3.8.2024

„Jdeme závratnou rychlostí kilometr za 20 minut.“ hlásí Honza a povzbudivě se na mě směje.  „Tak rychlé tempo ani nepamatuju.“ šklebí se.

Naším cílem je rozhledna Špulka a z Humence jdeme proto, že tam bydlíme. Je to vzdáleno jen 1,5 km.

Včera, když jsme sem vpodvečer dojeli, se nedalo jít nikam, tím míň na rozhlednu.  Lilo totiž jako z konve. A tak ji berem útokem teď ráno. Není to až zas těžké, převýšení je tu jen 90 metrů. Kráčíme po cestě, chvilku přes louku, kolem se směje pichlavé ostružiní a v dálce bučí krávy.

Rozhledna se tyčí před námi a co nevidět stojíme přímo pod ní. Jsme tu sami. Jen jeden osamělý cyklista přibrzdí, odhodí kolo a vyběhne si nahoru. A pak taky slečna, co prodává v místním stánku a právě ho otvírá. Zdá se tedy, že  jindy sem turisté chodí a i výhled, ačkoli není nejlepší viditelnost, je tu dobrý.

Po návratu z rozhledny jsme se vypravili už autem k Sázavskému klášteru. I o Sázavském klášteru jsem se tady na blogu v minulosti už zmiňovala. Tehdy byl však obehnaný lešením, a tak z něho nebylo  moc vidět. My ho konečně chceme vidět v celé jeho kráse. Nezakrytý.

No a to se tentokrát povede. Majestátní stavba už je bez lešení a přivítá nás svou dechberoucí krásou. To nejkrásnější je podle mého názoru venku, ale lze i nahlédnout do kostela a nebo si koupit vstupenku a nechat se zavést dovnitř kláštera a vyslechnout si výklad.

Návštěvníků je tu dost, přesto to tu na mě působí domáckým poklidným dojmem. Cítím se tu zkrátka dobře a Honza zdá se taky.

Jen kdyby k nám mezitím nezavítal hlad. Hospůdka, v níž jsme jedli naposled, už není otevřená, tortillu ani pizzu nechceme, a tak dojdeme ke zdejší vyhlášené restauraci Hostinec Za vodou.

Ta je plná a na místa se dokonce stojí malá fronta. Tak si ji vystojíme, bez jakéhokoli zájmu číšníků. Když konečně usedneme, zájem o nás se stejně nezmění a je nulový. Po době dostaneme jídelní lístek a i když si v něm vybereme téměř okamžitě kachnu, je nám sděleno, že už není. Prý jen teď ji doprodali, povídá servírka a najednou plna ochoty vyčkává, co si teda dáme dalšího.

Náhradní jídlo opravdu vybrané nemáme, odpovím nerudně a rychle projíždím menu. Pří své mlsnotě nacházím samý knedlík a rýži a než se stihnu podívat do stálé nabídky, servírka je tu znovu.

To je zájmu najednou, vrčím si pro sebe, kdyby ho měla od začátku, mohli jsme mít na stole poslední porci kachny my. A tak nás nějak přešla chuť, zvedli jsme se a odešli.

Rozhodně ale tuhle restauraci nezatracujte. Je celkem levná (kachna s knedlíkem a zelím vyšla bratru na 188 Kč a porce byla velká, nosili ji kolem nás, když jsme stáli ve frontě, nepřetržitě nejmíň půl hodiny) a třeba budete mít štěstí a obsluha bude mít lepší den a vy taky.

My jsme se najedli až v Ostředku cestou do Benešova a taky jsme nelitovali. Je to vesnická hospoda s ohromnou jídelnou a zahrádkou, kde jsme byli takřka sami. Hospodský se s nějakým jídelním lístkem ani nepsal, vysypal nám ho u stolu přímo z rukávu a bez námitek zodpověděl všechny otázky včetně ingrediencí i cen.

Ty byly opravdu za pár drobných, což se ale dalo čekat, protože vedle provozoval turistickou ubytovnu. Najedli jsme se tak, až nám málem prasklo břicho a kvalita byla taky slušná a vesnicky standardní.

Jedeme dál.


Benešov, vlastně ani sama nevím, jestli bych někomu návštěvu tohohle města doporučila.

Mají tu opravdu nádherné torzo minoritského kláštera na Karlově hned vedle kostela Nanebevzetí panny Marie a školy. Pochází z roku 1247 a  za vidění rozhodně stojí a bylo taky důvodem, proč jsme se sem vypravili. Taky tu mají rekonstruovaný zbytek židovského hřbitova kousek od Masarykova náměstí, ten nás ale opravdu trpce zklamal. Jedná se o cca 15 vyskládaných náhrobků v takové ohrádce, které dělají dojem znouzectnosti.  Od roku 2007 je však chráněn jako kulturní památka ČR.

Město samo bude asi fajn místem na bydlení, protože je ospalé a o víkendu tu je totální klid. Honza měl problém najít i kavárnu, která by byla otevřená. Všude, kde vzal za kliku, bylo zavřeno, a tak jsme nakonec skončili v nepříjemné čínské restauraci, kde mu to kafe sice uvařili, že by se ale cítil jako vážený host, to opravdu ne.

Centrem města je Masarykovo náměstí, zde najdete i Íčko a kostel, v jehož sousedství je  nefalšovaný urbex, tedy rozbořenina, že by se tam jeden bál vstoupit. Z náměstí vyjíždí ekovláček, který vám udělá vyhlídkovou jízdu po městě a doveze vás až na Konopiště. Na jízdním řádu jsem objevila cenovku 50 Kč, tak snad to platí. My jsme jeho služeb nevyužili.

Co se nám na něm ovšem líbilo, to byly polepy se zajímavostmi, takže paradoxně se ekovláček stal zdrojem zajímavostí v regionu. Nás zaujala informace o Městských hřbitovech, které se sestávají ze starého a nového hřbitova a měl by tu být i nový židovský hřbitov. Tak ten jsme se rozhodli navštívit.

Vzali jsme to oklikou přes „hradby“ a za chvilku nás vítala zdejší místa posledního odpočinku. Přičemž na židovském hřbitově se skvěla strohá cedulka s informací, že je zamčeno a kdo ho chce vidět, má si vyzvednout klíče na Masarykově náměstí v Íčku.

No to snad ne, drtila jsem mezi zuby. Vidět nebylo nic ani když jsem se snažila nahlédnout přes vrata.

V Benešově vám prostě neuvaří kafe ani vás nepustí na hřbitov, leda budete běhat po městě jako pošuk. Takže jsme neviděli nic. Protože jsme se ale oklikou dostali ke zbytku minoritského kláštera, kousek od něhož jsme měli auto, rozhodli jsme se městu zamávat. Asi už navždy.

Večer jsme zakončili opékačkou klobás.


....a co bylo dál, se dozvíte zase příště. Abyste nezapomněliu, můžete si objednat můj mailový zpravodaj nebo mě sledovat na fb. Děkuji.