáhne.

Na druhé straně vede normální krásná široká cesta a vede asi až k parkovišti. Po pár desítkách metrů se na ní ale objeví výrazná značka se zákazem vstupu. Výhružky pokutou, Honza je chce ignorovat, ale já jsem tentokrát za hodnou holku a tak ho přiměju k návratu. I když musím zase přes vodu a i když jsem strašpytel. 😊

Potom se ubytujeme na hotelu, protože i o tom to dneska je, že na sobě nešetříme. Dáme si hodinku v bazénu, kde z nás plavčík musí být opravdu odvázanej, protože jsme tu sami a máme ho privátně pro sebe. Plaveme si každý ve své vlastní dráze a je nám fajn. Teprve po půl hodině to tu ožije, když přijdou čtyři starší dámy a všechny vklouznou do Honzova prostoru. Směju se mu, že tam má plno a vůbec, jak se mu plave s holkama. A on mi odporuje, že tam má i chlapa. Prostě už taky špatně vidí.

Po večeři, nějak po šesté se hecneme a vyrážíme ještě na vodopád Kamenicka, ten máme v docházkové vzdálenosti od hotelu, mělo by to tam trvat tak třičtvrti hoďky, hlásí Honza a jeho navigace. Tak to v pohodě stíháme, myslím si, a máme to při jedné platbě vstupu do národního parku, je potěšen i skrblík ve mně.

Jenže už je říjen a cesta vede podél lesa, a tak trochu podceníme délku slunečního svitu. Už  po cestě tam se snáší tma a začíná být šero.

U vodopádu jsme sami. Je krásnej, ale celej zamřížovanej, jako by byl zavřenej v base, což kazí celkový  dojem z něj. A pak taky to, že proti němu stojí hotel a za ním stojí auta a prosvítá silnice.

Zpátky už se regulérně stmívá. Jdu napřed a jdu bez světla. Člověk si obvykle nebere čelovku, když jednou konečně spí na hotelu. Jak tak ale kráčím sama, jsem až překvapená, jak si lidé všímají a kolik z nich mi nabízí svá ochranná křídla. Pán, který stoupá zřejmě k tomu hotelu u vodopádu a má osvětlenou blikající hůl či parta lidí s baterkou, která mě láká mezi sebe, abych někde nezakopla.

Je hezké vidět takovou lidskou sounáležitost a všímavost. Já ale všechny odmítám, tam někde vzadu mám svého ochránce, tak nemusím spěchat. A naštěstí netrpím šeroslepostí.

A tak už jsme ve zdraví v osm zpět na pokoji a mažeme do bazénu. Plavčíkovi musíme lézt na nervy, protože jsme tu opět sami. Ale to je jeho problém. Nám je naopak natolik fajn, že si v baru dáme i polské mojito a pivo.

Sobota
30.9.2023


Ráno si pospíme a po bohaté snídani navštívíme dva kostely ve Sklarskej Poriebe, jeden je přímo pod naším hotelem a druhý u hřbitova. A propos ten hřbitov. Jako v každé zemi i tady v Polsku mají svá specifika. Nebo to tak možná je jen v Krkonoších. Každopádně každý pořádný hrob tady má svou lavičku s vyhlídkou pro pozůstalé. Asi aby mohli pozorovat, jak pěkně jim to tu roste nebo vadne.

Potom už  jsme se jen vypravili na místní vyhlídku s trochu poničeným žebříkem. Nahoru jsem jako správný strašpytel vylezla, ale dolů už to bylo horší. Nastala panika a já nebyla schopná se přehoupnout a jít. Ale naštěstí vím, proč nám pán bůh nadělil zadek, je to zrovna pro tyhle příležitosti.

A tak jsem slezla pomalu pozadu a Honza jen koulel očima.

Prý je to těžší. 🙂

Jenže co naplat, fobie se neptá:-)).



Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *.