19.10. 2024

Snídani tu podávají až od osmi, takže jsem dole 5 minut před osmou úplně první. Chvilku po deváté už beru batoh na záda a na poslední chvíli se rozhoduju, jestli si obléci bundu anebo věřit, že bude teplo.

Snídala jsem venku u bazénu a horko mi teda fakt nebylo. Na druhou stranu jsem ale seděla v tričku s krátkým rukávem a dovnitř si nezalezla, říkám si a bundu odhazuju v dál. Dobře, tak na postel, abychom si rozuměli. Když bude nejhůř, hodím na sebe pláštěnku, rozhoduju se a jdu.

Takhle po ránu vypadá město a jeho uličky úplně jinak. Tam, kde byly včera rozesety stolky u restaurací a kde na mě mávali naháněči jako na starou známou, když jsem kolem nich šla už podruhé nebo taky potřetí, všude tam je teď prázdno. Lidé zmizeli a stolky jsou sklizeny. Jen různá grafiti na dveřích dávají znát, že ano, že je to ta samá trasa, kudy jsem brouzdala včera večer.

Dojdu na nábřeží k lanovce a rozhlížím se, kam dál. Hledám zastávku autobusu č.113, který mě má dovézt do Baia D´Abra na poloostrov Sao Lourenco. Zastávek tu jsou ale mraky a čert aby se v nich vyznal.

Na Madeiře působí 3 autobusové společnosti a já mám už z hotelu zjištěno, že pojedu s tou, co se jmenuje SIGA.

A tak se na Siga autobus ptám  starší paní, která vypadá jako místňák a ta mě bez váháni pošle na zastávku k lanovce. Kontrolní otázka u dalšího pána její informaci potvrdí. No a mám to, raduju se, jak jsem šikovná..

 Akorát teda ten jízdní řád, co tu mají vylepený,  vypadá prapodivně. Jako by snad do Canical Baia D Abra ani nejel? mručím, poněvadž žádnou zastávku podobného názvu jsem v něm nenašla. Jistota je jistota a tak se ptám do třetice paní čekající na lavičce. A mám štěstí. Jede sice jinam a rozhodně není místní, je to turistka jako já, ale na Sao Lourenco už byla, takže bezpečně ví, jak se tam dostat.

Jukne na hodinky, mávne rukou a to prý stihne. Hbitě vyrazí a dovede mě přes nábřeží až na místo.

Jak se tahle zastávka jmenuje, netuším dosud, nebylo to tam napsaný, ale je to ulice Captaina do Porto a nebýt téhle paní, v životě bych ji nenašla. Ona ta 113ka totiž vůbec není na zastávce umístěna. Člověk ji musí opravdu pořádně hledat v malém jízdním řádu vylepeném uvnitř. No sláva. Je sobota a jede mi to za hodinu. V 10.30.

V 10 už je vedro i ve Funchalu.

Pět minut po půl dorazí i kýžený autobus. Platím 2,60 Euro a dva důchodci nastupující za mnou míří stejným směrem. Voala. Budu si je hlídat.

V Baia D Abra jsme cca 12.15 a to už jsem poměrně nervózni, abych nepřejela. Ale starší pán sedící vedle mě mne uklidňuje, že klid, a taky že jo. Správnou zastávku poznáte na první pohled. Nejen, že tu vystupují všichni, ale změněná krajina a výhled na skalnatý poloostrov se nedá přehlédnout. Jdu s davem a protože jsem nestihla být mezi prvními, jsem za chvíli poslední. Prostě se kochám , rozhlížím se na jednu i druhou stranu a žasnu nad vší tou krásou, obdivuji  výhledy i barvy kamene, které se střídají, pozoruji, jak se vlny rozbíjejí o skálu. Jedním slovem nádhera.

Cesta je zpočátku upravená, dřevěná, pak přejde v kamennou. Ale všude jsou zabrádlí, prostě západoevropský standard. Na začátku překvapí dokonce pojízdné WC za 2 Eur.

A lidí je tu jako psů.

Většina má stejně jako já triko, kraťasy, trekové sandálky nebo rovnou trekové boty, ale zahlédnete tu i šaty nebo dlouhé sukně. Pro mě totálně největší odvaz byl při návratu, skoro až u vchodu, kdy jsem potkala  párek v laciných žabkách. V takových těch, v nichž moje rozmazlené nožičky ujdou max. 50 m od auta k rybníku.

Pravda, sestupovali teprve z poválkového dřeva, tak třeba to později rozumně otočili stejně jako paní v košilových šatech, která proti mně  vracející se z túry plná sil klusala v protisměru, aby mě stále plná síly cca po půl hoďce předběhla znovu zezadu. Ne, i když jsem lempl pohybující se opravdu pomalu, tak za tu chvilku projít poloostrov nebo aspoň jeho půlku určitě nestihla. A to byla vážně škoda, protože trasa to tady byla opravdu kouzelná a výhledy uchvacující. Stálo za to občas zastavit, pokochat se nebo sejít kousek z cesty a koukat se na proměňující se moře.

Nejspíš by to tu bylo ještě hezčí bez lidí, kterých tu kráčely stovky a pořád lezli do záběru, do výhledu a pod nohy. Na druhou stranu tady nehrozí, že byste se mohli ztratit, což je pro osamělého poutníka vždycky povzbuzující. Akorát malou pláž, která prý měla být někde u vstupu na poloostrov, se mi najít nepodařilo a že bych při tom azurovém počasí s chutí do studeného Atlantského oceánu hupsla. Přístup k vodě se však všude kolem jevil spíš jako sebevražedná mise a tu jsem zatím ještě podstoupit nechtěla.                                                                         

K zastávce busu jsem se dostala něco po čtvrté a jak mi řidič, který tu čekal na svůj odjezd bůhvíkam, prozradil, pojede mi to až v 5.

Takže čekání, usadila jsem se s nataženýma nohama na chodníku a rozhlížela se kolem. Teprve teď  jsem si tím pádem všimla euromatu, v němž se mělo za vstup přes QR kód na poloostrov plati1 Euro. Hádám, že neplatil nikdo, ale co jsem slyšela, o pár týdnů později už zpoplatnili na Madeiře vstup kdekam, takže je třeba s tím nyní raději počítat.

Autobus jel tentokrát na čas a byl s přestupem v Machico, tak bacha na to, abyste se vrátili skutečně tam, odkud jste přijeli.

A pak už byl večer, koupel v bazénu, v nemž jsem si to opět užila sama a potom dobrou noc a spát.

Odkaz na rezervaci vstupu na poloostrov se vám může hodit: simplifica.madeira.gov.pt.

 

 

 

Pokud si chcete přečíst i další díly, nezapomeňte se sem vrátit. Můžete mě sledovat na FB, kde vždy zveřejním upoutávku na další článek, anebo si objednat můj mailový zpravodaj. Posílám jím jen informaci, že vyšel nový článek, takže se nemusíte bát, že vás zahltím.