10.8.2024

Tentokrát jsme se rozhodli vypravit směrem, kterým prý míří většina Čechů.

Polský Balt. Letošní dovolenkový hit, který podle novinářů a televizních reportérů, hravě předčí i bájné Chorvatsko.

My ale neplánujeme žádnou all in válečku u hotelu.

Projedeme si pobřeží ze severu od Gdaňsku, hlásím Honzovi svůj záměr a ten mě s ním pošle k šípku. Zapomněl si totiž v červenci v Lužkách svoje holení a teď se pro něj chce vrátit. Takže si můj řidič  na just naplánuje opačný směr a od včerejška už si to svištíme na Svinoústí.

Původně jsme počítali, že v cíli budeme okolo poledne, ale neustále vznikající kolony nás brzo vyvedly z omylu. Budeme rádi, když dojedeme dneska, suše konstatuji a Honza jen protočí panenky.

Dálnice je plná podobně smýšlejících turistů. V očích se jim zračí touha po moři, za okénky aut se smějí slaměné  klobouky a šnorchly.

Začínám se bát.

Tam bude lidí!

Ale nakonec se to podaří. Jsme tady. Ve Svinoústí. Město je ucpané, plné aut. Všude na nás pomrkávají šipky k různým parkovištím a vypadá to, že tu necháme balík. Na jednom z nich jsem zahlédla i cenovku 100 zt za jeden den.

Navigace nás však bezpečně dovede k parkovišti kousek od pláže. Je to tu taky placené, automat na nás mrká zdálky, ale naštěstí je víkend a, jak nás záhy poučí místní, sobota a neděle se tu neplatí, takže parkování máme v sobotu a neděli zdarma.

Co jsem se tak dočetla, tak pláže a  moře tady ve Svinoústí jsou prý nádherné, Poláci tomu tady říkají Mallorka severu. Jsem zvědavá a těším se, na Mallorce jsme ještě nebyli.

K vodě je to odtud sotva 150 metrů.  Sice se člověk už po cestě musí nepříjemně brodit pískem, ale což? Aspoň je jasné, že tu bude pěkná měkká písečná pláž se snadným přístupem do vody.

Spěchám. Je podvečer, chci se vykoupat, dokud bude ještě svítit slunce. Roztáhnout deku, skočit do plavek a popadnout náš polystyrenový dlouhý válec, který si bereme na hloubku i u nás na písáku, kdyby některého z nás chytla křeč.

Tak ten jsme s sebou tahali zbytečně, jak brzy pochopím.

Když se mi otevře výhled na moře, vypadá to tu báječně. Doširoka rozevřené moře, lidé se však pohybují jen při jeho kraji a nechávají si ošplouchávat kotníky. Je tu mělko a taky ty lidi nejsou zrovna v plavacím úboru. Nalevo je sice vidět hlava na hlavě a taky hotelové komplexy. Tady, co jsme my, je lidí znatelně méně, ale i když různě posedávají na písku, bývají spíš oblečení, někdo má i mikinu. Pár lidí je taky v plavkách, rozhodně ale nejsou v moři, kryjí se za zástěnou, kterou si zde nosí kdekdo a asi se chtějí opalovat.

I když je teplo, od moře vane chladný vítr.

Vběhnu do moře. Mám ho ke kotníkům a brrr. Voda je teda dost studená. Nohám to nevadí, je to spíš příjemné, ale že bych měla chuť smočit si v tom větru třeba břicho, to fakt nemám.

To už přichází Honza a ten o koupeli ani neuvažuje. Zkonstatuje, že je docela zima a že bychom mohli jít k támhletomu bílému majáku. Jmenuje se Stawa Mlyny,  je od nás kousíček napravo a vypadá impozantně.

Tak se k němu jdeme podívat. Kráčím bosky, abych si užila vyhřátého měkoučkého písku, pokračuji bosa i po molu, které je kamenné.

Honza se zpočátku pýřil, jak se u mola vykoupe, že je tam hlubší voda. Jenže jak  profukuje vítr, došla mu i odvaha. Prý je mu spíš zima. U majáku pak fotí nějaké Čechy, tak se jich ptám, jestli už se koupali. A prý že jo, včera, u hotelu.

No pane jo, to si vůbec nedovedeme představit být tu týden na hotelu, co bychom tady asi tak dělali. Cestou zpátky přece jen na můj popud vlezeme do vody. Nejdřív musíme překonat nánosy řas, které tu nikdo nevyhrabává a pak jsme tam. Máme vody po kotníky a dojdeme skoro až ke komerční pláži. Lidí je čím dál tím víc, objevují se stánky. Ve vodě se nic nemění. Řasy a pár lidí si šplouchá kotníky. V dálce jsou vidět lodě , jedna z nich najíždí  podél majáku patrně k přístavu.

Vzpomínáme na Švédsko, kde jsme také strávili dovolenou při pobřeží a byli jsme nadšení. Tady jsme zatím asi spíš zklamaní nebo co. Vrátíme se k autu, je cca 5 odpoledne.

Zkusíme si zajet k další pláži do města Trzesatz. Třeba si spravíme chuť a bude to fajn.

Dostaneme se sem až po sedmé večerní. Zaparkujeme a moc nepřemýšlíme kudy. Jdeme prostě tam, kam chodí lidi.  Což nás přivede na vyhlídku nad mořem. Výhled odtud je parádní. Ale dolů k vodě se z ní dostat  nedá.

Ne, že bychom měli zájem, vítr studeně profukuje a Honza mumlá něco o tom, že si měl na sebe hodit bundu.

Pomalu jsme tedy spolu s ostatními došli až k molu, z něhož se dá sestoupit k oplocené pláži. Těsně před molem se nachází ruina gotického kostela a také socha mořské panny, Před tou se fotí na památku každá druhá žena.

Na pláž jsme ale nesestupovali. Nebylo proč. Odsud byl lepší výhled a ve vodě jsme široko daleko po celém pobřeží viděli jen 2 nohy. To je jeden člověk, kdo neumí správně vyhodnocovat informace. Pán, který zkoušel ve vlnách, jež mu dosahovaly až k zadku, plavat.

Zpátky k autu jsme to vzali přes zdejší „lunapark“. Spousty obchodů, atrakcí a stánků. Takové malé pastičky na peníze. Při pohledu na ceny teda spíš pasti.

Že by to bylo levně, jak si člověk neustále čte u nás v médiích, to nám tedy až tak moc nepřišlo.

Ale to už je čas na spaní. Tentokrát nemusíme nic zdlouhavě hledat, protože jsme si cestou sem všimli moc pěkného lesního parkoviště/odpočivadla. Stačí se vrátit cca půl kilometru před obec Pustkowo a máme to i s pěkným dřevěným posezením.

Po večeři jsme zapadli do auta. Je tu klid, jen my a jeden velký obytňák, můžeme v klidu spát.

V noci se najednou vzbudím, spíš mě teda vzbudí světlo.

Přímo vedle mých dveří stojí další obytka. Intenzívně svítí, jako by se chtěla dosvítit až na Měsíc. Ale naštěstí už vycouvává, tak dobrý, říkám si.  Sotva vyjede, ukáže se však, že vedle něj stojí ještě jedno auto. Taky bliká a je to…. polská policie.

Až ve mně hrkne.

Naštěstí zbytečně. Nás si nikdo nevšímá a policejní vůz po chvíli odjíždí.  

Znovu spokojeně usnu a policejní zásah pustím z hlavy.

 

 

.…a pokud jste zvědaví, co bylo dál, zase se sem vraťte.

Abyste nezapomněli, můžete mě začít sledovat na FB nebo si objednat můj mailový zpravodaj.
Děkuji.